5 Azs 198/2024 — Nejvyšší správní soud

1 A 2/2026- 41 - text  19 1 A 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobkyně: T. H. N., narozené dne X, státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2025, čj. 146505-8/2025-MZV/OPL, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 26. 11. 2025, č. j. 146505-8/2025-MZV/OPL, v rozsahu týkajícím se žalobkyně, a dále rozhodnutí České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji ze dne 4. 8. 2025, čj. 1360-3/2025-MZV/TAJP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13.140 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Eichlera, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně podala žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců, spojenou s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti u České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji (dále „správní orgán I. stupně“). Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 4. 8. 2025, čj. 1360-3/2025-MZV/TAJP (dále „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodla o neupuštění od povinnosti osobního podání a řízení podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastavila. 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Ministerstvo zahraničních věcí (dále jen „žalovaný“) po spojení věci žalobkyně s dalšími řízeními, jejichž účastníci byli zastoupeni tímtéž právním zástupcem, odvolání rozhodnutím ze dne 26. 11. 2025, čj. 146505-8/2025-MZV/OPL, (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobkyně se u zdejšího soudu nyní domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. II. Obsah žaloby 4. Žalobkyně namítla, že zastupitelský úřad – správní orgán I. stupně, vydal nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí a žalovaný se s opravným prostředkem nijak nevypořádal. 5. Předně, posouzení odůvodněnosti neupuštění od povinnosti osobního podání je dle jejího názoru nezákonné a nepřezkoumatelné. Správní orgány interpretovaly pojem „odůvodněný případ“ pro možnost upuštění od povinnosti osobního podání ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nesprávně. K argumentaci žalovaného odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, žalobkyně namítla, že pod ztíženou dostupnost zastupitelského úřadu lze zahrnout i její případ. Omezení stanovené nařízením vlády č. 206/2025 Sb., vztahující se na občany Vietnamu, je diskriminační a zákon jej nemůže akceptovat. Neurčitý právní pojem byl v tomto případě interpretován a aplikován chybně. Je třeba rozlišovat neurčitý právní pojem a správní uvážení, k čemuž odkázal na judikaturu NSS týkající se otázky neurčitých právních pojmů a správního uvážení, z níž částečně také citovala (čj. 7 A 131/2001-47, čj. 8 As 37/2011-54, čj. 3 Azs 240/2014-35, čj. 5 As 73/2009-91, či čj. 3 Azs 12/2003-38, a dále na „stanovisko rozšířeného senátu č. 8/2006 pod č. 906“ (pozn. soudu: ve skutečnosti jde o usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Pokud by soud shledal, že uvedený termín představuje právě správní uvážení, má za to, že nebyly naplněny základní nároky na jeho aplikaci. Šablonovité rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobstojí, navíc je absurdní, že žalovaný smísil všechny žádosti podané skrze jednoho právního zástupce do jednoho rozhodnutí. Žalobkyně ničeho nenamítá proti samotnému stanovení kvót, avšak nelze systematicky stanovovat kvóty u většiny států, ze kterých podávají žádosti právě příslušníci Vietnamu; jedná se o politickou diskriminaci. Stanovení nulové kvóty není de facto kvótou, ale znemožněním faktického podávání žádostí. Pokud se systematicky nedařilo získat termín k podání žádosti i před nařízením vlády, měl zastupitelský úřad stanovit jiný systém, který by cizincům umožnil lidským způsobem dostat se k termínu, např. regulací počtu, nikoliv však celkového vyloučení. Uvedl příklad dosavadní funkční praxe, kde jsou počty k podávání žádostí stanoveny odlišně pro státní příslušníky státu, v němž se nachází zastupitelský úřad, a pro ostatní státní příslušníky, kteří splňují podmínku minimálně 2 let dlouhodobého pobytu. Je nesmyslné, aby zastupitelský úřad agendu najednou zcela zrušil za situace, kdy měl stanoveny termíny k podávání žádostí a objem žádostí byl schopen odbavit. 6. Žalobkyně dále uvedla dle ní stěžejní argumenty pro posouzení jeho věci. 7. Jednak žalobkyně zdůraznila, že v době podání její žádosti o pobytové oprávnění, resp. o upuštění od povinnosti učinit tak osobně, existovala na straně správního orgánu I. stupně objektivní překážka znemožňující podání žádosti. Správní orgán I. stupně schválil novou úpravu maximálního počtu žádostí o víza platnou od 1. 7. 2025, snižující počet žádostí na nulu a fakticky tak znemožňující jejich podání. Žalobkyně se již předtím opakovaně pokoušela získat termín, avšak neúspěšně. Právě v tom spatřuje uvedenou objektivní překážku. Správní orgán I. stupně nemůže opatření k regulaci migrace učinit sám, je limitován činností dalších správních orgánů a právními předpisy. 8. Žalobkyně považovala za nepřípustné, aby se informace o zavedení nulových kvót pro vydávání víz správním orgánem I. stupně, tedy o zásadní změně, na jeho internetových stránkách objevila až dne 23. 6. 2025, tedy jen cca. týden před účinností nařízení vlády č. 206/2025 Sb., dne 1. 7. 2025. Žadatelé mají v souvislosti s podáním žádosti celou řadu povinností, a správní orgán I. stupně jim je musí umožnit splnit, postupovat předvídatelně a v souladu se zákonem. Odkázal při tom na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 487/03 a IV. ÚS 690/01), z níž rovněž citoval. Není akceptovatelné, aby byl během jediného týdne změněn roky fungující systém. Správní orgány svým postupem porušily základní zásady správního řízení, zejména § 4 a 6 správního řádu. Veřejná správa je službou veřejnosti, a tato zásada se uplatňuje i na občany Vietnamu. Právě výše uvedené objektivní překážky na straně správního orgánu I. stupně mohou představovat odůvodněný případ, kdy je možné od povinnosti osobního podání upustit. 9. Za druhé žalobkyně namítla, že správní orgány nedostály povinnosti rozhodovat podle konkrétních okolností případu. Žalobkyně se snažila získat termín k podání žádosti, což doložila i fotodokumentací neúspěšných pokusů. Tuto skutečnost však správní orgány ignorovaly. Odkázala při tom na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 A 42/2018-161, podle nějž má žadatel právo podat žádost lidsky důstojným způsobem a v přiměřeném čase. K tomu poukázala na obsah webových stránek správního orgánu I. stupně, který citovala a z něhož vyplývá, že pokud se žadatel během posledního roku nejméně 4x neúspěšně pokusil o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění za jiným účelem než sloučení rodiny a jde o stále stejný účel, je umožněno podání žádosti za stejným účelem bez nutnosti účasti v další slosovatelné registraci. Dlouhodobá marná snaha o získání termínu k osobnímu podání žádosti tak může být relevantní. Žádost o upuštění od této povinnosti představuje jediný prostředek, jímž lze sjednat nápravu. 10. Žalobkyně proto z těchto důvodů navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný úvodem shrnul průběh správní řízení. Má za to, že veškeré relevantní okolnosti, týkající se podřazení situace pod pojem „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, byly zohledněny. Správní orgán I. stupně své rozhodnutí opřel o judikaturu NSS, např. rozsudek ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22. Ustanovení § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců prakticky provádí doporučení tohoto soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2012, čj. 8 As 90/2011-62. Postup byl plně v souladu s tímto ustanovením. Zákonodárce reagoval na specifický případ, kdy počet žádostí převyšuje kapacitu zastupitelského úřadu, a umožňuje vybrat určitý počet žádostí způsobem založeným na náhodném prvku. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52 dodal, že v tomto případě byl takový prvek aplikován férovým, transparentním a předvídatelným způsobem. Všem požadavkům správní orgány dostály. 12. Dále uvedl, že spojení žádostí podaných skrze stejného právního zástupce a zatížených stejnými nedostatky je projevem procesní ekonomie, nikoliv „šablonovitosti“ rozhodnutí. I přes obdobnost jednotlivých případů je žalovaný posuzoval individuálně. Nedospěl navíc k závěru, že by různý počet pokusů o získání termínu pro osobní podání žádosti u jednotlivých účastníků spojeného řízení měl vliv na správnost odvoláním napadeného usne