10 Ads 271/2024 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 26/2025- 29 - text  9 19 Ad 26/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: L. M., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Ladislavou Lebedovou se sídlem Koželská 205, 584 01 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2025, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2025, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 270 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ladislavy Lebedové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2025, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí”), kterým žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 7. 2023, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku zvýšení za vychované vlastní dítě L. M., pro nesplnění podmínek podle čl. II zákona č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. II. Žalobní body 3. Žalobce namítá, že na výzvu žalované doplnil, že o syna pečoval převážně on, protože manželka E. M. dlouhodobě trpěla vážnými zdravotními obtížemi (srdeční nedostatečnost a další onemocnění), které výrazně omezovaly její schopnost podílet se na péči o dítě a domácnost. Přestože až do své smrti v 51 letech pracovala a nebyla úředně uznána za osobu neschopnou péče, její zdravotní stav ji natolik vyčerpával, že hlavní tíže výchovy ležela na žalobci. 4. Žalobce proto pečoval o syna v největším rozsahu podle § 34a odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o důchodovém pojištění“). Tuto skutečnost nemění ani to, že manželka čerpala mateřskou dovolenou, neboť rozhodující část výchovy po jejím skončení – od předškolního věku až po středoškolská léta – zajišťoval převážně žalobce, a to z důvodu nepříznivého zdravotního stavu manželky. 5. Žalovaná dovozuje, že žalobce o syna nepečoval v největším rozsahu, protože nesnížil pracovní úvazek ani nečerpal ošetřovné. To je však pouze nepodložená generalizace zvýhodňující matky a vylučující mimořádné situace, jako je tato. Žalobce opakovaně uváděl, že manželka se na péči podílela jen minimálně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Podíl prarodičů byl jen v nezbytně nutném a odůvodněném rozsahu (během nemoci či krátkodobé prázdninové pobyty). Rozsáhlá péče o syna měla dopad na pracovní život žalobce, a proto opustil funkci vedoucího servisního oddělení a přešel na méně časově náročnou pozici revizního technika, což vedlo i ke stagnaci jeho příjmů. 6. Žalovaná žalobci vytýká, že nenavrhl další důkazy k prokázání rozsahu péče a zdravotního stavu manželky. Žalobce však navrhl výslech syna, který žalovaná odmítla s odůvodněním, že nemůže podat relevantní výpověď o raném dětství a z důvodu absence zřejmého negativního vlivu výchovy dítěte na získanou dobu důchodového pojištění žalobce. Žalovaná uvedla, že nelze empiricky přesně určit, od jakého okamžiku v minulosti může být výpověď svědka relevantní. Dále uvedla, že bez znalosti raných let svědka by nebylo možné získat komplexní pohled za celou dobu osmnácti let. Toto odůvodnění je ryzí spekulací. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) uvádí ve svém rozsudku ze dne 2. 10. 2019, č. j. 10 Ads 137/2019‑43, bod 28, že správně provedený svědecký výslech může pomoci zjistit, zda svědkovi či údajům uvedeným v čestném prohlášení lze důvěřovat, či nikoliv. I pokud svědkovi nelze ve všem, co říká, důvěřovat, dílčí prvky jeho výpovědi mohou žalované pomoci rekonstruovat skutečný stav věci. Zároveň jde o jediný důkaz, který žalobce mohl objektivně navrhnout, protože není schopen zajistit již nedostupnou zdravotní dokumentaci manželky. 7. Dle rozsudku NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/201829, bod 19, nemůže případné nesplnění součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení dle § 52 správního řádu zbavit správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce součinnost poskytl, když reagoval na výzvu ČSSZ ze dne 9. 7. 2025 a podal informace o rozsahu péče o dítě. Nelze na něj přenášet důkazní břemeno v míře, která je pro žadatele o výchovné neúnosná. Skutečnost, že již není dostupná zdravotní dokumentace manželky, mu nelze přičítat k tíži, jak potvrzuje i NSS v rozsudku ze dne 17. 4. 2025, č. j. 8 Ads 21/202536, bod 29. 8. Žalovaná nezjistila dostatečně skutkový stav a opřela své závěry o obecné a zjednodušující argumenty, že žalobce neprokázal rozhodné skutečnosti k přiznání výchovného. Její úvahy vycházejí z paušální představy, že hlavní péči vždy nese matka, zejména ta, která byla na rodičovské dovolené. NSS však ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2025, č. j. 10 Ads 271/2024-35, potvrzuje, že péče rodičů může být i rovnoměrná a že rozhodující je skutečný průběh péče, nikoli jen mateřská či rodičovská dovolená. V životních situacích, jako je rozvod, úmrtí či zdravotní omezení matky, může přejít převážná péče na druhého rodiče a ten pak může pečovat v největším rozsahu. Posouzení žádosti tedy nelze omezit pouze na rané dětství a formální dobu mateřské dovolené, jak učinila žalovaná, neboť by to vedlo k závěru odporujícímu smyslu právní úpravy i záměru zákonodárce. 9. Žalovaná dále uvádí, že žalobce neprokázal dopad péče o syna na své výdělkové poměry. Tento argument však podle rozsudku NSS č. j. 10 Ads 271/2024‑36 neobstojí, protože jde pouze o jednu možnou indicii pro určení rodiče pečujícího v největším rozsahu, nikoli o podmínku, kterou je nutné prokazovat. 10. Žalobce důkazem navrhl výslech svého syna. Má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože vychází z generalizujícího předpokladu, že hlavním pečujícím rodičem je vždy matka, pokud není úředním rozhodnutím její výchova vyloučena. Žalovaná přitom vůbec nepřipouští možnost, že by v běžné rodině mohl péči o dítě v největším rozsahu vykonávat otec. Takový přístup je nezákonný a diskriminační. III. Vyjádření žalované 11. Nejvyšší správní soud uložil žalované, aby s ohledem na závěry uvedené v rozsudku č. j. 8 Ads 21/2025-36 přihlédla ke všem okolnostem případu a řádně posoudila skutečný stav věci osobní péče o syna od jeho narození do zletilosti. Žalovaná proto vyzvala žalobce k doložení podkladů o zdravotním stavu manželky, o dopadu péče o syna na jeho pracovní kariéru a k detailnímu popisu rozsahu osobní péče o syna od jeho narození do zletilosti. 12. Z podkladů ani z vyjádření žalobce nevyplynulo, že by jeho osobní péče o syna jednoznačně dosáhla úrovně „péče v největším rozsahu“. Žalobce neuvedl konkrétní skutečnosti, které by jeho péči odlišily od běžné rodičovské péče (např. mimořádné zdravotní či výchovné potřeby dítěte, specifické zájmové činnosti apod.). Ze spisu naopak vyplývá, že oba rodiče v době dospívání syna pracovali a neukazuje se, že by péče jednoho z nich výrazně převládala. 13. Pojem „péče v největším rozsahu“ je třeba chápat jako situaci, kdy osobní péče o dítě prokazatelně a významně zasáhla do pracovního života rodiče a měla negativní dopad na jeho budoucí důchod. Správní orgán proto vycházel i z účelu zákona a z odůvodnění pozměňovacího návrhu, z něhož plyne, že cílem úpravy bylo narovnat rozdíly v důchodech, které u žen bývají způsobeny větším dopadem péče o děti na jejich pracovní kariéru, a zároveň umožnit nediskriminační přístup i mužům, pokud péče o dítě negativně ovlivnila jejich zaměstnání či výdělky. Nebyla založena domněnka, že v případě úmrtí jednoho z rodičů, by výchovné automaticky připadlo druhému z rodičů. 14. V řízení nebylo sporné, že žalobce o dítě pečoval alespoň deset let do jeho zletilosti. To je však zákonná povinnost obou rodičů. Žalobce neprokázal, že by péče, kterou údajně vykonával převážně on, negativně ovlivnila jeho pracovní uplatnění tak, aby bylo nutné ji kompenzovat výchovným. Tvrdil, že kvůli narození syna opustil perspektivní zaměstnání, ale podle správního orgánu jde spíše o spekulaci, jak by se jeho kariéra mohla vyvíjet. Pro přiznání výchovného je rozhodující, kdo o dítě pečoval v největším rozsahu, nikoli samotná skutečnost, že rodič změnil práci. Smyslem výchovného je zmírnit rozdíly v důchodech způsobené péčí o dítě, nikoli kompenzovat individuální kariérní rozhodnutí. 15. Žalovaná neprovedla výslech syna, protože by nemohl spolehlivě vypovídat o svém raném dětství a jeho výpověď by neměla vliv na hlavní důvod zamítnutí žádosti, kterým je chybějící prokázaný negativní dopad péče o dítě na důchodové pojištění žalobce. Informace od svědka, které nejsou z jeho osobní zkušenosti nebo přesahují jeho odbornost, nejsou p