9 A 61/2025 – Městský soud v Praze

9 A 61/2025- 23 - text 12 9 A 61/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: V. K., narozená dne X státní příslušnost: Ukrajina zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 – Vysočany proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 – Holešovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 30. 5. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 30. 5. 2025 jako nepřijatelné byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 5. 2025 podanou k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu ze dne 30. 5. 2025 jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“) z důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Rakousku. Žalobkyně tento postup považovala za nezákonný zásah. 2. Namítala, že žalovaný užil ust. § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., (Lex Ukrajina) o vrácení žádosti cizinci jako nepřijatelné s vyloučením soudního přezkumu v rozporu s unijním právem, když tento rozpor jednoznačně potvrdil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C753/23 Krasiliva. Ve své odpovědi na druhou z položených předběžných otázek uvedl, že článek 8 odst. 1 Směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná. Nejvyšší správní soud na základě odpovědi Soudního dvora ve věci Krasiliva rovněž dospěl k závěru, že uvedené ustanovení odporuje unijnímu právu a nelze jej proto v praxi aplikovat: Žalobkyně odkázala na rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024–37, bod 32, viz také rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53 až 70 nebo rozsudek z téhož dne, č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53 až 70). 3. Žalobkyně považuje tento právní názor v současné době již za ustálený, když poukázala rovněž na další rozsudky Nejvyššího správního soudu z dubna 2025 (např. rozsudek ze dne 30. 4. 2025, č. j. 2 Azs 360/2023-42, č. j. 6 Azs 1/2024–30, č. j. 7 Azs 218/2024 – 37, č. j. 8 Azs 249/2023-47, č. j. 9 Azs 212/2024 – 36, ze dne 29. 4. 3 2025, č. j. 4 Azs 26/2025-39, ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 21/2025 – 31, ze dne 24. 4. 2025, č. j. 3 Azs 166/2024 – 32 nebo č. j. 10 Azs 4/2025 – 49). 4. Dle žalobkyně je tedy žaloba přijatelná, i přes existenci zákonné výluky podle § 5 odst. 2 cit. zákona ze soudního přezkumu. Žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Sice zároveň platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň, Nejvyšší správní soud ovšem v citovaných rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiné členské zemi. Žalovaný má přesto přijmout žádost k věcnému posouzení a ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. Institut nepřijatelnosti nelze použít ani v případě, že občan Ukrajiny ke dni podání žádosti o dočasnou ochranou v jiné zemi pořád disponuje, stejně jako je tomu v případě žalobkyně. V takovém případě má žalovaný poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud žadatel hodlá toto právo nově čerpat výlučně v České republice, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. 5. V případě kladného zjištění žalovaný vydá držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. 6. V případě negativního zjištění (resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit), vyzve žalovaný žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. K tomu mu poskytne součinnost. 7. Žalovaný pak žadateli udělí dočasnou ochranu, za předpokladu, že žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu) nebo žadatel doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu; v tomto případě žalovaný o udělení dočasné ochrany žadateli v Česku sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému TPD. 8. K neudělení dočasné ochrany může žalovaný přistoupit pouze pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě. 9. Žalobkyně uvedla, že je sice pořád držitelkou dočasné ochrany v Rakousku, žalovaný však výše uvedeným způsobem nepostupoval, proto je jeho postup nezákonný. 10. Žalobkyně namítala, že unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinnosti, obzvlášť je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu. O tom, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je s unijním právem v rozporu, již nyní neexistují žádné pochybnosti. Źalovaný nerespektuje jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. 11. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla vydání rozsudku, v němž soud vysloví, že: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu dne 30. 5. 2025, jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni. II. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. 13. Připustil, že Nejvyšší správní soud ve svých dubnových rozsudcích (například rozsudky ze dne 3.4.2025, č.j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024–42) skutečně dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu. Usoudil totiž, že pokud osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (ES) svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání provolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, náleží jim poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci EU či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodne přesunout. Tomu podle Nejvyššího správního soudu odpovídá povinnost členského státu vydat povolení k pobytu (za účelem dočasné ochrany) osobám, které již dříve získaly dočasnou ochranu v jiném členském státě. 14. Žalovaný uvedl, že tento závěr byl Nejvyšším správním soudem dovozen toliko z některých dílčích závěrů Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23 Krasiliva. Zejména je však postaven na úvaze, že právo sekundárního pohybu v rámci EU plyne z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES členskými státy a dále je toto právo dovozeno z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto „soft law“. 15. Žalovaný má za to, že závěr Nejvyššího správního soudu stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU ve skutečnosti z žádného právního předpisu nevyplývá a v současnosti již nemůže obstát. Dne 13.6.2025 totiž na základě jednomyslné podpory vyjádřené na Coreperu dne 11.6.2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany a došlo ke změnám. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály prováděcího nařízení (tj. úvodní ustanovení). První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem doča