8 A 123/2022- 89 - text
8 A 123/2022
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci
žalobce
proti
žalovanému
G. T., narozen X
bytem X,
zastoupený Mgr. Oksanou Rizak, advokátkou
se sídlem 28. pluku 128/12, Praha 10
Ministerstvo vnitra,
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 8. 12. 2022, č. j. OAM-14693-13/ZR-2022,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 8. 12. 2022, č. j. OAM-14693-13/ZR-2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 600 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Oksany Rizak, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 8. 12. 2022 č. j. OAM 146 93-13/ZR – 2022 o zrušení přechodného pobytu žalobce podle ust. §87d odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a o stanovení lhůty k vycestování podle ust. §87d odst. 3 zákona o pobytu cizinců (dále jen „napadené rozhodnutí“).
2. Důvodem pro zrušení přechodného pobytu žalobce byla skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 17 T 10/2021-8425 ze dne 26. 7. 2021 byl žalobce odsouzen za spáchání trestného činu krácení daně podle ust. § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu porušení práv k ochranné známce podle ust. § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest v délce tří let a dále stanoven peněžitý trest ve výši 365.000,-Kč. Odsouzeným byla též uložena povinnost ve prospěch poškozené společnosti PHILIP MORRIS BRANDS Sàrl nahradit společně a nerozdílně škodu ve výši 720 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100.480 Kč.
3. Proti napadenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl dne 26. ledna 2024 rozsudkem č.j. 8 A 123/2022-31, když žádnou ze žalobních námitek neshledal důvodnou.
4. Na základě kasační stížnosti žalobce ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který svým rozsudkem č.j. 9 Azs 85/2024 – 37 ze dne 13. června 2024 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, s tím, že městský soud nevypořádal v úplnosti všechny žalobní námitky.
5. Městský soud v Praze tedy žalobu znovu projednal a rozhodl o ní rozhodnutím ze dne 31. 7. 2024, č. j. 8 A 123/2022 - 60.
6. Toto rozhodnutí opětovně napadl žalobce kasační stížností, podanou dne 26. 8. 2024 k Nejvyššímu správnímu soudu.
7. Na základě této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 Azs 188/2024 – 29 předcházející rozsudek městského soudu opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
8. Žalobce uvedl, že nebyl nikdy před tím souzen za spáchání trestného činu nebo přestupku, dále že řádně plní peněžitý trest a že v plné výši nahradil poškozené společnosti PHILIP MORRIS BRANDS Sàrl škodu a nemajetkovou újmu. Dále v žalobě uvedl, že snesením Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 206/2022 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Důvodem k vydání tohoto rozhodnutí bylo dosažení nápravy žalobce (o čemž by mělo svědčit i hodnocení vězeňské služby ze dne 29. 9. 2022), úhrada škody a nemajetkové újmy poškozenému PHILIP MORRIS BRANDS Sàrl a předchozí řádný život žalobce.
9. Ke svému odsouzení žalobce též dodal, že v jeho případě byla míra zavinění posouzena naprosto odlišně od ostatních spoluobviněných. U žalobce nebylo prokázáno zavinění ve formě přímého úmyslu. Trestní soud v rozsudku uvádí, že u žalobce míra přispění ke spáchání trestného činu je minimální, neboť se žalobce zúčastnil převážení komponentů toliko ve třech turnusech a vyskytoval se ve sledovaných objektech v řádově nižších počtech než ostatní. Závěrem trestní soud uvedl, že u žalobce lze konstatovat, že byl skutečně jenom řidičem, který využil nabídky snadného výdělku a nebyl nezbytným členem skupiny jako ostatní. Tuto okolnost dle žalobce žalovaný nevzal v potaz při vydání napadeného rozhodnutí, i když obsahem správního spisu byl rozsudek trestního soudu.
10. Žalobce v žalobě polemizoval s napadeným rozhodnutím, neboť je přesvědčen, že v jeho případě nedocházelo k opakovanému narušení veřejného pořádku, jak uvádí žalovaný. V posuzovaném případě se jednalo o pokračování v trestném činu (a též o souběh), nikoliv o opětovné páchání trestné činnosti.
11. V posuzovaném případě se tedy podle žalobce nejedná o narušení veřejného pořádku závažným způsobem, jak uvádí žalovaný v napadeném rozhodnutí, a tudíž nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 87d odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
12. Žalobce nad to poukázal na to, že mu byl udělen přechodný pobyt na území České republiky od 21. 8. 2013. V odsuzujícím rozsudku je uvedeno, že trestná činnost žalobce byla započata 12-13.09.2019. Tedy po větší část svého pobytu na území (více než šest let) žalobce vedl řádný život.
13. Podle žalobce žalovaný dostatečně nevzal při svém rozhodování v úvahu části správního spisu, které by svědčily v jeho prospěch (výslovně rozsudek trestního soudu).
14. Žalobce je též názoru, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou přiměřenosti, pročež žalovaný měl chybně posoudit přiměřenost rozhodnutí a jeho dopad na rodinný a soukromý život žalobce, což je dle jeho názoru v rozporu čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“). Žalobce je přesvědčen, že i přes odsouzení za úmyslný trestný čin nelze bez dalšího dovozovat, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.
15. Žalobce uvedl, že na území ČR má pevné rodinné a soukromé vazby. Na území České republiky na základě uděleného trvalého pobytu pobývá celá rodina obviněného, a to syn V. T., nar. Y, manželka H. T., nar. Z a dcera A. T., nar. A, která zde studuje. Mladší dcera A. T. absolvovala na území ČR základní školu, dále Obchodní akademii a momentálně studuje na Vysoké škole podnikání a práva. Tyto skutečnosti jsou žalovanému známy, ale přesto v napadeném rozhodnutí uvádí, že zrušením přechodného pobytu nedojde k zásahu do rodinného nebo soukromého života žalobce.
16. Na závěr žalobce zrekapituloval, proč se domnívá, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené: žalobce nezkoumal míru zapojení žalobce do trestné činnosti, která je důkladně popsaná v rozsudku; nezkoumal tendenci k opakování trestné činnosti žalobce; nezkoumal skutečnost, že žalobci byl uložen nepodmíněný trest pod spodní hranicí trestní sazby a nevzal v potaz skutečnost, že v případě žalobce se jedná o osobu, která za dobu více než šestiletého pobytu na území ČR nikdy nebyla trestně stíhána a k jeho trestné činnosti soud uvedl, že se jednalo o nepřímý úmysl a že nešlo o člena organizované skupiny.
17. Též uvedl, že jeho chování nepředstavuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení bezpečnosti státu a neporušuje závažným způsobem veřejný pořádek ve smyslu ust. čl. 27 odst. 2 Směrnice, a že postup žalovaného je v rozporu se zákonem a čl. 27 odst. 2 Směrnice, ve kterém je uvedeno, že opatření přijatá z důvodu ochrany veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Na závěr žalobce uvádí nález Ústavního soudu ze dne 21.12.2020, sp. zn. I. ÚS 945/20.
18. K žalobě žalobce přiložil též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, jež však soud dne 1. 2. 2023 žalobě nepřiznal.
19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě především uvedl, že v rámci řízení vycházel ze zjištěného stavu věci. Pokud žalobce od počátku považoval řízení za nezákonné, z důvodu nenaplnění zákonných podmínek pro zrušení přechodného pobytu, a dále pokud považuje rozhodnutí za nepřiměřené, měl toto uvést v rámci řízení ve svém vyjádření, které měl a mohl do řízení zaslat. Žalobce však, co se týče jakéhokoliv vyjádření, zůstal naprosto nečinný, vyjma podání odvolání do oznámení o zahájení řízení, což je úkon, který provést nelze, jak je rovněž popsáno v napadeném rozhodnutí. Právní zástupkyně žalobce byla řádně seznámena se spisem, do protokolu uvedla, že se vyjádří ve lhůtě do 30 dnů. Ve stanovené lhůtě se nevyjádřila, resp. žalobce se nevyjádřil vůbec. Skutečnost, že žalobce zůstal po celou dobu řízení nečinný, nevyjádřil se, nenavrhl důkazy a na řízení v podstatě nereagoval, nelze v dané věci obejít tím, že se začne vyjadřovat až v podané žalobě.
20. Žalovaný též konstatoval, že žalobce byl o