36 A 9/2026 – Městský soud v Praze

36 A 9/2026- 22 - text sp. zn. 36 A 9/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem v právní věci žalobce: B. Y., nar. X, st. příslušnost Ukrajina bytem X zastoupený Mgr. Pavlem Kehlem, advokátem sídlem Panská 895/6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 23. 2. 2026 pod č. j. OAM-0361946/DO-2026 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 23. 2. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM-0361946/DO-2026 jako nepřijatelnou byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 23. 2. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0361946/DO-2026 jako nepřijatelné. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.140 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla Kehla, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. I. Předmět věci 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 23. 2. 2026 mu žalovaný vrátil formulář žádosti o dočasnou ochranu s tím, že je nepřijatelná z důvodu, že žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). II. Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Žalobce uvedl, že mu byla udělena dočasná ochrana na území členských států Evropské unie – konkrétně v Polsku. Žalobce je nadále držitelem dočasné ochrany v Polsku. Nezákonnost zásahu spatřuje žalobce ve skutečnosti, že takovýto postup (konstatování nepřijatelnosti jeho žádosti) je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně a Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4.3.2022 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“). Je toho názoru, že ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina neodpovídá znění čl. 28 směrnice rady 2001/55/ES (dále jen „směrnice“ nebo „směrnice o dočasné ochraně“), odporuje také podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi svého původu, jako to předpokládá prováděcí rozhodnutí Rady. Prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečně k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Žalobce je tedy poživatelem dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Současně čl. 28 směrnice o dočasné ochraně stanovuje podmínky, ze kterých je možné vyloučit i při splnění výše uvedené základní podmínky automatické udělení dočasné ochrany a to pouze při současném splnění některé z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Ani jeden z těchto taxativně vyjmenovaných důvodů nedopadá na situaci žalobce, neboť tento se nijak neprovinil proti veřejnému pořádku na území ČR, nepáchal žádnou trestnou či jinou protiprávní činnost. Dále žalobci svědčí právo pobývat v zemi dle svého výběru, které je zakotveno např. v bodu 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady. Uvedené je dále možno dovodit z bodu 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady, kterým se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný setrval na názoru, že postupoval v souladu se zákonem, neboť žalobce, jak i sám tvrdí, je držitelem identifikačního čísla PESEL používaného v Polsku pro registraci osob s trvalým či dočasným pobytem v Polsku. 4. Žalovaný konstatoval, že dočasnou ochranou se ve smyslu § 2 odst. 1 Lex Ukrajina rozumí oprávnění k pobytu na území ČR, nikoliv dočasná ochrana jako institut. Poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Uvedl, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra Evropské komisi dne 25. 8. 2025 odeslalo a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách (Dopis Evropské komisi - Aktuální informace o migraci). Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pak jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. To znamená, že to, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro naplnění tohoto důvodu nepřijatelnosti rozhodné. Doplnil, že žalobce v žádosti neuvedl, že by na území žil některý z jeho rodinných příslušníků, který by již byl držitelem dočasné ochrany a nelze uvažovat ani o sloučení s jiným členem rodiny (srov. § 51 a § 52 Lex Ukrajina). Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 5. Žalovaný dále navrhl, aby městský soud podal v této souvislosti k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Je mu známa judikatura soudů k aplikovatelnosti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pro jeho nesoulad s právem EU, nicméně s tímto závěrem žalovaný nesouhlasil. Až Soudní dvůr EU má v konečném důsledku rozhodnout o souladu tohoto důvodu výluky s právem EU. Měl k tomu příležitost již v rámci případu C-753/23 Krasiliva, kde se k uvedené otázce Soudní dvůr EU sice přímo nevyjádřil, nicméně v bodě 30 svého rozhodnutí podle žalovaného poskytnul členským státům možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Odkázal také na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a nové body jeho preambule. Tím byl podle žalovaného zpochybněn výklad Komise ve sdělení Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I), který byl nadto uveden až v dokumentu týkajícím se často kladených otázek. Už za této situace podle žalovaného nejsou dány podmínky l´acte clair ani l´acte éclairé pro neaplikaci § 5 odst. 1 písm. d) nebo f) Lex Ukrajina pro rozpor s právem EU. Poukázal na rozhodnutí německého orgánu, který zamítl držiteli dočasné ochrany v ČR žádost o pobytové oprávnění z téhož titulu v SRN a nařídil mu, aby spolkové země opustil. Dokud nebude ze strany Soudního dvora jednoznačně zodpovězena otázka možnosti přesunů držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, bude žalovaný nadále nejspíše aplikovat § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. 6. Žalovaný poté s drobnými odchylkami zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem (např. v nedávné době v řízení sp. zn. 10 A 186/2025, 10 A 145/2025, 10 A 157/2025 nebo 18 A 102/2025, 36 A 4/2026, 36 A 5/2026, 36 A 8/2026 a mnoho dalších), jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, a citoval recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Podstata jeho argumentace je přes několik drobných doplnění prakticky identická s jeho vyjádřením ve věci vedené před nadepsaným soudem ve věci sp. zn. 10 A 186/2025. Žalovaný tedy své vyjádření k žalobě z valné části převzal z jiných svých vyjádření k obdobným žalobám. Soud proto – pro stručnost – stran argumentace žalovaného k zákonnosti § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina odkazuje na naraci rozsudků ve výše uvedených řízeních. 7. Soud následně neshledal za potřebné vyžádat stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného. III. Posouzení věci 8. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná. 9. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“. Správní soudy ale v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem EU (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 25, a na něj navazující judikaturu). Žaloba je tedy také přípustná. 10. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], neboť žalobce a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. Soud vycházel jen z podkladů, které byly oběma stranám známy, a ke kterým se obě strany mohly vyjádřit, především tedy ze žádosti o dočasnou ochranu ze dne 23. 2. 2026 a z jejích podkladů, které žalobce žalovanému předložil. 11. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. To je podle názoru soudu pro věc zcela nadbytečné. Rozhodné skutečnosti vyplývají ze správního spisu a současně zásadní je otázka, zda lze v této situaci legitimně aplikovat důvod nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex