29 A 8/2026 – Městský soud v Praze

29 A 8/2026- 33 - text 8 29 A 8/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: X. X., narozená X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně pro nepřijatelnost dne 23. 2. 2026 takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 23. 2. 2026 jako nepřijatelné byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 23. 2. 2026 jako nepřijatelné. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Z důvodu ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny vyvolaného invazí vojsk Ruské federace na Ukrajinu žalobkyně uprchla do Portugalska, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Následně se přestěhovala na Slovensko, kde opět získala dočasnou ochranu, platnou do 4. 3. 2026. Žalobkyně v současnosti nedisponuje žádným platným pobytovým oprávněním v jiné zemi. Dne 23. 2. 2026 požádala žalovaného o udělení dočasné ochrany, žalovaný ale její žádost označil jako nepřijatelnou z toho důvodu, že již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie nebo Schengenského prostoru a současně bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025 (dále jen „Lex Ukrajina“). Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č. j. OAM-0361122/DO-2026 (dále jen „žádost“). II. Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. 3. Žalobkyně byla v minulosti držitelkou dočasné ochrany v Portugalsku a do 4. 3. 2026 následně na Slovensku. Domnívá se, že toto oprávnění již pozbylo platnosti, nyní jím již nedisponuje. Nyní by ráda zůstala v České republice, protože zde má vízum její manžel a žalobkyně zde má nabídky zaměstnání. S manželem se sloučit nemůže, neboť manželství uzavřeli až po vypuknutí válečného konfliktu a nesdíleli spolu ani společnou domácnost. Žalobkyně nemá jinou možnost, jak s ním v České republice žít. 4. Stran možného přezkumu zásahu žalobkyně odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva. 5. Dále uvedla, že žalovaný postupoval při vyznačení její žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Poukázala přitom na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která v minulosti konstatovala rozpor ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES Směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Konkrétně zmínila rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod 53 až 70 a č. j. 3 Azs 366/2024-42 a ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, bod 32, včetně bohaté navazující judikatury NSS i zdejšího soudu. 6. Uvedená judikatura dle ní zapovídá žalovanému označit žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou jen proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě. Na této skutečnosti dle žalobkyně ničeho nemění „nové“ Prováděcí rozhodnutí Rady EU 2025/1460 Prováděcí Rady EU 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“). Postup pro vyřizování žádostí, které aproboval NSS a které žalovaný setrvale nerespektuje, k tomuto stavu totiž nevede. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, body 12 až 15. 7. Žalovaný novou právní úpravou zákonné ustanovení odporující unijnímu právu neodstranil, naopak přidal další, která je s ním v rozporu. Její důsledek je totiž stejný jako v případech dle § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) Lex Ukrajina. 8. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že Česká republika nemůže svévolně zamezit určitým kategoriím osob získat dočasnou ochranu tím, že Evropské komisi oznámí, že jí hrozí vyčerpání kapacit pro přijetí ve smyslu § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, neboť toto oznámení nemá oporu v unijním právu. 9. Žalobkyně podala také návrh na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 25. 3. 2026 zdejší soud rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu. 10. V reakci na žalobní tvrzení zvolil žalovaný aktualizované znění své argumentace, kterou již opakovaně před správními soudy přednesl ve skutkově a právně obdobných věcech (např. ve věci sp. zn. 18 A 172/2025, sp. zn. 6 A 151/2025, totožnou argumentaci pak neúspěšně zvolil ve věci sp. zn. 13 A 4/2026 nebo sp. zn. 29 A 3/2026). 11. Žádost žalobkyně žalovaný vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť žalobkyně v minulosti již dočasnou ochranu získala v jiných členských státech EU. Tuto skutečnost žalovaný zjistil nahlédnutím do v evropské platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) v níž žalobkyně figuruje jako držitelka dočasné ochrany na Slovensku a v Portugalsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Jedná se o zkratku anglického sousloví „temporary protection“ a používá se tam, kde cizinec získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. Žalobkyně sice v podané žalobě tvrdí, že její oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na Slovensku již není platné, toto své tvrzení však žalobkyně ničím nepodložila. Toto tvrzení navíc zatím ani nekoresponduje s údaji ve vnitrostátních systémech Portugalska a Slovenska, odkud se data přenášejí přímo do systému Temporary Protection Platform. Co je příčinou, není žalovanému známo, pro posouzení žalobkynina případu je to však podle něj lhostejné. Pro věc je stěžejní, že žalobkyni již historicky dočasná ochrana v jiném členském státě EU udělena byla. 12. Žalovaný dále označil žalobní argumentaci týkající se pracovních nabídek žalobkyně za irelevantní pro posouzení věci. Žalobkyni pak přisvědčil v tom, že s ohledem na datum uzavření jejího manželství nelze aplikovat právní úpravu pro sloučení rodiny. Žalovaný má tak za to, že mezi stranami nesporná skutečnost, že žalobkyně již získala dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, je dostatečným důvodem pro označení její žádosti jako nepřijatelné. 13. Dále zdůraznil, že po odeslání oznámení o riziku vyčerpání kapacit dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, které Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025, je povinen důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina uplatňovat vždy, pokud žadatel již dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Poukázal také na to, že s ohledem na datum uzavření manželství s držitelem dočasné ochrany v Česku po 24. 2. 2022 není manželství žalobkyně relevantním důvodem pro udělení dočasné ochrany z jiného právního důvodu, konkrétně ve smyslu § 51 a § 52 zákona o dočasné ochraně. 14. K námitce rozporu uvedeného ustanovení s unijním právem žalovaný argumentoval zejména bodem 30 rozsudku SDEU ve věci C753/23, Krasiliva, podle něhož mohou členské státy při posuzování žádosti zkoumat, zda dotyčný již nezískal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. V této souvislosti poukázal na nově přijaté prováděcí rozhodnutí 2025/1460, jehož nově zakotvené recitály 4) až 6) výslovně uvádějí, že členské státy nemají povinnost vydávat další povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobám, které jej již obdržely jinde. Podle žalovaného tyto nové recitály potvrzují, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nikdy nezakládala právo na sekundární pohyb ani povinnost členských států vydat další pobytové oprávnění. 15. Žalovaný tak uzavřel, že směrnice o dočasné ochraně nezakotvuje právo osob požívajících dočasné ochrany na volný přesun mezi členskými státy ani právo na opakované udělení povolení k pobytu. Podle jeho názoru je § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina aplikoval řádně a v souladu s unijním právem. Soudu proto navrhl žalobu zamítnout; současně doporučil zvážit položení předběžné otázky SDEU k výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. III. Posouzení v