7 Azs 24/2017 — Nejvyšší správní soud

16 A 7/2026- 30 - text 9 16 A 7/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: T. N. Q., nar. X, státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika, zastoupen advokátem Mgr. Svatoslavem Prochorovem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2026, č. j. CPR-33125-3/ČJ-2025-930310-V234, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, č. j. KRPA-266204-57/ČJ-2022-000022-50 dne 27. 8. 2025, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států EU dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Lhůta pro vycestování byla stanovena na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaným bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, byl pouze upraven výrok rozhodnutí tak, že žalobci byla uložena povinnost opustit území členských států EU a dále Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, (dále též „smluvní státy“). 2. V žalobě žalobce namítl, že obě rozhodnutí správních orgánů byla postavena zejména na názoru, že uložení povinnosti opustit území členských států EU je přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Dle žalobce sice správní orgány přiměřenost posuzovaly, ale v otázce využití institutu povinnosti opustit území oproti vyhoštění žalobce nebylo dostatečně posouzeno, zda k daným opatřením z pohledu přiměřenosti mělo být vůbec přistoupeno, ani zda 30denní lhůta k vycestování byla dostatečná. Žalovaný shledal, že žalobci ve vycestování do domovského státu nebrání žádné překážky na jeho vůli nezávislé a námitky uplatněné v odvolání lze považovat za nedůvodné. Dle žalobce nebylo při vydání obou rozhodnutí postupováno v souladu se základními zásadami správního řízení dle správního řádu. Nebyl dále dostatečně zjištěn skutkový stav. Rozhodnutí nebyla adekvátně zdůvodněna. Obě rozhodnutí jsou dle žalobce nezákonná, nesprávná, nepřezkoumatelná a nepřiměřená z hlediska dopadů do rodinného a soukromého života. V odvolání bylo uváděno, že žalobce na území neoprávněně pobýval pouze krátkou dobu v řádu dní, a svou situaci řešil ihned a dobrovolně na příslušném pracovišti správního orgánu. Vyřešení pobytového oprávnění je pro žalobce zásadní zejména s ohledem na jeho sociální a rodinné vazby na území České republiky, zejména soužití a péče o jeho družku a tři děti. I přes zletilost dětí žalobce je žalobce primárním pečovatelem o chod domácnosti. Odvolání se danou skutečností zabývalo nedostatečně. Z rozhodnutí lze vyčíst, že soužití žalobce s jeho družkou a dětmi v jedné domácnosti a jejich citová vazba nemůže sama o sobě založit nepřiměřený zásah do rodinného života. V případě žalobce však nejde pouze o odloučení od rodiny, ale i o skutečnost, že přítomnost žalobce je klíčová pro udržení rodinného zázemí a rozvoj dětí i ze stránky udržování domácnosti. Žalobce dodal, že zde má i další vazby, kdy na území České republiky legálně pobýval přes více než polovinu svého života a je silně zakořeněn do místního života a sociálního zázemí s tím, že v zemi svého původu, tedy ve Vietnamu, prakticky žádné takové vazby nemá. Nebylo zohledněno, že žalobce si není vědom toho, jak pro sebe ve Vietnamu vytvořit, byť i základní zázemí ve Vietnamu tak, aby byl případně schopen co nejrychleji vyřešit svůj návrat do ČR k rodině. Tato skutečnost by podstatně prodloužila dobu odloučení žalobce od rodiny. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. 4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 5. K obecným námitkám žalobce týkajících se toho, že měly správní orgány porušit zásady správního řízení, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno a obě rozhodnutí správních orgánů jsou dle žalobce nezákonná a nepřezkoumatelná, soud uvádí, že tyto vady rozhodnutí správních orgánů nenalezl. Odůvodnění správních rozhodnutí splňuje požadavky přezkoumatelnosti. Z rozhodnutí je patrné, z jakých skutkových zjištění správní orgány vyšly, jaké právní normy aplikovaly a jakými úvahami byly vedeny při hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Samotný nesouhlas žalobce s výsledkem hodnocení jeho věci nezakládá nezákonnost, nepřezkoumatelnost ani jinou nedostatečnost rozhodnutí. Rovněž podklady, ze kterých správní orgány vycházely, soud považuje za adekvátní, bylo přihlédnuto k tvrzením žalobce i objektivním zjištěním jeho případu. 6. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. 7. Rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců představuje, jak uvedl i žalovaný, nejmírnější možný postih, který mohl být v dané věci být vůbec zvolen. Pro žalobce znamená toto rozhodnutí nejmenší možné negativní důsledky, jde o opatření, které na rozdíl od správního vyhoštění není přitěžující okolností pro následné získání pobytového oprávnění na území ČR. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 9 Azs 54/2020 - 32 se soud vyjádřil k povaze daného institutu takto: „Opatření o povinnosti opustit území (§ 50a) bylo do zákona o pobytu cizinců zavedeno zákonem č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, (zákon o azylu), a další související zákony. Podle důvodové zprávy se rozhodnutím dle § 50a uvedeného zákona „deklaruje neoprávněný pobyt cizince na území a ukládá povinnost opustit ve stanovené době území České republiky, aniž by za neoprávněný pobyt byla cizinci stanovena sankce v podobě zákazu vstupu“. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, rozhodnutí o povinnosti opustit území je „v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu“. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných případech, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky.“ 8. Co se týče uložení tohoto opatření žalobci, bylo zjištěno, že žalobce od 13. 8. 2022 do 15. 8. 2022 pobýval na území bez platného pobytového oprávnění. Dostavil se sice osobně spolu se svým právním zástupcem řešit pobyt ke správnímu orgánu, avšak až dne 15. 8. 2022, přičemž měl vystaven výjezdní příkaz s platností do 12. 8. 2022. Samotná skutečnost, že doba neoprávněného pobytu byla krátká a že se žalobce na pracoviště policie dostavil dobrovolně, nemůže zpochybnit naplnění podmínek § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci nesvědčilo jiné pobytové oprávnění a vycestovat nehodlal, jak plyne i ze žaloby samé. Nebyl tak jiný způsob, jak ukončit jeho neoprávněný pobyt, jestliže vzhledem k jeho předešlé trestné činnosti nebyl očekávatelný předpoklad pro udělení pobytového oprávnění. Již z tohoto důvodu je žaloba zjevně účelová, neboť z předchozího soudního řízení ve věci sp. zn. 16 A 37/2023 muselo být žalobci zřejmé, že jeho pobyt v ČR bude nadále neoprávněný, a tedy i časově zásadně prozatímní. Případ žalobce prokazuje systémovou neefektivitu aplikace právního řádu, jestliže namísto v trestním řízení uloženém trestu vyhoštění proběhla po propuštění žalobce v roce 2021 další dvě správní řízení, která vedla k fikci pobytu žalobce v ČR a teprve v roce 2026 byl vytvořen předpoklad pro případné vynucené vycestování žalobce z ČR. 9. Žalobce se dopustil neoprávněného pobytu, kdy pobýval v ČR bez platn