4 Afs 274/2023 — Nejvyšší správní soud

9 Af 13/2024- 44 - text  13 9 Af 13/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce f. H. s. r. o. se sídlem XXX zastoupen ELOTOELO s. r. o., daňový poradce, jednající JUDr. Stanislavem Lžičařem se sídlem Kralická 1, Praha 10 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2024, č. j. 22596/24/5100-41454-712952 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (správce daně) ze dne 21. 11. 2023 č. j. 8683282/23/2001-52526-303099, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o odejmutí statusu nespolehlivého plátce, evidované u správce daně dnem 19. 10. 2023, č. j. 8166299/23 (žádost), a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že rozhodnutím správce daně ze dne 21. 8. 2019 bylo stanoveno, že žalobce je nespolehlivým plátcem, neboť závažným způsobem porušil povinnosti vztahující se ke správě daně z přidané hodnoty (DPH) ve smyslu § 106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ZDPH) ve spojení s bodem 1. písmeno f) Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 4. 1. 2013 č. j. 101/13-121002-506729, k aplikaci § 106a ZDPH (nespolehlivý plátce) a souvisejících ustanovení ve znění pozdějších dodatků (Informace GFŘ). Konkrétním důvodem pro rozhodnutí o žalobci jako nespolehlivém plátci byla skutečnost, že žalobce opakovaně nereagoval řádně na výzvy správce daně nebo nepředkládal bez řádného odůvodnění požadované údaje nezbytné pro řádnou správu DPH. V projednávané věci se podle obsahu spisového materiálu jedná již o druhé zamítnutí žádosti žalobce o odejmutí statusu nespolehlivého plátce. První žádost ze dne 21. 12. 2020 byla zamítnuta správcem daně rozhodnutím ze dne 22. 1. 2021, potvrzeném rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2021 (předchozí žádost). Při posuzování žádosti v nyní projednávané věci správce daně vycházel ze zkušenosti s osobou žalobce a jeho přístupem k plnění daňových povinností. Správce daně uznal, že žalobce činí včas svá daňová tvrzení, nevykazuje nedoplatek na DPH a došlo u něj k určité nápravě dříve vytýkaného nedostatečného poskytování součinnosti při správě DPH. Zároveň však správce daně popsal případy, kdy žalobce v průběhu roku 2023 nijak nereagoval na výzvy k odstranění pochybností a vůbec nepředložil požadované důkazní prostředky, jindy pak opožděně reagoval na výzvu k odstranění pochybností bez toho, aniž by předložil všechny požadované důkazní prostředky. Mimo to v daňových tvrzení žalobce v průběhu roku 2023 správce daně opakovaně identifikoval pochybení, která si vyžádala nápravu. Proto správce daně žádost zamítl. O odvolání, v němž žalobce namítal obdobně jako v podané žalobě, žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, v němž přisvědčil právnímu posouzení skutkového stavu správce daně, vyjádřil se k odvolacím námitkám, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Žaloba 3. Žalobce v žalobě popsal skutkový stav a tvrdil, že žalovaný a správce daně posoudili věc po právní stránce nesprávně. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.ÚS 686/02 a citoval část právní věty tohoto nálezu s tím, že aby bylo jakékoli opatření ze strany orgánu finanční správy k daňovým subjektům „ústavně konformní“, musí se opírat o zákon. Konstatoval, že je otázka posouzení (ne)spolehlivého plátce dle § 106a a násl. ZDPH je založená na neurčitých právních pojmech, konkrétní případy ani alternativy zákon neupravuje. Pokud při posuzování této otázky správce daně a žalovaný používali interní předpisy GFŘ, měly by se vztahovat ke konkrétní věci s úvahou o dopadu na smysl a cíl celé správy daně, jak je vymezen v § 1 daňového řádu (zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád). Zákonné podmínky § 106a a následující ZDPH mají být vykládány a posuzovány v tom smyslu, zda bylo žalovaným tvrzené a posuzované porušení povinnosti žalobce tak zásadní a závažné, aby vylučovalo dosažení smyslu a účelu zákona. 4. Dále žalobce shrnul základní body žalobou napadeného rozhodnutí a prvním žalobním bodem brojil proti závěrům žalovaného v bodu 20 jeho rozhodnutí a citoval z něj. Poukázal na obsah spisového materiálu a tvrdil, že se ohledně opravných či dodatečných přiznání vedla mezi správcem daně a žalobcem rozsáhlá komunikace. Vytkl, že tato komunikace nebyla správcem daně nijak oficiálně zaznamenána či dokumentována ve formě protokolu dle § 60 daňového řádu. Měl za to, že nesepsáním protokolu o ústním jednání správce daně porušil zákon a své pochybení dával účelově k tíži žalobci, který při jednání o věci samé (podaných přiznání) vysvětlil vše, co bylo pro posouzení věci podstatné včetně toho, že daňové doklady nemá k dispozici. Poukázal na to, že dlouhodobě a opakovaně vysvětloval vznik dotčených a sporných daňových dokladů tak, že doklady vystavila bývalá účetní firmy bez jakéhokoli oprávnění. Tato otázka je předmětem trestního řízení v němž je žalobce poškozeným. Namítal, že pokud doklady vystavila třetí osoba a na těchto dokladech uvedla identifikaci žalobce, je logické, že žalobce nemá tyto doklady k dispozici. Postup, kdy správce daně vyzýval žalobce takové doklady předložit, je minimálně diskutabilní, neboť požaduje předložit něco, co žalobce předložit nemůže, správce daně tuto skutečnost zná z vlastní úřední činnosti. Samotné „rozhodnutí výzvy“ je v rozporu s podmínkami dokazování dle § 92 odst. 4 daňového řádu, neboť výzvou může správce daně požadovat to, co nezná z vlastní služební činnosti, a nikoli to, co se mu zrovna hodí. Na uvedené žalobce poukázal na vysvětlení, proč a v jakých souvislostech nereagoval na výzvy správce daně „dostatečně“ v rámci představ správce daně. 5. Druhým žalobním bodem žalobce tvrdil, že samotné podmínky dokazování vymezují „sankci“ či důsledek za nesplnění důkazní povinnosti daňového subjektu (DS). Pokud tento nesplní podmínky výzvy správce daně může správce daně stanovit daň podle pomůcek, nikoli stanovit status nespolehlivého plátce dle § 106a ZDPH. Spisový materiál prokazuje, že daň byla stanovena dokazováním, nikoli pomůckami. Pokud v daňovém řízení, zahájeném na základě daňového přiznání po provedeném osobním jednání, správce daně podle vlastní úvahy a jemu dostupných dokladů či důkazů známých i z jiných řízení stanoví daň dokazováním, nemůže se ze strany žalobce jednat o závažné porušení povinností při správě daní. Žalobce zajistil i provedení úhrad daňových povinností, tento stav je setrvalý již několik let a je tedy otázkou, v čem je riziko jeho činnosti pro státní rozpočet. 6. Za nesporné žalobce považoval, že po označení statusem nespolehlivého plátce zajistil nápravu a pokud mu byly dodatečně stanoveny daně, tyto byly v celém rozsahu uhrazeny a nejsou u něj evidovány daňové nedoplatky. Proto je vyloučeno naplnění podmínek pro setrvání žalobce ve statusu nespolehlivého plátce dle § 106a ZDPH. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci č. j. 10 Afs 513/2021-48 s tím, že správce daně neposoudil, jakou mírou rizika pro veřejné rozpočty tvrzené porušení povinností žalobce představuje, a to při současném posouzení všech zkušeností správce daně s jeho osobou jako plátce. Tedy, aby posouzení věci odpovídalo skutkovému průběhu v období od označení žalobce za nespolehlivého plátce do současnosti. Žalovaný dále nepřihlédl k tomu, že žalobce zajistil změnu v osobě účetní, která byla příčnou nezákonně vystavených dokladů, ani k tomu, že na objasnění celé věci spojené s nezákonným vystavováním dokladů žalobce spolupracoval a spolupracuje. Žalovaný nepřihlédl rovněž ani k tomu, jaké byly historické zkušenosti správce daně se žalobce před incidentem s účetní, která byla v postavení externího dodavatele služeb a zneužila své znalosti k vlastní činnosti. Žalovaný také nezohlednil, že po objasnění incidentu s účetní byly všechny daňové povinnosti žalobce stanoveny na základě dokazování a následně došlo k jejich úhradě. 7. Žalobce poukázal i na to, že byl v rámci osobních jednání správce daně seznámen se složitou situací žalobce, plynoucí ze statusu nespolehlivého plátce. Současně mu bylo z evidence známo, že i přes všechny problémy jsou daňové povinnosti žalobce vyrovnány. K tomu odkázal na složité trestní řízení a měl za to, že ani v tomto smyslu nebylo zohledněno, jak moc a zda vůbec představují tvrzená pochybení žalobce riziko pro veřejné rozpočty. Přitom kritérium „rizika činnosti subjektu pro veřejný rozpočet“ je výslovně ve výkladu práva NSS v odkázaném rozsudku zmíněno. Tento rozsudek je žalovanému nepochybně znám, a přesto k němu nepřihlédl. 8. Dle žalobce je jeho označení