1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

20 A 9/2026- 21 - text 10 20 A 9/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci žalobce: V. O., narozený dne X bytem X zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne X. X. X, evidované pod č. j. OAM-X/DO-X, pro nepřijatelnost takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne X.X.X jeho žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-X/DO-X, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne X.X.X, evidované pod č. j. OAM-X/DO-X. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 270 Kč k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne X. X. X vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”). Zároveň žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým bude určeno, že posouzení jeho žádost o dočasnou ochranu ze dne X. X. X, č. j. OAM-X/DO-X jako nepřijatelné, je nezákonným zásahem žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování práva žalobce na udělení dočasné ochrany. Žalobce současně navrhl, aby byl vydán zákaz opakovaného porušování práva žalobce na dočasnou ochranu. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR a jeho žádost by proto neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. 3. Poukázal na to, že se neztotožňuje s „učiněným prohlášením Ministerstva Vnitra“, jež má podle názoru žalobce ambici přesahovat váhu práva Evropské unie, neboť se opírá o „nový“ § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, jehož úprava účelově vybočuje z historicky ustálených kontinentálních tradic EU či ČR a současně působí kontra lege EU, respektive ustálené judikatuře Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“). Žalobce dále argumentoval rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025-21 a to konkrétně bodem 19., rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, kdy v podobném případě vedeném pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024, MV-2690-9/OAM-2025, došlo k udělení pobytového oprávnění poté, co žadatel své pobytové oprávnění v X dříve zrušil. 4. Upozornil na rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, opřený o platnou judikaturu EU, např. o rozsudek ve věci Krasiliva. Stran soudní přezkoumatelnosti tvrzeného zásahu žalobce odkázal na bod 5 zmiňovaného rozsudku NSS. 5. Žalobce upřesnil, že je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny, když je žalobce občanem Ukrajiny. Z Ukrajiny utekl, respektive se na ni nemůže vrátit v obavě o svůj život, kdy se rozhodl žít svobodně v České republice, společně se svými příbuznými a přáteli. Zároveň, je žalobci znám obsah závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování cizince, č. j. MV- 93965-1/OAM-2022 ze dne 20. 5. 2022, kdy není možné jeho nucené vycestování na území Ukrajiny z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců “). Žalobce získal dočasnou ochranu EU dne X. X. X v X, aniž by si to přál, jelikož přes X žalobce pouze tranzitoval do ČR. Žalobce svůj pobyt v X zrušil již při svém působení v ČR, kdy dne X. X. X obdržel prostřednictvím ambasády X v Praze potvrzení číslo CX-X-X/X. X. X o vzdání se dočasné ochrany v X. Poté, co žalobce zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli, podal dne 6. 3. 2026 svou žádost o pobyt prostřednictvím žalovaného, a to včetně potřebných náležitostí a včetně svého sdělení. Žádost byla v místě a čase žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouzní. 6. Žalobce uvedl, že v souladu se zákonem provedl vše nezbytné k tomu, aby mohl na území ČR zůstat. Žalobce je přesvědčen, že bránění podání jeho žádosti o pobyt představuje nezákonný zásah žalovaného, jež krátí žalobce na jeho právech. Žalobce opět citoval z rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a to konktrétně z odstavce 32 odůvodnění rozsudku, podle kterého udělení dočasné ochrany ve smyslu Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382, nikoli udělení, respektive přiznání dočasné ochrany jako takové. 7. Žalobce závěrem navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým bude určeno, že posouzení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 6. 3. 2026, č. j. OAM-0374057/DO-2026 jako nepřijatelné, je nezákonným zásahem žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování práva žalobce na udělení dočasné ochrany. Žalobce současně navrhuje, aby byl vydán zákaz opakovaného porušování práva žalobce na dočasnou ochranu. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě Temporary Protection Platform – TPP jako bývalý držitel dočasné ochrany v X o čemž svědčí znak „ia“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak je zkratkou anglického slova „inactive“ a používá se tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena, resp. bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, ovšem toto povolení již není platné. 9. Žalovaný považoval tvrzení žalobce o „automatickém udělení” dočasné ochrany v X, a to „aniž by si to přál“, za vnitřně rozporné a nepřesné, jelikož udělení dočasné ochrany je vázáno na aktivní úkon žadatele (typicky spočívající v registraci či podání žádosti u příslušného orgánu). Žalobcovu tvrzení o „automatickém udělení” bez jeho vědomí či vůle během jeho tranzitu přes dané území podle žalovaného nelze přisvědčit. Žalovaný rovněž dodal, že tato linie argumentace je již standartní součástí žalob z pera právní zástupkyně žalobce. 10. Žalovaný dále doplnil, že s žalobcem bylo dne X. X. X zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění, a to pod č. j. KRPK-X-X/ČJ-X-X. 11. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti pak postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal a žádná další podmínka již není třeba. Dále uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU, když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci Krasiliva nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, která již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen “prováděcí rozhodnutí z roku 2025”). Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune. 12. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo, která zamítá žádosti o dočasnou ochranu držitelům dočasné ochrany v ČR. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. 13. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 této směrnice nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států. 14. Závěrem pak žalovaný odkázal na nové recitály k prováděcímu rozhodnutí z roku 2025, z ni