2 Azs 135/2023 — Nejvyšší správní soud

4 A 13/2026- 59 - text  13 4 A 13/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: V. K., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. OAM-75286-16/ZM-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. MV-75286-16/ZM-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a doba platnosti zaměstnanecké karty nebyla prodloužena dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v prvním žalobním bodu namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav stran rodinných vazeb žalobce na území České republiky. Namítl, že na území má svou matku, mladšího bratra, mladší sestru a také babičku, s tím, že všichni jsou držiteli dočasné ochrany. Uvedl, že s odkazem na § 158 odst. 2 a odst. 8 písm. q) zákona o pobytu cizinců důvodně spoléhal na skutečnost, že přítomnost alespoň jeho matky bude správním orgánům známa z informačního systému cizinců. Pokud tento informační systém záznam o jeho matce neobsahoval, tak dle žalobce mu toto nemůže být kladeno k tíži, jelikož nenese odpovědnost za správnost a úplnost údajů v informačním systému cizinců. Dle žalobce bylo dostatečně prokázáno, že zjištěný skutkový stav je v rozporu se stavem skutečným, a proto nemohlo dojít k dostatečnému šetření přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. 3. Ve druhém žalobním bodu namítal, že žalovaný nesprávně posoudil přiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, jak mu ukládá čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71 a argumentu, že nepřiměřeným zásahem může být obvykle pouze dlouhodobý zákaz pobytu na území, žalobce namítl, že tento rozsudek je zastaralý, mnohokrát překonaný a navíc se týká řízení o udělení mezinárodní ochrany, nikoliv pobytového řízení. Žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53, ve kterém se tento naopak vyslovil k povinnosti zabývat se přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života přímo na základě čl. 8 Úmluvy i v případě, kdy zákon tuto povinnost výslovně správnímu orgánu neukládá, a to v situaci, kdy cizinec nepřiměřenost namítal. Tuto povinnost NSS konstatoval nejen ve vztahu k řízením vedeným z moci úřední, ale ke všem řízením dle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 Azs 230/2019-53, a ze dne 13. 12. 2018, č. j. 7 Azs 360/2018-39). Dle žalobce je tak posouzení přiměřenosti v napadeném rozhodnutí nedostatečné, když žalovaný nesprávně posoudil, zda je v případě rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nutné v plné míře šetřit dopady do soukromého a rodinného života. 4. Žalobce dále v tomto žalobním bodu namítal, že v rámci šetření přiměřenosti rozhodnutí je nutné přihlížet také k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti. K tomu odkázal na čl. 6 odst. 2 a čl. 17 směrnice Rady ES č. 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice č. 2003/86/ES“), a na rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Azs 175/2020-33. Namítl, že žalovaný nepřihlédl k charakteru, okolnostem a závažnosti spáchané trestné činnosti, a namísto toho zcela paušálně zakončil, že žalobce byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, a tedy jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti. Žalobce připomněl, že se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), tj. přečinu, jehož míra společenské škodlivosti je dle žalobce velmi malá. Dále uvedl, že doposud nebyl stíhán za trestný čin, ani za přestupek; jednalo se zcela zřejmě o ojedinělý exces z jinak řádně vedeného života, kdy žalobce na území ČR žije již téměř 4 roky, řádně pracoval a naučil se český jazyk. Dále uvedl, že v rámci trestního řízení vyjádřil lítost nad svým činem, uvedl podstatné okolnosti k jeho objasnění a poskytnul veškerou další nezbytnou součinnost orgánům činným v trestním řízení. Další sankce v podobě neprodloužení zaměstnanecké karty se mu tak jeví značně nepřiměřenou. 5. Dle žalobce pak neobstojí ani argumentace žalovaného ohledně možnosti pobývat na území ČR po vypršení platnosti zaměstnanecké karty na základě bezvízového styku po dobu 90 dní, když i sám žalovaný výslovně uvedl, že po uplynutí platnosti tohoto pobytového oprávnění by měl žalobce vycestovat z území ČR. Žalovaný pak rezignoval na jakékoliv další posouzení možností dle zákona o pobytu cizinců, a to i s ohledem na přítomné rodinné příslušníky, které žalovaný mohl a měl zjistit z úřední evidence. K tomu žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Azs 175/2020-33. 6. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a žalovanému uložil uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný se písemně k žalobě nevyjádřil i přesto, že ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě deklaroval, že své vyjádření k žalobě zašle společně se správním spisem. IV. Obsah správního spisu 8. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 30. 10. 2025 žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, žádné rodinné příslušníky v ní neuvedl. Žalobce pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty, a to s platností od 11. 1. 2024 do 10. 1. 2026. Součástí spisu jsou i provedené lustrace v cizineckém informačním systému, kde nebyly nalezeny žádné příbuzné osoby. 9. Žalobce byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2025, č. j. 3 T 5/2025, uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákonu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 16 měsíců. Uvedeného trestného činu se žalobce dopustil tím, že dne 4. 1. 2025 v čase 22:38 hod., na n. R., P. 1, po předchozím požití alkoholu řídil osobní vozidlo specifikované tovární značky a registrační značky, kdy byl z důvodu projetí pěší zóny kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž u něj byla přístrojem Dräger naměřena přítomnost alkoholu v dechu, a to konkrétně v čase 22:39 hod. 1,53 promile, v čase 22:44 hod. 1,46 promile a v čase 23:02 hod. 1,51 promile, kdy se následně v čase 23:15 hod. podrobil odběru krve, kdy u něj bylo zjištěno 1,44 g/kg alkoholu v krvi. Takto stanovená hladina alkoholu způsobuje aktuální ovlivnění řidič touto látkou a odpovídá stavu, kdy z obecného hlediska dochází ke stavu značného negativního ovlivnění řidičských schopností, v důsledku čehož nebyl schopen bezpečně řídit a ovládat motorové vozidlo. 10. Žalobce se dne 13. 1. 2026 seznámil s podklady pro rozhodnutí, uvedl, že se vyjádří do 30 dnů, následně se však nevyjádřil. Následně se dne 26. 2. 2026 znovu seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, k podkladům se nevyjádřil, požádal však o urychlení řízení. 11. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 3. 2026 byla žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty zamítnuta a doba platnosti zaměstnanecké karty nebyla prodloužena. Žalovaný dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav odpovídá důvodu pro neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu (tj. přečinu dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku ohrožení pod vlivem návykové látky, přičemž byl trestím příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2025 s právní mocí 8. 3. 2025 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 16 měsíců) a toto odsouzení nebylo dosud zahlazeno. S odkazem na závěry rozšířeného senátu NSS v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, konstatoval, že toto rozhodnutí je v souladu s mezinárodními závazky ČR, kter