1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

20 A 12/2026- 25 - text 14 20 A 12/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. v právní věci žalobkyně: M. K., narozená dne X. X. X bytem v ČR X zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. se sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne X. X. X, evidované pod č. j. OAM-X/DO-X, pro nepřijatelnost takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne X.X.X její žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-X/DO-X, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne X. X. X, evidované pod č. j. OAM-X/DO-X. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný dne X. X. X vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina”). Zároveň navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v zásahu do práva žalobkyně na dočasnou ochranu a uložil mu povinnost obnovit stav existující před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobkyně uvedla, že se dne 27. 2. 2026 dostavila do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v X X, kde požádala o dočasnou ochranu. Žalovaný jí vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná, a jako důvod nepřijatelnosti ve formuláři vyznačil „žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina.“ Žalobkyně dále uvedla, že jí byla v minulosti v X X přiznána dočasná ochrana, která však již zanikla. 3. Žalobkyně se dále vyjádřila k přípustnosti žaloby a uvedla, že § 5 odst. 2 Lex Ukrajina o vyloučení soudního přezkumu je v rozporu s unijním právem, což potvrdil i Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C‑753/23 Krasiliva. Osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), odmítá jako nepřijatelná. Žalobkyně rovněž namítá, že i ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona Lex Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie, a proto je nelze aplikovat. 4. Žalobkyně připomněla konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v desítkách svých rozsudků dospěl k závěru, že druhotný pohyb osob, kterým dříve byla udělena dočasná ochrana v jiné zemi, je přípustný a citovala z ní, že : „z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je s tímto právem v rozporu, pročež ji nelze použít“ (rozsudek ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, bod 32, viz také rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53 až 70 nebo rozsudek z téhož dne, č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53 až 70). Tento právní názor lze v současné době považovat již za ustálený, neboť na něj navázaly desítky pozdějších rozsudků Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 4. 2025, č. j. 2 Azs 360/2023-42, č. j. 6 Azs 1/2024-30, č. j. 7 Azs 218/2024-37, č. j. 8 Azs 249/2023-47, č. j. 9 Azs 212/2024-36, ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 Azs 26/2025-39, ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 21/2025-31, ze dne 24. 4. 2025, č. j. 3 Azs 166/2024-32 nebo č. j. 10 Azs 4/2025-49) i Městského soudu v Praze (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 16. 5. 2025, č. j. 10 A 42/2025-33, ze dne 20. 5. 2025, č. j. 5 A 42/2025-39, ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 22/2025-52, ze dne 17. 6. 2025, č. j. 10 A 56/2025-39, ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 A 49/2025-33). Z aktuální judikatury tedy podle žalobkyně plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Žalobkyně shrnula, že s ohledem na nadále platnou dohodu členských států neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, unijní právo nijak neomezuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany. Neumožňuje toliko současné čerpání výhod spojených s dočasnou ochranou ve vícero zemích současně. Na uvedeném nic nemění ani přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“), které je účinné od 13. 8. 2025 (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, body 12 až 15). 5. Žalobkyně dále rozvedla současný stav platné právní úpravy, kdy nová právní úprava má na výše zmíněnou judikaturu reagovat, avšak zákonodárce místo toho, aby ze zákona odstranil unijnímu právu odporující ustanovení, přidal další, které unijnímu právu rovněž odporuje. Důsledek nově přijaté právní úpravy je totiž stejný jako v případě § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) Lex Ukrajina, tj. nemožnost získat dočasnou ochranu v případě, že občan Ukrajiny ji má nebo dříve měl udělenou v jiné zemi. Nejvyšší správní soud však jasně řekl, že taková právní úprava je pro rozpor s právem EU neaplikovatelná. Ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by státy měly mít možnost zasílat Evropské komisi oznámení o hrozícím vyčerpání kapacit a že by pak následně bez dalšího směly žádosti o dočasnou ochranu odmítat. V souladu s čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně mají mít členské státy možnost vyjádřit číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu. Tyto informace by se pak měly promítnout do prováděcího rozhodnutí (čl. 5 směrnice o dočasné ochraně). Třetí odstavec téže směrnice pak upravuje postup pro případ překročení kapacit, v takovém případě má Rada posoudit situaci a přijmout vhodná opatření, včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc. Z uvedeného plyne, že směrnice pamatuje na nezbytnost vzájemné solidarity mezi jednotlivými členskými státy, které mohou čelit nerovnoměrné zátěži při přijímání vysídlených osob. Zároveň upravuje mechanismy, které by měly toto nerovnoměrné zatížení kompenzovat. Základním předpokladem však je, že členské země odhadnou své přijímací kapacity hned na začátku zavedení režimu dočasné ochrany, aby měla Rada a Komise možnost naplnění těchto kapacit průběžně monitorovat a případně přijmout potřebná kompenzační opatření. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá postup, který svévolně zvolila Česká republika. Tímto postupem je zejména náhlé oznámení hrozícího vyčerpání kapacit, aniž by tyto kapacity byly předem známy Evropské komisi, jakož i zamezení určité kategorii vysídlených osob v získání dočasné ochrany. Reakce na případné vyčerpání kapacit některého z členských států má naopak vzejít ze strany orgánů Unie, nikoliv z iniciativy jednoho členského státu. Oznámení, které Česká republika učinila v souladu s § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, je proto bez jakéhokoliv právního významu. 6. Žalobkyně dodala, že je pochopitelné, že kapacity na přijetí vysídlených osob nejsou zcela neomezené. Na druhou stranu se stejnými výzvami, jakými nyní čelí Česko s držiteli dočasné ochrany, již několik let bojují jiné evropské země při přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (zejména Řecko nebo Itálie). Česká republika je však jednou ze zemí, která jejich opakované výzvy k zachování solidarity setrvale ignoruje. Řešení těchto problémů je však třeba hledat a přinášet na unijní úrovni. Migrační a azylová politika již dávno neleží v rukou jednotlivých členských zemí, ale je společnou politikou EU. Česká republika proto nemůže jednostranně přijímat opatření, která odporují