9 A 53/2025 – Městský soud v Praze

9 A 53/2025- 37 - text 9 9A 53/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: B. M. státní příslušnost Ukrajina proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 21. 3. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0367496/DO-2025, z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 21. 3. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0367496/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 14. 5. 2025 u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který spatřoval v tom, že mu žalovaný vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany ze dne 21. 3. 2025, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0367496/DO-2025, jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“) z důvodu, že žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Rumunsku (dále jen „zásah“). Zároveň žalobce požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv, a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. II. Žaloba 2. Žalobce je občanem Ukrajiny. V podané žalobě uvedl, že před ozbrojeným konfliktem uprchl dne 4. 2. 2025, na území Evropské unie vstoupil přes Rumunsko, kde mu byla bez dalšího automaticky udělena dočasná ochrana, které se však následně dne 12. 3. 2025 na rumunské ambasádě vzdal. Jeho záměrem od počátku bylo vycestovat do České republiky, kam dojel dne 6. 2. 2025. V ČR má žalobce svoji rodinu (strýce, tetu a sestřenici), u které nyní bydlí. 3. Žalobce dále uvedl, že je mu známa výluka žádostí o dočasnou ochranu ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., tuto výluku ovšem shledává žalobce za rozpornou s právem EU v návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-753/23, Krasiliva. 4. Dle žalobce citovaný rozsudek SDEU neomezuje možnost druhotného pohybu uprchlíků ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 mezi členskými státy na základě dohodnutého neaplikování čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. 5. Žalobce dále zmínil, že aktuálně již nedisponuje dočasnou ochranou v Rumunsku, tudíž by se na něj v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28 neměl vztahovat důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Toto ustanovení nadto považuje žalobce v návaznosti na recentní judikaturu správních soudů (zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42) za rozporné s právem EU. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dále poukázal na skutečnost, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Dále uvedl, že z formulace § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost, než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 7. Žalovaný se vymezil proti recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu - konkrétně proti rozsudkům ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Žalovaný pokládá závěry těchto rozsudků za nesprávné, protože dle jeho názoru ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) ani z českých právních předpisů neplyne právo druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy EU, přičemž Nejvyšší správní soud tento závěr dovodil toliko z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto soft-law. Dle žalovaného ovšem čl. 5 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), nedopadá na osoby, které již získaly pobytové oprávnění v některém členském státu EU. Pokud by tomu tak mělo být, byl by dle žalovaného citovaný článek formulován jinak, což dovozuje z toho, že směrnice o dočasné ochraně místy užívá pojem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Obdobně dle žalovaného je citované rozšíření aplikace Prováděcího rozhodnutí v rozporu se systematickým i teleologickým výkladem směrnice o dočasné ochraně – taková aplikace by jednak vyprázdnila instituty mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, i povinnost slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, což představuje dle žalovaného výjimečné případy směrnicí o dočasné ochraně předvídaného druhotného pohybu mezi členskými státy EU, jednak lze z vícero pasáží v preambuli směrnice o dočasné ochraně dovodit, že je druhotný pohyb uprchlíků mezi členskými státy EU nežádoucí. 8. Nesprávnost závěrů Nejvyššího správního soudu dovozuje žalovaný z následujícího. Zaprvé bylo cílem původní dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně rovnoměrné rozprostření žadatelů o dočasnou ochranu po všech členských státech, ne umožnění jejich druhotného pohybu, což dokládá žalovaný tím, že ČR obdobně jako Německo v roce 2024 vydali jednostranná prohlášení, dle kterého se z důvodu vyčerpání stávajících kapacit necítí vázáni původní dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tomto základě Nejvyšší správní soud nemohl své závěry přijmout s ohledem na výluku aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, protože z té se dle žalovaného ČR již vyvázala. 9. Zadruhé citované ustanovení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má na uprchlíky pouze sekundární vliv, protože zavazuje k povinnostem členské státy EU. Případná absence mechanismu povinného navracení uprchlíků do země poskytující dočasnou ochranu dle žalovaného proto nezakládá právo druhotného pohybu mezi členskými státy. Byť s tímto závěrem operuje Evropská komise ve sdělení ze dne 21. 3. 2022, č. C/2022/1806, považuje jej žalovaný za Evropskou komisí blíže nezdůvodněný. 10. Zatřetí by dle žalovaného přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu znamenalo další vytížení vyčerpaných kapacit ČR. Cílem tzv. Dublinské úmluvy přitom bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping, tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury NSS naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob dle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, což dle žalovaného neodpovídá úmyslu evropského zákonodárce a mimoto by založilo nedůvodně privilegované postavení osob s dočasnou ochranou oproti jiným cizincům či dokonce občanům EU. 11. Začtvrté nelze v návaznosti na rozsudky Soudního dvora EU (SDEU) ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna, či ve věci C-695/20, Fenix International pouze Prováděcím rozhodnutím (nadto jeho nenormativní částí) zakotvit právo sekundárního pohybu mezi členskými státy, když takové právo nejen není směrnicí o dočasné ochraně zakotveno, ale v kontextu bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně se jedná o nežádoucí stav. Za této situace nelze Prováděcím rozhodnutím zavést nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasnou ochranu mezi členskými státy EU. 12. Žalovaný konečně uvedl, že SDEU řešená situace v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23, Krasiliva se týkala nepři