1 Afs 73/2004 — Nejvyšší správní soud

10 Af 23/2025- 37 - text 8 10 Af 23/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: Espumil, s. r. o., IČO: 291 42 555 sídlem Dlouhá 727/39, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem JUDr. Ondřejem Vislockým sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 21377/25/5200-10421-713026 z 16. 9. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) u žalobkyně provedl kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013-2020. V rámci kontroly zjistil, že žalobkyně vydala v závěru roku 2012 emisi dluhopisů pod názvem Dluhopis Espumil s.r.o., 2032 zaknihovaný“, v objemu 500 000 000 kusů, o jmenovité hodnotě 1 Kč, s pevnou úrokovou sazbou 8,5 % p. a. a se splatností 31. 12. 2032 (dále jen „dluhopisy“), které v průběhu následujících let upsali Ing. F. M., Ing. P. M. a M. N. (dále jen „společníci“). 2. Protože správce daně z účetnictví žalobkyně zjistil, že v letech 2021-2022 vyplatila společníkům úroky z dluhopisů, jež nepodrobila zdanění, vyzval žalobkyni k podání daňového tvrzení k dani vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z příjmů fyzických osob (dále jen „srážková daň“) za zdaňovací období roku 2021-2022. Žalobkyně předložila daňová tvrzení s nulovou daní. Po výzvě správce daně k odstranění pochybností sdělila, že žádné úroky nevyplácela, což podložila částí účetnictví, dohodami o započtení vzájemných pohledávek žalobkyně a společníků uzavřenými 2. 1. 2018/2019/2020 (dále jen „dohody o započtení“) a smlouvami o zápůjčce mezi ní a jednotlivými společníky z 28. 12. 2017, 28. 12. 2018, 27. a 29. 12. 2019 (dále jen „smlouvy o zápůjčce“), které byly součástí spisového materiálu k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2014-2019. Po zhodnocení těchto podkladů dospěl správce daně k závěru, že formálně vykazované splacení zápůjček z titulů smluv o zápůjčce představovalo fakticky výplatu úroků z dluhopisů společníkům, podléhajících srážkové dani. Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále shodně s Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj „správce daně“) tak stanovil žalobkyni k přímé úhradě platebním výměrem č. j. 7146024/24/2001-51521-110828 daň ve výši 6 750 000 Kč za zdaňovací období roku 2021 a platebním výměrem č. j. 7179856/24/2001-51521-110828 daň ve výši 4 316 083 Kč za zdaňovací období roku 2022. 3. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a oba platební výměry potvrdil. Přiklonil se k závěrům správce daně a konstatoval, že ze správního spisu nevyplývá, že by žalobkyně účtovala o pohledávkách vůči společníkům z titulů smluv o zápůjčce na účtu 355 (Ostatní pohledávky za společníky). Naopak z něho plyne, že žalobkyně účtovala o přesunu závazku uhradit společníkům částku odpovídající výši úroků z dluhopisů z účtu 379 (Jiné závazky vůči společníkům) na účet 365 (Ostatní závazky ke společníkům). Žalovaný zhodnotil dohody o započtení a smlouvy o zápůjčce jako účelově vytvořené pouze pro odůvodnění výše rozvedené účetní operace, která navíc nemá racionální základ. Žalovaný ve shodě se správcem daně dospěl k závěru, že žalobkyně zastřela skutečně chtěné jednání, a to výplatu naakumulovaných úroků z dluhopisů bez srážky daně. Formálně sice vykazovala splácení zápůjček společníkům, fakticky jim však vyplácela právě úroky z dluhopisů. V souhrnu měl postup žalobkyně přímý dopad na její daňovou povinnost. Na závěr žalovaný poznamenal, že přezkoumával stanovení daně za období let 2021-2022 a dospěl k závěru, že správce daně při jejím výpočtu vycházel z výše skutečně vyplacených úroků. Žalobkyní namítané zdaňovací období roku 2020 nebylo jádrem řízení. 2. Argumenty účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě nejprve uvozuje, že o vzniku a zániku pohledávek opomněla účtovat v důsledku účetní chyby. Namítá, že rozhodný je skutečný stav věci, nikoliv účetnictví jako takové. Proto vznik pohledávek a jejich zápočet nelze vyloučit pouze z důvodu nedostatků v účetnictví. Započtení je hmotněprávní úkon, jenž má důsledky nezávislé na stavu účetnictví. 5. Žalobkyně poznamenává, že uzavírání dohod o započtení před koncem zdaňovacího období je běžnou praxí. Smyslem transakcí byla změna krátkodobých závazků na závazky dlouhodobé. Žalovaný podle názoru žalobkyně neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť se opřel pouze o formální okolnosti, které samy o sobě neprokazují disimulované právní jednání. Žalovaný neidentifikoval žádný právní úkon, který by měl být dohodami o započtení zastřen. Proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. 6. Žalobkyně si stojí za tím, že pohledávka za jejími společníky vznikla řádným uzavřením smluv o zápůjčce, které žalovaný žádným způsobem nezpochybnil. Platby žalobkyně za společníky v letech 2021-2022 odpovídají pouze splnění závazku ze smluv o zápůjčce, nikoliv výplatě úroků. 7. Žalobkyně v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2020 přiznala vyplacení úroků a odvedla srážkovou daň. Pokud žalovaný považuje platby v letech 2021-2022 za výplatu úroků z dluhopisů, měl zohlednit skutečnost, že minimálně z části těchto vyplacených prostředků již byla daň odvedena. Protože tak neučinil, došlo ke dvojímu zdanění jednoho příjmu. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nad rámec napadeného rozhodnutí uvádí, že účetnictví hodnotil v souvislosti s dalšími okolnostmi a nezjistil v něm žádné chyby. Zaúčtované transakce odpovídají tomu, že pohledávky žalobkyně za společníky nevznikly a k zápočtu nedošlo. Skutečnou vůlí stran nebylo splnění závazku z titulu smluv o zápůjčce a dohod o započtení, ale daňově výhodné vyplacení úroků. Žalovaný má za to, že unesl důkazní břemeno, identifikoval skutečný právní stav (výplatu úroků), vysvětlil účelovost jednání a prokázal i jeho dopad na daňovou povinnost. Ohledně námitky dvojího zdanění odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 3. Posouzení věci. 3.1. Podmínky řízení, rozsah přezkumu a podstata sporu. 9. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, podala ji včas oprávněná osoba. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. 10. Ve věci rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož žalovaný ve vyjádření k žalobě s tímto postupem souhlasil, a žalobkyně s ním po poučení soudem nevyjádřila nesouhlas. Důvodem pro opačný postup nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny nezbytné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí [rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009]. Výjimkou jsou smlouvy o zápůjčce přiložené žalobkyní k žalobě, jimiž však nebylo třeba provádět dokazování. Soudu jsou totiž známy z jeho úřední činnosti ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jelikož žalovaný mu je předložil v řízení sp. zn. 15 Af 18/2025. Ze správního spisu v nyní projednávané věci je zároveň zřejmé, že s těmito smlouvami jsou obeznámeni i oba účastníci řízení, a to v návaznosti na řízení o dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2014-2019. Zároveň mezi účastníky řízení není o jejich obsah žádného sporu. Soud z nich proto mohl vyjít již na základě shora uvedených skutečností. Přesto podotýká, že z obsahu napadeného rozhodnutí i ze správního spisu plyne, že žalovaný při svém rozhodování ze smluv o zápůjčce nevycházel, což ostatně sám žalovaný potvrdil přípisem 11488/26/5100-41451-711439 z 27. 4. 2026. Podkladem pro jeho rozhodnutí byly naopak dohody o započtení, které jsou součástí správního spisu. Tyto dohody věrně zachycují rozhodné pasáže smluv o zápůjčce a žalobkyně jejich obsah nezpochybňuje. 11. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že správní soudnictví je ovládáno zásadami dispoziční a koncentrační, vyjádřenými rovněž v § 71 s. ř. s., podle jehož odst. 1 písm. d) musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (rozsudek NSS 2 Azs 92/2005-58 z 20. 12. 2005). Od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tak oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se mu u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzo