36 A 7/2026 – Městský soud v Praze

36 A 7/2026- 25 - text sp. zn. 36 A 7/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem ve věci Žalobce: V. S., nar. X, st. příslušnost Ukrajina bytem X zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 10. 3. 2026 pod č. j. OAM-0377213/DO-2026 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 10. 3. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM-0377213/DO-2026 jako nepřijatelnou byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 10. 3. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0377213/DO-2026 jako nepřijatelné. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Václavka, advokáta. I. Předmět věci 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Vlivem invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny (dne 24. 2. 2022) opustil domovskou zemi a vysídlil se na území členských státu Evropské unie. Dne 24. 10. 2025 vstoupil na území členských států EU, konkrétně do Rumunska, kde mu byla udělena dočasná ochrana. Dne 10. 12. 2025 požádal žalobce osobně na Rumunském Ministerstvu vnitra o její zrušení. Žalobce v rámci řízení o jeho žádosti o udělení víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, doložil Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky osvědčení vydané 10. 12. 2025 Rumunskou ambasádou v Praze, že se žalobce osobně dostavil a požádal o vzdání se práv v Rumunsku spojených s jeho postavením držitele dočasné ochrany, a zároveň odevzdal průkaz o povolení k pobytu pro držitele dočasné ochrany vydaný dne 24. 10. 2025 Generálním inspektorátem pro imigraci. Z tohoto důvodu žalobce daným osvědčením v současné chvíli nedisponuje. 2. Vzhledem ke zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi původu a jejímu nepříznivému vývoji žalobce dne 10. 3. 2026 požádal na příslušném pracovišti žalovaného o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Přesto mu však žádost byla vrácena s odůvodněním, že již získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, což je důvodem nepřijatelnosti žádosti. Nezákonnost postupu žalovaného pak spatřuje žalobce v aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“) rozšiřujícího důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nad rámec Směrnice Rady 2001/55/ES (dále jen „směrnice 2001/55/ES“) ve spojení s Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí rady 2022/382“), a to i přes správními soudy opakovaně konstatovanou nemožnost jeho aplikace (pro rozpor s unijními předpisy). II. Žaloba a vyjádření žalovaného 3. Žalobce předeslal, že mezi stranami není sporu, že je osobou, které dočasná ochrana náleží podle příslušných unijních předpisů. Ke dni podání žádosti o udělení dočasné ochrany v České republice nebyl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU. V části V. žaloby nejprve uplatnil argumentaci k rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina se směrnicí 2001/55/ES ve spojení s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382. Zdůraznil, že nad rámec směrnicí 2001/55/ES vymezených důvodů neudělení dočasné ochrany však formuluje zákon Lex Ukrajina v § 5 odst. 1 písm. a) – f) pro případ osob vysídlených právě z území Ukrajiny další důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany, jejichž zakotvení však nemá oporu ani ve směrnici 2001/55/ES, ani v prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382. V případech stanovených § 5 odst. 1 písm. a) – f) zákona Lex Ukrajina se přitom jedná o důvody nepřijatelnosti žádosti, kdy se řízení o žádosti cizince vysídleného z území Ukrajiny nezahajuje, ale žádost se vyřizuje faktickým úkonem žalovaného – vrácení žádosti za současného sdělení důvodu nepřijatelnosti žádosti. Tímto faktickým úkonem přitom dochází k vyloučení dotčené osoby z poskytnutí dočasné ochrany (čl. 28 směrnice 2001/55/ES), jelikož důsledky posouzení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 zákona Lex Ukrajina jsou shodné či dokonce závažnější než důsledky rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany podle § 9 zákona o dočasné ochraně cizinců. Žalobce má za to, že v jeho případě aplikovaný § 5 odst. 1 písm. f) zákona Lex Ukrajina představuje nepřípustné rozšíření důvodů pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nad rámec směrnice 2001/55/ES a současně v neprospěch vysídlené osoby. Žalobce je rovněž přesvědčen, že závěry správních soudů přijaté k důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona Lex Ukrajina jsou plně aplikovatelné i pro § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona Lex Ukrajina. K tomu žalobce odkázal na nedávný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2025, č. j. 3 A 135/2025-32. Žalobce je rovněž toho názoru, že vyloučit možnost přesídlení osob vysídlených z území Ukrajiny z jednoho členského státu Evropské unie do jiného nebylo ani záměrem unijního zákonodárce, což podle něj vyplývá z čl. 26 odst. 4 a čl. 11 směrnice 2001/55/ES. 4. V rámci žaloby žalobce současně navrhl vydání předběžného opatření, jímž by bylo nařízeno žalovanému a ostatním orgánům strpět pobyt žalobce na území České republiky po dobu nynějšího soudního řízení správního před Městským soudem v Praze. 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně konstatoval, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Postupoval v souladu se zákonem, neboť žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Ačkoliv žalobce tvrdí, že se dočasné ochrany v Rumunsku již vzdal, tento údaj zatím nekoresponduje s údaji vnitrostátního systému Rumunska, a pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina to podle žalovaného není rozhodné. 6. Žalovaný konstatoval, že dočasnou ochranou se ve smyslu § 2 odst. 1 Lex Ukrajina rozumí oprávnění k pobytu na území ČR, nikoliv dočasná ochrana jako institut. Poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Uvedl, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra Evropské komisi dne 25. 8. 2025 odeslalo a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách (Dopis Evropské komisi - Aktuální informace o migraci). Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina pak jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. To znamená, že to, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro naplnění tohoto důvodu nepřijatelnosti rozhodné. Doplnil, že žalobce v žádosti neuvedl, že by na území žil některý z jeho rodinných příslušníků, který by již byl držitelem dočasné ochrany a nelze uvažovat ani o sloučení s jiným členem rodiny (srov. § 51 a § 52 Lex Ukrajina). Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 7. Žalovaný dále požadoval, aby městský soud podal v této souvislosti k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Je mu známa judikatura soudů k aplikovatelnosti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pro jeho nesoulad s právem EU, nicméně s tímto závěrem žalovaný nesouhlasil. Až Soudní dvůr EU má v konečném důsledku rozhodnout o souladu tohoto důvodu výluky s právem EU. Měl k tomu příležitost již v rámci případu C-753/23 Krasiliva, kde se k uvedené otázce Soudní dvůr EU sice přímo nevyjádřil, nicméně v bodě 30 svého rozhodnutí podle žalovaného poskytnul členským státům možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Odkázal také na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a nové body jeho preambule. Tím byl podle žalovaného zpochybněn výklad Komise ve sdělení Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I), který byl nadto uveden až v dokumentu týkajícím se často kladených otázek. Už za této situace podle žalovaného nejsou dány podmínky l´acte clair ani l´acte éclairé pro neaplikaci § 5 odst. 1 písm. d) nebo f) Lex Ukrajina pro rozpor s právem EU. Poukázal na rozhodnutí německého orgánu, který zamítl držiteli dočasné ochrany v ČR žádost o pobytové oprávnění z téhož titulu