4 A 5/2026 – Městský soud v Praze

4 A 5/2026- 12 - text 12 4 A 5/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: O. D., narozená dne X pobytem v ČR X zastoupená advokátkou JUDr. Annou Pavlíkovou sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 28. 1. 2026 její žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-314206/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 28. 1. 2026, evidované pod č. j. OAM-314206/DO-2026. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný dne 28. 1. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”). Zároveň žalobkyně požadovala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně namítala, že žalovaný postupoval v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES”) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí č. 1“), jakož že se nedůvodně odchýlil od aktuální judikatury, zejména rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU”) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, K., a rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS”) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Novější judikatura pak tyto judikaturní závěry vztáhla i na důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina – srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, ze dne 14. 1. 2026, č. j. 18 A 136/2025-16, ze dne 5. 2. 2026, č. j. 11 A 172/2025-35, a rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2015-18 a další. Namítla proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina odporuje unijnímu právu, a proto jej nelze aplikovat. 3. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že je ukrajinskou občankou, v březnu 2022, krátce po vypuknutí války, uprchla do Lotyšské republiky, kde jí byla udělena dočasná ochrana a kde pobývala se svou matkou u svého nevlastního otce. Ke dni 15. 1. 2026 se pak statutu dočasné ochrany v Lotyšsku vzdala s tím, že na území ČR chtěla žít společný život se svým partnerem, jeho babičkou a jeho sestrou. Dne 28. 1. 2026 požádala o udělení dočasné ochrany v ČR, její žádost byla označena jako nepřijatelná, neboť žalobkyně je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. 4. Žalobkyně namítala, že § 5 odst. 2 Lex Ukrajina, který vylučuje soudní přezkum rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, je v rozporu s právem Evropské unie. V této souvislosti odkázala na rozsudek SDEU ve věci K. a na něj navazující rozsudky NSS a zdejšího soudu. Žaloba je tak přípustná. 5. K nezákonnosti samotného zásahu žalobkyně namítala, že se lotyšské dočasné ochrany vzdala a žádné výhody z ní tedy nadále nečerpá, ani čerpat nemůže. Ani samotné držení dočasné ochrany v jiném členském státě EU by navíc nemělo být dle práva EU důvodem pro odepření dočasné ochrany žalobkyni, která spadá do působnosti prováděcího rozhodnutí č. 1. Dle žalobkyně neexistuje žádný důvod, proč na její skutkově totožnou situaci neaplikovat dosavadní jednotnou judikaturu NSS a zdejšího soudu, jejíž závěry žalovaný nerespektoval. 6. Uvedla, že soudy dosud judikovaly, že čl. 8 i čl. 28 směrnice 2001/55/ES mají přímý účinek a vylučují tak ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu. Taxativní důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany tak nelze na úrovni vnitrostátního práva rozšiřovat – ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina by tak nemělo být aplikováno již jen proto, že žadateli bere možnost získat v ČR dočasnou ochranu v situaci, se kterou směrnice 2001/55/ES nepočítá. Dále žalobkyně zdůraznila existenci práva volby členského státu, kde o dočasnou ochranu požádá, a to na základě prováděcího rozhodnutí č. 1 doplněného o dohodu členských států o vyloučení čl. 11 směrnice 2001/55/ES, jakož i existenci práva na přemístění v rámci EU (druhotný pohyb osob). Na věci pak dle žalobkyně nic nemění ani prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen “prováděcí rozhodnutí č. 2”), z něhož neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobkyně mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aniž by ji “propustil” k věcnému posouzení. Obdobné závěry pak dle žalobkyně vyplývají z odpovědí Evropské komise v dokumentu Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council impenting Decision 2022/38, a z Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí č. 1, zveřejněných pod č. 2022/C 126 I/01. Použití předmětného ustanovení Lex Ukrajina je tak vyloučeno z toho důvodu, že státní příslušníci Ukrajiny, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí, mají právo primární i sekundární volby členského státu, a za tím účelem jim musí být dle čl. 8 směrnice 2001/55/ES vydáno povolení k pobytu. 7. Dále žalobkyně uvedla, že oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina je pouze politickým aktem směřujícím k zajištění spolupráce s orgány EU či jejich prostřednictvím, který nemůže mít legislativní důsledky; nemůže dle žalobkyně překonat judikaturní závěry o právu na druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany. 8. Navrhovala, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením její žádosti o dočasnou ochranu. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobkyně figuruje v platformě Temporary Protection Database – TPD jako držitelka dočasné ochrany v Lotyšské republice. K argumentu žalobkyně, že se této dočasné ochrany vzdala, žalovaný uvedl, že toto tvrzení, alespoň prozatím, nekoresponduje s údaji ve vnitrostátním systému Lotyšské republiky, odkud se data přenáší do TPD. Pro naplnění důvodu dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je však rozhodné pouze to, že žalobkyně dočasnou ochranu v jiném členském státě získala. 10. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti pak postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Dále uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU, když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci K. nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, která již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí č. 2 (viz dále). Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo,