7 As 229/2024 — Nejvyšší správní soud

14 A 157/2023- 206 - text 16 14 A 157/2023- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, IČO 70994234 sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem Kapitána Jaroše 7, 602 00 Brno za účasti: 1. České dráhy a.s., IČO 70994226 sídlem Nábřeží L. Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 2. KŽC Doprava, s.r.o., IČO 27423069 sídlem Meinlinova 336/1a, 190 16 Praha 9 3. PKP CARGO INTERNATIONAL a.s., IČO 47675977 sídlem Betonářská 580/14, 712 00 Ostrava zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Kravčíkem sídlem Občanská 1115/16, 710 00 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře z 2. 11. 2018, čj. UPDI-2989/18-OPDI-SPR/KE, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této kauze soud rozhoduje podruhé (viz první rozsudek z 6. 9. 2024, čj. 14 A 157/2023126). První jeho rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud (NSS) rozsudkem z 2. 12. 2025, čj. 7 As 229/2024-72, jelikož soud dílem neměl hodnotit napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné (v rozsahu výroku 3 prvostupňového rozhodnutí; podrobněji viz níže), dílem ho pak nesprávně posoudil jako nezákonné (v rozsahu výroku 16 prvostupňového rozhodnutí). 2. K jádru věci. Na základě žádostí podaných shora označenými zúčastněnými osobami 1 (České dráhy) a 2 (KŽC Doprava) Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (ÚPDI) prvostupňovým rozhodnutím z 15. 6. 2018 přezkoumal žalobkyní vydané Prohlášení o dráze celostátní a regionální platné pro přípravu jízdního řádu 2019 a pro jízdní řád 2019, účinné od 1. 12. 2017 (PoD). ÚPDI shledal, že ve vymezených částech je PoD v rozporu s ustanoveními zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (zákon o dráhách). Prvostupňové rozhodnutí obsahovalo celkem 28 výroků. V některých z nich ÚPDI konstatoval, že vybrané části PoD jsou v rozporu s právní úpravou a v některých, že nikoli. Proti rozhodnutí ÚPDI podala žalobkyně rozklad k předsedovi ÚPDI, konkrétně proti výrokům 3, 4, 6, 8, 9, 15, 16, 18, 19, 22, 23 a 28. Předseda ÚPDI poté výrokem I v záhlaví označeného rozhodnutí (napadené rozhodnutí) zamítl rozklad v části, v níž žalobkyně napadla výroky 3, 6, 8, 9, 15 až 19, 22 a 28 prvostupňového rozhodnutí a v tomto rozsahu rozkladem napadené rozhodnutí ÚPDI potvrdil. 3. Proti rozhodnutí předsedy ÚPDI podala žalobkyně žalobu, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí předsedy ÚPDI a výroků 3, 15, 16 a 19 prvostupňového rozhodnutí. Podstatné je, že ÚPDI ve výroku 3 prvostupňového rozhodnutí řešil právo dopravců připomínkovat předpisy provozovatele dráhy (žalobkyně), resp. tomuto právu odpovídající povinnost žalobkyně umožnit takové připomínkování (kapitola 2.4.1 PoD). Ve výroku 16 prvostupňového rozhodnutí pak shledal rozpor kapitoly 4.3.2 PoD s § 22 odst. 1 a § 23 odst. 1 písm. d) zákona o dráhách, jelikož žalobkyně do této kapitoly, která řeší ad hoc přidělování kapacity dráhy, zařadila také produkty, u nichž zákon nepočítá s přidělováním kapacity (pozn. soudu: kapacita již byla přidělena, a tedy ji nelze z důvodu omezení infrastruktury či z jiných důvodů na straně žalobkyně opět přidělovat). 4. Soud jako s žalovaným jednal s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, na který přešla působnost zaniknuvšího ÚPDI. V odůvodnění rozsudku pak mezi těmito subjekty důsledně nerozlišoval, resp. na některých místech oba shodně označoval jako žalovaného. II. Podání stran a zúčastněných osob vč. procesního vývoje věci 5. Již na tomto místě soud předesílá, že nebude důsledně opakovat v prvním rozsudku a v rozsudku 7 As 229/2024 rekapitulovaná podání účastníků a zúčastněných osob. Místo toho se zaměří pouze na ty části argumentace, v jejichž rozsahu jde o otázky, které musí vyřešit v nynějším druhém rozsudku, tzn. na výtky zpochybňující napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž potvrdilo výroky 3 a 16 prvostupňového rozhodnutí. Žaloba 6. Žalobkyně předně namítla, že ÚPDI nedodržel lhůtu k vydání rozhodnutí. Dále se konkrétně bránila proti závěrům prvostupňového orgánu obsaženým ve výrocích 3, 15, 16 a 19 prvostupňového rozhodnutí, které potvrdil předseda ÚPDI (pozn. soudu: jak soud vysvětlí níže, závěry stran výroků 15 a 19 již dále nejsou předmětem tohoto sporu). 7. ÚPDI výrokem 3 prvostupňového rozhodnutí shledal kapitolu 2.4.1 PoD v rozporu s účinným právem. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že text této kapitoly diskriminačně upírá dopravcům právo na připomínkování interních předpisů provozovatele dráhy (žalobkyně) v rozporu s čl. 8 směrnice 2004/49/ES (směrnice o bezpečnosti železnic) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/49/ES z 29. 4. 2004 o bezpečnosti železnic Společenství a o změně směrnice Rady 95/18/ES o vydávání licencí železničním podnikům a směrnice 2001/14/ES o přidělování kapacity železniční infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o bezpečnosti. Úř. věst. L 164, 30. 4. 2004, zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 07 Svazek 008. s. 227-250. . Žalobkyně se vymezila vůči závěru, že by byla státním bezpečnostním orgánem, vydávajícím vnitrostátní bezpečnostní předpisy, neboť tuto roli plní Drážní úřad. PoD ani interní předpisy žalobkyně nejsou dle ní národním bezpečnostním předpisem. Nadto směrnice o bezpečnosti železnic nebyla transponována vadně. Není žádný důvod pro její užití na žalobkyni, potažmo pro aplikaci přímého účinku směrnice na žalobkyni. 8. Aktuální právní úprava neukládá žalobkyni povinnost projednávat s dopravci předpisy vydávané dle § 22 odst. 1 zákona o dráze. Předseda ÚPDI fakticky uložil žalobkyni povinnost projednávat uvedené předpisy s dopravci, ačkoli k tomu neexistuje zákonný podklad. Žalobkyně rovněž namítla nepřezkoumatelnost těchto závěrů, neboť předseda ÚPDI se řádně nevypořádal ani s jejími námitkami, ani s jejími důkazními návrhy na zjištění stanoviska Drážního úřadu k tomu, zda je žalobkyně bezpečnostním drážním orgánem, a to i ve smyslu nařízení Komise 1169/2010 Nařízení Komise (EU) 1169/2010 z 10. 12. 2010 o společné bezpečnostní metodě pro posuzování shody s požadavky pro získání schválení z hlediska bezpečnosti železnic Text s významem pro EHP. Úř. věst. L 327, 11. 12. 2010, s. 1325. . V neposlední řadě žalobkyně namítla diskriminační povahu posouzení předsedy ÚPDI, neboť ve vztahu k jiným, soukromým provozovatelům drah tuto povinnost nedovodil. 9. Jde-li o kapitolu 4.3.2 PoD a s ní korespondují výrok 16 prvostupňového rozhodnutí, žalobkyně zpochybnila závěry předsedy ÚPDI, že nezákonným je uvedení práva dopravce na využití odklonové trasy do jedné kapitoly PoD spolu s dalšími údaji (vyjmenovanými možnostmi, u nichž je možné využít ad hoc přidělení kapacity dráhy). Dle předsedy ÚPDI by toto mělo být uvedeno samostatně a žalobkyně tímto porušila § 22 odst. 1 a § 23 odst. 1 písmeno d) zákona o dráhách. Žádný právní předpis nestanoví formu ani rozvržení částí PoD, nadto formulací kapitoly 4.3.2 PoD žalobkyně neporušila práva jednotlivých dopravců. Jádrem této kapitoly PoD je přidělování kapacity dráhy při odklonových trasách. U těchto mimořádných situací žalobkyně dlouhodobě zastává názor, že pro přidělování kapacity při využití objízdných tras se aplikuje úprava obdobná, jako při standardním přidělování kapacity. Tento přístup prospívá dopravcům, neboť se mohou – stejně jako u standardního přidělování kapacity – obrátit při redistribuci kapacity na regulátora s případnou stížností. Žalobkyně zopakovala, že i pro přidělení odklonové trasy je nutné mít přidělenou kapacitu této „odklonové“ dráhy, zatímco stávající kapacita dráhy je (např. z důvodu výluky) zrušena. Přidělovat kapacitu nemůže sama žalobkyně. Je třeba nové žádosti dopravce. Zároveň je na dopravci, zda požádá o kapacitu náhradní trasy či využije možnosti jiné (např. náhradní doprava). Závěry předsedy ÚPDI jsou dle žalobkyně nezákonné. Vyjádření předsedy ÚPDI z 20. 12. 2023 10. Předseda ÚPDI navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dále mj. popsal, z jakých předpisů má vyplývat povinnost žalobkyně umožnit připomínkování interních předpisů (stran výroku 3 prvostupňového rozhodnutí). Zdůvodnil, proč považuje interní předpisy vydávané žalobkyní dle § 22 odst. 1 zákona o dráze za bezpečnostní předpisy ve smyslu práva EU. Široký výklad bezpečnostního předpisu zastává rovněž Agentura Evropské unie pro železnice, která je spolu s Komisí oprávněna tyto předpisy posuzovat. Oprávnění žalobkyně k vydávání těchto předpisů dle žalovaného plyne z § 22 odst. 1 a 3 zákona o drahách. K přímému účinku směrnice dopadajícímu na žalobkyni předseda ÚPDI odkázal na judikaturu Soudního dvora EU (SDEU) a stanoviska generálních advokátů, která podporují tezi ohledně správy železnic jakožto orgánu státu pro účely přímého účinku směrnic. Předseda ÚPDI rovněž nikdy netvrdil, že je ža