15 A 183/2025 – Městský soud v Praze

15 A 183/2025- 20 - text  7 15 A 183/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: A. D. státní příslušník X zastoupený Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jugoslávská 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 2. 12. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 2. 12. 2025 se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Tento zásah spatřoval v tom, že mu žalovaný sdělením ze dne 12. 11. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č.j. OAM-398464/DO-2025 jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobce není osobou uvedenou v § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Navrhl, aby soud vyslovil nezákonnost uvedeného zásahu, žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a zároveň žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 18. 7. 2025. 2. V žalobě dále uvedl, že mu dne 12. 11. 2025 bylo doručeno sdělení žalovaného o vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Poznamenal, že žalovaný mu vrátil jeho žádosti opakovaně, tentokráte z jiného důvodu. Předchozí vrácení žádosti bylo žalovaným zrušeno usnesením ze dne 3. 11. 2025. Toto usnesení žalovaný vydal poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025 č.j. 15 A 127/2025-20 konstatován nezákonný zásah žalovaného a žalovanému bylo zakázáno pokračovat v porušování práv žalobce a přikázáno, aby žalovaný obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany. 3. S poukazem na čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), žalobce nesouhlasil s výkladem žalovaného, který klad důraz na to, že žalobce, ač je státním příslušníkem Ukrajiny, přede dnem 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny, nýbrž na území Ruské federace. Žalobce nepopřel, že dne 22. 1. 2022 opustil Ukrajinu a odcestoval do Ruské federace. Za podstatné považoval to, že před dnem 24. 2. 2022 prokazatelně pobýval na území Ukrajiny, a to až do 22. 1. 2022. Prakticky bezprostředně přede dnem 24. 2. 2022 tedy pobýval na území svého domovského státu. Prováděcí rozhodnutí vyžaduje toliko, aby žadatel pobýval na území Ukrajiny před dnem 24. 2. 2022, přičemž z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by se žadatel musel na území Ukrajiny nacházet přesně k tomuto datu. Výraz „pobýval“ je třeba vykládat tak, že se jednalo o dlouhodobé zdržování se na území Ukrajiny před dnem 24. 2. 2022. Tento požadavek žalobce splňuje. Doba mezi dny 22. 1. 2022 a 24. 2. 2022 tedy dle žalobce nemůže být pojímána tak, že žalobce na území domovského státu nepobýval před datem 24. 2. 2022. Žalobce má rovněž za to, že v jeho případě se rovněž jedná o osobu vysídlenou z Ukrajiny po datu 24. 2. 2022, neboť v důsledku invaze a válečného konfliktu se nemohl vrátit do své domovské země. Pobýval sice po přechodnou dobu v Ruské federaci, ale Ukrajina je pro žalobce domovskou zemí, do které se nemůže vrátit a ze které vysídlil a v důsledku tohoto vysídlení následně podal žádost o dočasnou ochranu. Žalovaný se tak dopustil značně restriktivního výkladu při aplikaci Legis Ukrajina, a to v neprospěch žalobce, který je válečným uprchlíkem a podal žádost o dočasnou ochranu poté, co vysídlil z Ukrajiny a poté, co na Ukrajině před datem 24. 2. 2022 pobýval. Žalobce byl proto zkrácen na svých právech nezákonným zásahem žalovaného. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně poukázal na skutečnost, že sám žalobce do tiskopisu žádosti uvedl, že ke dni 24. 2. 2022 pobýval v Rusku. Tato skutečnost pak vyplývá i z jeho dřívějšího cestovního dokladu č. XA s platností od 29. 4. 2014 do 29. 4. 2024 (dále jen „cestovní doklad č. XA“) a nového cestovního dokladu č. XB s platností od 24. 10. 2017 do 24. 10. 2027. Z těchto dokladů je zřejmé, že žalobce pobýval na území Ruské federace od 22. 1. 2022 do 10. 7. 2025. Kopie těchto cestovních dokladů byla pořízena v rámci řízení o žádosti žalobce o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území z důvodu dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, vedeného pod sp. zn. OAM-4150/ST-2025 (dále též „řízení o udělení víza za účelem strpění“). V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č.j. 6 Azs 422/2017-19, v němž soud připomněl, že cestovní doklad je veřejnou listinou, a není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo potvrzeno. Žalovaný též poukázal na četnost otisků hraničních přechodových razítek v cestovním dokladu č. XA. Žalobce již od roku 2014 opakovaně využíval prostřednictvím silniční dopravy hraniční přechod Něchotějevka na ukrajinsko-ruské hranici, případně leteckou cestou využíval letiště Domodědovo v Rusku. Již v řízení o udělení víza za účelem strpění byl žalobce vyzván k prokázání pobytového oprávnění, na základě kterého pobýval v Ruské federaci, a uvedení, zda tam stále disponuje pobytovým oprávněním a případně uvedení důvodů, pro které již nemůže nadále pobývat v Ruské federaci. Výzva byla doručena zmocněnému zástupci žalobce dne 8. 9. 2025, na tuto výzvu však nereagoval. 5. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 55 A 58/2024-50 ze dne 13. 5. 2025 a konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany, neboť jej nelze považovat za osobu pobývající na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022, jelikož se tam fyzicky nenacházel a navíc před tímto datem i po něm pobýval v celkovém souhrnu dlouhodobě mimo území Ukrajiny, konkrétně na území Ruské federace. Poukázal rovněž na ustanovení čl. 2 prováděcího rozhodnutí a čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Z čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu opustily, resp. musely opustit v důsledku situace, která v této zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a natrvalo vrátit. Za osobu vysídlenou je tedy možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost, jinými slovy situace v zemi původu musí být důvodem, pro který daná osoba tuto zemi opustila. Nepostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu. Shrnul, že na udělení dočasné ochrany podle směrnice o dočasné ochraně v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny, ať již z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů. V případě žalobce tedy uvedená příčinná souvislost dána není. Na závěr žalovaný dodal, že výše uvedené plyne i z dokumentu vypracovaného Komisí Evropské unie, nazvaného: „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“. Jde o sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01. Poukázal na to, že Nejvyšší správní soud (viz například rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42) toto sdělení v jiné souvislosti označil za tzv. soft law. 6. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy: 8. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). 9. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. 10. Podle článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na U