9 A 142/2023 – Městský soud v Praze

9 A 142/2023- 74 - text 18 9 A 142/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Správa železnic, st. organizace, IČO 70994234 sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 – Nové město proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, IČO 65349423 sídlem třída Kapitána Jaroše 1926/7, 602 00 Brno – Černá pole za účasti osoby zúčastněné na řízení: České dráhy, a. s., IČO 70994226 sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, 110 15 Praha 1 – Nové město o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 16. 11. 2018, č. j. UPDI-3231/18-OPDI-SPR/KE, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále také „předseda“ a „ÚPDI“) vypořádal její rozklad proti rozhodnutí ÚPDI ze dne 18. 7. 2018, č. j. UPDI-2186/18-OPDI-SPR/ZA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). V prvostupňovém rozhodnutí ÚPDI posuzoval na návrh společnosti České dráhy, a. s. (dále také „České dráhy“) a společnosti KŽC Doprava, s. r. o. (dále také „KŽC“) soulad Prohlášení o dráze celostátní a regionální platného pro přípravu jízdního řádu 2019 a pro jízdní řád 2019 (dále jen „Prohlášení“) a zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“). ÚPDI po přezkumu dospěl k závěru, že body 1 až 7 a čtvrtý odstavec bodu 8 přílohy „D“ Systému odměňování výkonu (dále také „SOV“) v části C Prohlášení nelze pro rozpor se zákonem o drahách použít ve lhůtě 90 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. II. Napadené rozhodnutí 2. Žalobkyně rozkladem proti prvostupňovému rozhodnutí usilovala o zrušení výroků B. I., B. II. A B. III. prvostupňového rozhodnutí, které zněly následovně: „B. Podle § 34e odst. 1 a 3 zákona o dráhách takto: I. Příloha „D“ Systém odměňování výkonu v části C Prohlášení 2019 body 1 – 5 a 7 jsou uvedením sankčních plateb, které nejsou sankčními platbami za narušení provozování drážní dopravy, v rozporu s § 33 odst. 3 písm. k) zákona o dráhách. (…) II. Příloha „D“ Systém odměňování výkonu v části C, bodu 6 Prohlášení 2019 je: 1. uvedením liberačního důvodu, v podobě zavedení základní doby trvání pomalé jízdy, po kterou se neuplatňuje sankční platba za narušení provozování drážní dopravy, v rozporu s § 33 odst. 1 zákona o dráhách. 2. uvedením liberačního důvodu pod odstavcem druhým písm. b), aniž by tento byl omezen na nezbytně nutné případy, v rozporu s § 33 odst. 1 a § 23b odst. 2 zákona o dráhách. (…) III. Čtvrtý́ odstavec bodu 8 přílohy „D“ Systém odměňování výkonu části C, Prohlášení 2019 ve znění „V případech, kdy překročení plánovaného času ukončení výluky je delší než 24 hod. a provoz na trati je z tohoto důvodu zcela zastaven, je dále pro účely systému odměňování výkonu tato výluka posuzována jako předem neprojednaná výluka. SŽDC uhradí v tomto případě dopravci sankci dle bodu 7 tohoto systému odměňování výkonu, a to za každý́ další započatý kalendářní den překročení plánovaného času ukončení výluky“ je uvedením sankčních plateb, které nejsou sankčními platbami za narušení provozování drážní dopravy, v rozporu s § 33 odst. 3 písm. k) zákona o drahách. (…)“ (zdůraznění doplněno soudem) 3. Předseda ÚPDI vypořádal rozklad žalobkyně tak, že zrušil výroky B. II. a B. III. prvostupňového rozhodnutí. Výrok B. I. potvrdil s výjimkou bodu 7 Přílohy D části C Prohlášení, v jehož rozsahu jej rovněž zrušil. 4. Žalobkyně usilovala o zrušení výroku B. I. v celém jeho rozsahu, tedy i v rozsahu bodů 1 až 5 Přílohy D (Systém odměňování výkonu) části C Prohlášení (dále také „sporné sankce“). 5. Žalobkyně v rozkladu přednesla nejprve obecné námitky vztahující se k prvostupňovému rozhodnutí jako celku. 6. Uvedla, že ÚPDI nedodržel 40denní zákonnou lhůtu, když o návrzích na posouzení souladu Prohlášení se zákonem rozhodl až po 7 měsících od podání návrhů, a že stanovil účastníkům krátkou lhůtu pro vyjádření. ÚPDI reagoval, že 13denní lhůtu pro vyjádření shledává přiměřenou ve vztahu ke 40denní lhůtě, kterou má na celé řízení. K té uvedl, že při dodržení postupů a doručování veřejnou vyhláškou ji objektivně nelze dodržet. Nedodržení této lhůty nemá podle ÚPDI vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí, jelikož jde o lhůtu pořádkovou. 7. Dále žalobkyně nesouhlasila s názorem ÚPDI, že lze sankční systém uplatňovat pouze ve vztahu k jednáním, jejichž výsledkem je měřitelné a vyhodnotitelné zpoždění oproti jízdnímu řádu a potažmo vznik újmy. K tomu žalobkyně vyložila bod 2 písm. a) přílohy VI směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „Směrnice“) s textem: „Aby bylo dosaženo dohodnuté úrovně výkonu a nebyla ohrožena hospodářská životaschopnost služby, dohodne provozovatel infrastruktury s žadateli hlavní parametry systému odměňování výkonu, zejména hodnotu zpoždění a prahové hodnoty, při jejichž dosažení vznikne na základě systému odměňování výkonu povinnost platby, a to jak pro jednotlivé jízdy, tak pro všechny jízdy vlaků železničního podniku v daném časovém období. Vzhledem k použití slova „zejména“, je podle žalobkyně nezpochybnitelné, že hodnota zpoždění nemusí být jediným určujícím kritériem, což nevyplývá ani z žádného jiného ustanovení citované přílohy. Výraz „hlavní parametry“ pak náhledem žalobkyně dokladuje, že parametrů může být i více. Nesouhlasila ani s názorem ÚPDI, že by závěr o jediném přípustném kritériu, totiž reálně vzniklému zpoždění, plynul ze znění zákona o drahách či vyhlášky č. 76/2017 Sb., o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb (dále jen „Vyhláška č. 76/2017 Sb.“). Žalobkyně je přesvědčena, že k sankci postačí naplnění skutkové podstaty podle ustanovení § 4 Vyhlášky 76/2017 Sb., přičemž o zpoždění hovoří až jeho odstavec 3. Výklad ÚPDI označila žalobkyně za jeden z možných, přičemž však text Směrnice připouští posuzování a zohledňování i jiných veličin a hodnot pro tvorbu parametrů systému odměňování výkonu, nikoli jen jedné. Přístup navrhovaný ÚPDI by mohl podle žalobkyně vést k růstu finanční zátěže na velké dopravce a sporné agendy, obtížnému určovaní poměru odpovědnosti a riziku jednostrannosti. Ze strohé zákonné úpravy nelze dojít k tak podrobnému závěru, jako učinil ÚPDI, a Směrnici nelze na žalobkyni aplikovat přímo. ČD k žalobkyní namítanému riziku jednostrannosti uvedla, že žalobkyně takovým výrokem popřela vlastní dosavadní argumentaci a potvrdila nezbytnost nezávislé třetí osoby coby arbitra mimosoudního řešení sporů, a že nedostatečné záruky proti tvrzenému riziku přílišné jednostrannosti mohou naplnit podstatu zneužití dominantního postavení, což přísluší dohledu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „žalovaný“). Předseda ÚPDI nevešel na tuto námitku žalobkyně, ztotožnil se s výkladem textu bodu 2 písm. a) přílohy VI Směrnice tak, jak jej provedl ÚPDI v prvostupňovém rozhodnutí, tedy že hlavními parametry systému odměňování výkonů jsou hodnota zpoždění a prahové hodnoty, přičemž parametrů může být více, všechny se ale musí vázat na zpoždění. Tuto vazbu na zpoždění lze podle předsedy ÚPDI dovodit z písm. b), c) i d) bodu 2 přílohy VI Směrnice, proto dospěl k závěru, že celá příloha VI zahrnuje pouze vazbu na vzniklé zpoždění. Předseda připustil, že zákon o drahách zpoždění nedefinuje, ale je podle něj nutno přihlédnout k § 5 Vyhlášky 76/2017 Sb., kde je pod písm. b) uvedena doba trvání narušení jako jeden z údajů předávaných při narušení drážní dopravy, z čehož plyne, že jde o zpoždění. Tedy i bez přímé aplikace Směrnice lze dojít k tomuto závěru eurokonformním výkladem zákona o drahách a Vyhlášky 76/2017 Sb. K obavám žalobkyně ohledně dopadů této interpretace předseda uvedl, že to není předmětem řízení, a že některé zátěže budou vyváženy např. zvýšením spolehlivosti drážní dopravy. Předseda rovněž doplnil, že zpoždění není jediným možným výsledkem sankcionovaného jednání, může dojít i k odřeknutí vlaku. Mezi mimořádnosti v dopravě patří i náskok, ten však vzniká na základě souhlasu provozovatele i dopravce, tedy jej nelze považovat za závadný. 8. Žalobkyně k ustanovení § 4 Vyhlášky 76/2017 Sb. uvedla, že musí jít o demonstrativní výčet, nikoli uzavřený, a proto je závěr ÚPDI o zahrnutí sankcí, které do něj nespadají, právně nepodložený. Předseda ÚPDI k tomuto upozornil, že sama žalobkyně pojmenování Přílohy D „Systém odměňování výkonu“ převzala ze Směrnice, podle jejíhož ustanovení čl. 35 odst. 3 je delegována pravomoc měnit její bod 2 písm. c) přílohy VI a upravovat třídy zpoždění Komisi, nikoli provozovateli dráhy.