8 As 257/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 15/2024- 61 - text 10 8 Ad 15/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: M. J., nar. X bytem X proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2024, ve věci služebního poměru číslo 831/2024, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2024, ve věci služebního poměru číslo 831/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 19. 12. 2023, č. j. KRPA-374246-12/ČJ-2023-0000ZU. Uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek ve službě nařizovaných podle § 60 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“ nebo „zákon o služebním poměru“), za období let 2008 až 2023. 2. Předmětnou žádostí se žalobce domáhal dopočtení a následného doplacení dlužného služebního příjmu za dobu všech přestávek ve službě v období let 2008 až 2023, za které měl žalobci vzniknout tento nárok v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb. Žalobce se doplacení domáhal s odůvodněním, že mu ve výše uvedeném období byla ze strany jeho zaměstnavatele doba přestávek ve službě nezákonně odečítána z jeho pracovní doby (resp. do ní nebyla řádně započítávána) a nebyla zohledňována při vyměřování jeho služebního příjmu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. V podané žalobě žalobce nejprve uvedl, že byl v letech 2008 až 2023 služebně zařazen na služebním místě vrchního inspektora oddělení dopravních nehod, konkrétně ve 4. skupině zpracování dopravních nehod. Předmětem činnosti žalobce bylo zpracování dopravních nehod, zajištění výjezdů k dopravním nehodám, jejich dokumentace a řešení, kdy převážná část služby je prováděna v terénu, část v kanceláři na pracovišti žalobce. 4. Žalobce namítal, že během směn nemohl řádně čerpat přestávku ve službě podle § 60 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. V návaznosti na popis výkonu služby žalobce tvrdil, že organizace práce na oddělení dopravních nehod znemožňovala řádné čerpání přestávky ve službě v naplánovaném čase, neboť všichni příslušníci ve službě, resp. na jedné směně, mají plánem služeb předepsáno čerpání přestávky ve službě ve stejný čas. Žalovaný tedy nemůže již z principu příslušníkům umožnit, aby přestávku ve výkonu služby v naplánovaném čase čerpali, protože by tím zcela paralyzoval směnu. Čerpání přestávek se na oddělení neřešilo a ani řádně nedodržovalo. 5. Žalobce uvádí, že při jeho nástupu do služby se personální stav pohyboval kolem 14-18 příslušníků „do výjezdu“, přičemž se poměrně intenzivně snižoval a v přibližně posledním roce čítal 10-14 příslušníků. Slouženy byly 3 druhy služeb. Ranní služba probíhala od 06:45 do 17:00 hod., přičemž do 15:00 hod. byly nabírány nehody, které byly v posledních dvou hodinách služby administrativně zpracovány. Odpolední služba probíhala od 11:00 do 07:00 hod., přičemž do 15:00 hod. probíhala administrativní práce na spisech, a následně se do konce služby vyjíždělo k nehodám. Služba během víkendů a svátků probíhala 24 hodin od 07:00 do 07:00 hod. následujícího dne. Všichni příslušníci měli ve výjezdu plánovanou přestávku na stejný čas, a tím pádem by půl hodiny nemohl operátor zavolat žádnému příslušníkovi, aby mu předal dopravní nehodu. Žalobce uzavřel, že tvrzení žalovaného, že by nedocházelo k přerušování čerpaných přestávek ze služebních důvodů, je zcela účelové a neodpovídá reálným okolnostem výkonu služby. 6. Žalobce dále rozvádí, že u závažných nehod se čas strávený v souvislosti s takovou nehodou v terénu pohyboval zhruba v rozmezí několika hodin. Dopravní nehodou jsou zaměstnáni oba členové hlídky. Další zpracování na oddělení zabere dalších pár hodin, kdy tuto práci vykonává již policista, kterému nehoda připadla v pořadí, jak se zpracovatelé střídají. Pokud tedy jednomu příslušníkovi z hlídky připadne zpracování závažné dopravní nehody, často dojde k situaci, že druhý kolega z hlídky nemůže vyjet na „svoji“ nehodu a je přeskočen jinou hlídkou. O několik nehod později je přeskočen i sám zpracovatel závažné nehody a po několika hodinách strávených na místě závažné nehody může dojít i k několikerému přeskočení tak, že zatímco ostatní příslušníci ve skupině mají zpracováno již několik nehod, příslušníci, kteří zpracovávají onu závažnou, mají po jedné, nebo dokonce ten, kterému složitější nehoda náleží, má vykázanou pouze tuto a jeho kolega žádnou. Následně však tito „přeskočení“ příslušníci musejí deficit zpracování nehod dohnat, aby bylo zajištěno „spravedlivé“ rozdělování nehod. Jsou jim proto přidělovány nehody mimo pořadí tak, aby tento deficit srovnali. V případě, že se to nepodaří do konce služby, začínají tito policisté příští službu tím, že jsou na řadě, aby dohnali potřebný počet nehod z předchozí služby. 7. Žalobce zdůraznil, že fakticky tento systém organizace a nedostatečného personálního zajištění příslušníků vede k obrovskému tlaku na příslušníky, aby se nezdržovali nejen v rámci výkonu služby, ale ani řádným a úplným čerpáním přestávky ve službě. Příslušníkům totiž vzhledem k nedostatečnému personálnímu zajištění činnosti oddělení velmi často hrozí, že nebudou moci pořadí stanovené „lančovníkem“ dodržet a budou tzv. přeskočeni. Dle žalobce je z výše uvedeného patrné, že organizace služební činnosti na oddělení je nastavena tak, že objektivně znemožňovala žalobci i ostatním příslušníkům ve službě, aby mohli přestávky využívat výhradně k odpočinku způsobem, jaký si sami zvolí. Naopak na ně vytvářela neustálý tlak a nutila je, aby se po celou službu aktivně zajímali o práci, a aby byli neustále v pohotovosti, připraveni k výjezdu. Příslušníci jsou tak nuceni být neustále na příjmu a k dispozici k výjezdu, neboť jakékoli zdržení by vedlo k tomu, že budou nápad dopravních nehod nuceni zpracovat následující den. Uzavřel, že žalovaný nezjistil skutečný stav čerpání přestávek na pracovišti a spokojil se pouze s formálními výstupy. Formální a přísně formalizované prostředky evidence a jakékoliv předpisy, pokyny a rozkazy nemohou nahradit svědecké výpovědi kolegů žalobce z téhož pracoviště, u nichž lze předpokládat autentičnost a pravdivost. 8. K výkazu množství odebraných obědů sám žalobce potvrzuje, že stravu mohl odebírat, ale podle jeho tvrzení je klíčové to, že nelze klást rovnítko mezi celkový počet odebraných jídel a náležité čerpání přestávky. Pokaždé se jednalo o jiný čas odběrů jídla, přičemž byl možný i odběr jídla „sebou“. Žalobce si často bral i druhou porci jídla „do krabičky“, kterou si podle možností sám ohřál, tj. z hlediska vykazování stravy měl dva obědy. Žalobce obědval zcela nepravidelně a nahodile podle aktuální situace, a ne vždy nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby. 9. K tvrzené nemožnosti přerušit výkon služby uvedl žalovaný, že pracovní zařazení zpracovatele dopravních nehod není v systemizaci policie zařazeno do prvosledové hlídky. Toto tvrzení podle žalobce nereflektuje reálný objem nápadu dopravních nehod, kdy hlídka z důvodu personálního podstavu byla hlídka nucena přejíždět rovnou mezi jednotlivými nehodami i s několikahodinovým zpožděním. 10. K početnímu podstavu na oddělení žalobce uvádí, že tuto veřejně známou skutečnost žalovaný bagatelizuje a fakticky popírá. Žalovaný taktéž využívá výslechy příslušníků, kteří zjevně popisují stav relativně příznivěji a rovněž využívá spíše příznivější záznamy z knihy dopravních nehod, kdy není pracováno s dlouhodobými průměry. Žalobce taktéž shledává irelevantními úvahy žalovaného o důvodech, které žalobce údajně vedly k podání žádosti. 11. Závěrem žaloby žalobce shrnul, že žalovaný v napadeném rozhodnutí záměrně zkresleně či pokrouceně pracoval s judikaturou, tendenčně pořizoval výslechy účastníků, kdy byl kladen důraz na výslechy nadřízených služebních funkcionářů a dalších příslušníků „mimo výjezd“ oproti příslušníkům z přímého výkonu služby provádějícím výjezdy k dopravním nehodám, nerespektoval lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 175 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., potažmo § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a opatřoval jednostranné důkazy, kterým byla přikládána větší váha než argumentaci podatele, a též nesprávně zhodnotil důkazy a nesprávně zhodnotil právní stav věci. Žalobce uzavírá, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu. Z provedeného dokazování nesporně vyplyn