15 A 156/2025 – Městský soud v Praze

15 A 156/2025- 20 - text  10 15 A 156/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: N. R., narozená X státní příslušnice Ukrajiny bytem X zastoupená advokátem JUDr. Simonem Mesropyanem, Ph. D. se sídlem Rybná 678/9, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0426781/DO-2025 jako nepřijatelné dne 1. 10. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 1. 10. 2025 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0426781/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0426781/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 135 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Simona Mesropyana, Ph. D. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 10. 2025 domáhala toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 1. 10. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že nezákonnost postupu žalovaného spatřuje v aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Žalobkyně je státní občankou Ukrajiny. Vlivem invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny byla donucena opustit domovskou zemi a vysídlit se na území členských státu Evropské unie. Získala dočasnou ochranu ve Španělsku. Vzhledem ke zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi původu a jejímu nepříznivému vývoji dne 1. 10. 2025 požádala na příslušném pracovišti žalovaného o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Žádost jí však byla vrácena s odůvodněním, že získala v minulosti dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, což je důvodem nepřijatelnosti žádosti. 3. Žalobu v této věci označila žalobkyně za přípustnou, protože vyloučení úkonu žalovaného spočívajícího ve vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné ze soudního přezkumu odporuje čl. 29 směrnice 2001/55/ES. 4. Žalobkyně se domnívá, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina neměl být v její věci aplikován, a to vzhledem k rozporu daného ustanovení s unijním právem, konkrétně s čl. 28 směrnice 2001/55/ES. Důvody vyloučení určité osoby z poskytnutí dočasné ochrany upravuje pouze čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES; v žádném jiném ustanovení této směrnice další důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nnejsou upraveny a směrnice současně ani nepředpokládá, že by členské státy Evropské unie mohly důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany rozšiřovat. To žalobkyně dovozuje zejména z čl. 1 směrnice 2001/55/ES, podle něhož je účelem této směrnice stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany, tj. stanovit minimální harmonizační rámec, od něhož se členské státy Evropské unie mohou odchýlit pouze ve prospěch, nikoliv však v neprospěch vysídlené osoby, jelikož opačný postup by vedl k popření smyslu a účelu směrnice. Prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382, jímž bylo stanoveno, že ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES nastal případ hromadného přílivu osob vysídlených z území Ukrajiny, a kterým byla zavedena dočasná ochrana, použití čl. 28 a čl. 29 směrnice 2001/55/ES nevylučuje, kdy podle bodu 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 se členské státy dohodly, že nebudou aplikovat pouze čl. 11 směrnice 2001/55/ES upravující navracení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie. 5. Nad rámec směrnicí 2001/55/ES vymezených důvodů neudělení dočasné ochrany však Lex Ukrajina formuluje v § 5 odst. 1 písm. a) – e) pro případ osob vysídlených z území Ukrajiny další důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany, jejichž zakotvení však nemá oporu ani ve směrnici 2001/55/ES, ani v prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382. Jedná se přitom o důvody nepřijatelnosti žádosti, kdy se řízení o žádosti cizince vysídleného z území Ukrajiny nezahajuje, ale žádost se vyřizuje faktickým úkonem žalovaného – vrácením žádosti za současného sdělení důvodu nepřijatelnosti žádosti. Tímto faktickým úkonem přitom dochází k vyloučení dotčené osoby z poskytnutí dočasné ochrany, jelikož důsledky posouzení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné jsou shodné či dokonce závažnější než důsledky rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany podle § 9 zákona o dočasné ochraně cizinců. Vzhledem ke výše uvedenému má žalobkyně za to, že v jejím případě aplikovaný § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina představuje nepřípustné rozšíření důvodů pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nad rámec směrnice 2001/55/ES a současně v neprospěch vysídlené osoby. 6. Žalobkyně dále uvedla, že vyloučit možnost přesídlení osob vysídlených z území Ukrajiny z jednoho členského státu Evropské unie do jiného zjevně nebylo ani záměrem unijního zákonodárce, ba naopak. Článek 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES výslovně zmiňuje možnost přemístění vysídlené osoby z jednoho členského státu Evropské unie do jiného, přičemž taktéž zavádí pravidlo týkající se skončení platnosti pobytového oprávnění v jednom členském státě Evropské unie přemístěním do jiného. Použití tohoto článku na případ vysídlených osob z území Ukrajiny prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 výslovně nevylučuje, ba naopak v souladu s bodem 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 vylučuje uplatnění čl. 11 směrnice 2001/55/ES upravujícího navracení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie do tohoto členského státu Evropské unie. 7. Žalobkyně následně odkázala na judikaturu správních soudů a shrnula, že zakotvení institutu nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu získání dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina představuje nepřípustné dotváření směrnicí 2001/55/ES taxativně vymezených důvodů pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany, tedy stanovení méně příznivých podmínek vnitrostátním zákonodárcem oproti směrnici 2001/55/ES, a to v rozporu s jejím smyslem a účelem. Nesoulad vnitrostátní právní úpravy s evropským právem způsobuje, že tato právní úprava neměla být v případě žalobkyně aplikována. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Nejprve poznamenal, že žádost žalobkyně byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina a nikoliv podle písmene d) téhož ustanovení. Žalovaný vyhodnotil žádost žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 1. 10. 2025 jako nepřijatelnou, protože žalobkyně figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v Rakousku. Tuto skutečnost ostatně potvrdila sama žalobkyně, která do tiskopisu žádosti o poskytnutí dočasné ochrany uvedla, že požádala a získala oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Rakousku. 9. Aplikované ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je dle názoru žalovaného souladné s unijním právem, neboť z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů a situace přemístění podle čl. 26 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Toto právo nevyplývá z textu směrnice o dočasné ochraně ani implicitně. Svědčí o tom samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Jelikož právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z