8 A 88/2025 – Městský soud v Praze

8 A 88/2025- 58 - text 11 č. j. 8A 88/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce P. T., st. přísl. Ukrajina, bytem X, proti žalovanému Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu ze dne 9. 8. 2024, zaevidovanou pod č. j. OAM – 383325/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu, zaevidované pod č. j. OAM 383325/DO-2024. III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, podal dne 9. srpna 2024 žádost o udělení dočasné ochrany na území České republiky jako cizinec spadající pod § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). 2. Žalovaný označil žádost žalobce za nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s odůvodněním, že žalobci byla již dříve udělena dočasná ochrana ve Slovenské republice, tedy v jiném členském státě Evropské unie. 3. Žalobce považuje postup žalovaného za nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť mu bylo fakticky znemožněno uplatnit žádost o dočasnou ochranu, ačkoliv splňuje podmínky stanovené v § 3 Lex Ukrajina a čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Žalobu podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který usnesením ze dne 18. června 2025, č. j. 50 A 62/2024–50, postoupil věc Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. V žalobě žalobce namítá, že výluka soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina se na daný případ nevztahuje, neboť se nejedná o rozhodnutí, ale o zásah správního orgánu. Odkazuje přitom na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 25. 7. 2022, č. j. 50 A 495/2022–30, a další judikaturu správních soudů, která připouští soudní ochranu proti nezákonnému zásahu i v případech, kdy je žádost o dočasnou ochranu označena za nepřijatelnou. 5. Žalobce dále odkazuje na stanovisko veřejného ochránce práv (sp. zn. 14372/2022/VOP/VVO), který konstatoval, že odmítnutí přijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu předchozího udělení ochrany v jiném členském státě je v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 47 Listiny základních práv EU a čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES. 6. Žalobce je (byl) nezletilý občan Ukrajiny, který před vypuknutím ozbrojeného konfliktu pobýval na území Ukrajiny. Dne 16. července 2022 mu byla udělena dočasná ochrana ve Slovenské republice. Následně se spolu se svým otcem přemístil do České republiky, kde již pobývala jeho matka, která zde požívá dočasné ochrany. Otec žalobce získal dočasnou ochranu v České republice na základě sloučení rodiny. Žádost žalobce však byla označena za nepřijatelnou, a to i přesto, že žalobce nemá jiné státní občanství a jeho úmyslem je trvale se usadit v České republice, kde má zajištěno zázemí a ubytování. 7. Žalobce je osobou, na kterou se vztahuje § 3 Lex Ukrajina, neboť je ukrajinským státním příslušníkem a před 24. únorem 2022 pobýval na území Ukrajiny. Zároveň spadá do kategorie osob uvedených v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. 8. Podle čl. 15 a 16 preambule tohoto rozhodnutí se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice 2001/55/ES, který by jinak omezoval možnost sekundárního pohybu osob požívajících dočasné ochrany. Z toho vyplývá, že udělení dočasné ochrany v jiném členském státě nemůže být samo o sobě důvodem pro odmítnutí žádosti v České republice. 9. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina je proto v rozporu s čl. 28 směrnice 2001/55/ES, čl. 2 odst. 1 a čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 a čl. 47 Listiny základních práv EU. 10. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je sice pravděpodobně přípustná, avšak nelze z čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ani z § 17 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, dovozovat právo brojit proti postupu žalovaného při vyhodnocení žádosti jako nepřijatelné prostřednictvím zásahové žaloby. 11. Podle žalovaného čl. 29 směrnice omezuje okruh osob, kterým přiznává právo podat opravný prostředek, na osoby, které nejsou z důvodů uvedených v čl. 28 odst. 1 směrnice vyloučeny z poskytnutí dočasné ochrany, nebo kterým bylo odepřeno sloučení rodiny. Jedná se tedy o osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady EU podle čl. 5 směrnice. Přesto jim však členské státy mohou poskytnutí dočasné ochrany odepřít z důvodů uvedených v čl. 28 odst. 1 směrnice. 12. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46, podle něhož závěr o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu, že byla již udělena v jiném členském státě, není způsobilý zasáhnout do základních práv žadatelů, a proto lze připustit, aby zákon v těchto případech vyloučil soudní přezkum. 13. Žalovaný dále uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, konkrétně s Lex Ukrajina, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform), jako držitel dočasné ochrany na Slovensku. To dokládá údaj uvedený v rubrice „Type of Protection“. 14. Platforma byla zřízena na základě čl. 10 a čl. 27 směrnice 2001/55/ES a slouží k evidenci žadatelů a držitelů dočasné ochrany za účelem účinné aplikace prováděcího rozhodnutí Rady. Žalobce je tedy držitelem dočasné ochrany na Slovensku a nelze jej považovat za osobu prchající z Ukrajiny před důsledky bezpečnostní situace vyvolané ruskou agresí. 15. Žalovaný má za to, že právní jednání, kterým osoba zneužívá své právo, nemůže požívat právní ochrany. V tomto smyslu odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 Azs 70/2008. Podle žalovaného žalobce využívá práva na dočasnou ochranu nikoliv za účelem získání ochrany, ale za účelem pobytu v České republice společně se svými známými, což představuje zneužití institutu dočasné ochrany, který má primárně chránit osoby prchající před válečným konfliktem. 16. Žalobce v žádosti neuvedl, že by na území České republiky byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, a žalovaný proto nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona o dočasné ochraně. 17. Žalovaný připustil, že převažující judikatura správních soudů pokládá ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina za rozporná s právem Evropské unie. Uvedl však, že jako správní orgán je povinen postupovat v souladu se zákonem. Uvedená ustanovení jsou stále součástí Lex Ukrajina, nebyla zrušena Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, a žalovaný je povinen je aplikovat. 18. Proto je žalovaný povinen vyhodnocovat žádosti o udělení dočasné ochrany, které jsou podány žadateli nebo držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, jako nepřijatelné. V takovém případě se žádostí nezabývá. 19. Konstatování rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina se směrnicí při rozhodování by mohly učinit krajské soudy pouze za podmínek, že řešená otázka nemá vztah ke konečnému rozhodnutí soudu, nebo pokud by šlo o akt výkladu unijního práva, který byl již vyložen Soudním dvorem EU („l´acte éclairé“), nebo pokud je správná aplikace unijního práva tak zjevná, že nenechává prostor pro jakékoliv pochybnosti („l´acte clair“). Tyto podmínky však podle žalovaného v daném případě splněny nejsou. Ostatně existuje i řada rozhodnutí krajských soudů, které dospěly k opačnému závěru. 20. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby soud řízení přerušil a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a to do doby, než bude rozhodnuto ve věci vedené pod sp. zn. C-753/23. (V době rozhodování soudů v této věci však již bylo v uvedeném řízení rozhodnuto Soudní dvůr rozhodl dne 27. 2. 2025 rozsudkem ve věci C-753/23 (EU:C:2025:133; fiktivní jméno věci je Krasiliva – poznámka soudu). 21. Dále žalovaný uvedl, že směrnice Rady 2001/55/ES výslovně neřeší, jak mají členské státy postupovat v případě, kdy osoba, která již požívá dočasné ochrany v jednom členském státě, podá žádost o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Z toho podle žalovaného vyplývá, že směrnice ponechává řešení této otázky na vnitrostátní právní úpra