9 A 50/2025 – Městský soud v Praze

9 A 50/2025- 30 - text 9 9A 50/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně: V. Y. státní příslušnost Ukrajina zastoupené advokátem JUDr. Hugem Körblem sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 2. 5. 2025 její žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0377258/DO-2025, z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0377258/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. Huga Körbla, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 5. 2025 u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovala v tom, že jí žalovaný vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0377258/DO-2025, jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), z důvodu, že žalobkyně získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Rakousku (dále jen „zásah“). Zároveň žalobkyně požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv, a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. II. Žaloba 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. V podané žalobě uvedla, že dočasná ochrana, která jí byla udělena dříve v Rakousku, platila do dne 3. 3. 2023 a nyní již platná není. Žalobkyně před podáním žaloby požádala rakouský správní orgán, který jí dočasnou ochranu udělil (Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl), o potvrzení, že již dočasnou ochranou v Rakousku nedisponuje. Současně žalobkyně sdělila, že v České republice má přítele, pana D. N., s nímž hodlá v ČR žít v jeho bytě. 3. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že její žádost o dočasnou ochranu měla být přijata a mělo o ní být vedeno řízení, kde měl žalovaný v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, prověřit, zda skutečně žalobkyně disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou v jiném státě Evropské unie a pokud ano, tak nejprve vyzvat žalobkyni k doložení, že učinila kroky k ukončení této dočasné ochrany v jiném státě Evropské unie, a stanovit jí k tomu přiměřenou lhůtu. Jelikož tak žalovaný neučinil a její žádost o dočasnou ochranu bez dalšího vrátil, jednalo se dle žalobkyně ze strany žalovaného správního orgánu o nezákonný zásah. III. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v Rakousku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Dále uvedl, že z formulace § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost, než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 5. Žalovaný se vymezil proti recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu - konkrétně proti rozsudkům ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Žalovaný pokládá závěry těchto rozsudků za nesprávné, protože dle jeho názoru ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“)ani z českých právních předpisů neplyne právo druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy EU, přičemž Nejvyšší správní soud tento závěr dovodil toliko z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto soft-law. Dle žalovaného ovšem čl. 5 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), nedopadá na osoby, které již získaly pobytové oprávnění v některém členském státu EU. Pokud by tomu tak mělo být, byl by dle žalovaného citovaný článek formulován jinak, což dovozuje z toho, že směrnice o dočasné ochraně místy užívá pojem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Obdobně dle žalovaného je citované rozšíření aplikace Prováděcího rozhodnutí v rozporu se systematickým i teleologickým výkladem směrnice o dočasné ochraně – taková aplikace by jednak vyprázdnila instituty mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, i povinnost slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, což představuje dle žalovaného výjimečné případy směrnicí o dočasné ochraně předvídaného druhotného pohybu mezi členskými státy EU, jednak lze z vícero pasáží v preambuli směrnice o dočasné ochraně dovodit, že je druhotný pohyb uprchlíků mezi členskými státy EU nežádoucí. 6. Nesprávnost závěrů Nejvyššího správního soudu dovozuje žalovaný z následujícího. Zaprvé bylo cílem původní dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně rovnoměrné rozprostření žadatelů o dočasnou ochranu po všech členských státech, ne umožnění jejich druhotného pohybu, což dokládá žalovaný tím, že ČR obdobně jako Německo v roce 2024 vydali jednostranná prohlášení, dle kterého se z důvodu vyčerpání stávajících kapacit necítí vázáni původní dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tomto základě Nejvyšší správní soud nemohl své závěry přijmout s ohledem na výluku aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, protože z té se dle žalovaného ČR již vyvázala. 7. Zadruhé citované ustanovení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má na uprchlíky pouze sekundární vliv, protože zavazuje k povinnostem členské státy EU. Případná absence mechanismu povinného navracení uprchlíků do země poskytující dočasnou ochranu dle žalovaného proto nezakládá právo druhotného pohybu mezi členskými státy. Byť s tímto závěrem operuje Evropská komise ve sdělení ze dne 21. 3. 2022, č. C/2022/1806, považuje jej žalovaný za Evropskou komisí blíže nezdůvodněný. 8. Zatřetí by dle žalovaného přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu znamenalo další vytížení vyčerpaných kapacit ČR. Cílem tzv. Dublinské úmluvy přitom bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping, tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury NSS naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob dle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, což dle žalovaného neodpovídá úmyslu evropského zákonodárce a mimoto by založilo nedůvodně privilegované postavení osob s dočasnou ochranou oproti jiným cizincům či dokonce občanům EU. 9. Začtvrté nelze v návaznosti na rozsudky Soudního dvora EU (SDEU) ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna, či ve věci C-695/20, Fenix International pouze Prováděcím rozhodnutím (nadto jeho nenormativní částí) zakotvit právo sekundárního pohybu mezi členskými státy, když takové právo nejen není směrnicí o dočasné ochraně zakotveno, ale v kontextu bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně se jedná o nežádoucí stav. Za této situace nelze Prováděcím rozhodnutím zavést nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasnou ochranu mezi členskými státy EU. 10. Žalovaný konečně uvedl, že SDEU řešená situace v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23, Krasiliva se týkala nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., tj. situace, kdy žadatel měl již dříve požádáno o dočasnou ochranu v jiném členském státě, ale (zatím) nebyla žadateli přiznána, nikoliv situace žalobkyně, jejíž žádost byla shledána nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., j