4 A 8/2025 – Městský soud v Praze

4 A 8/2025- 43 - text  15 4 A 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: H. R., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 za účasti: a) I. R., narozený dne X b) nezl. V. R., narozený dne X c) nezl. D. R., narozený dne X zastoupeni zákonným zástupcem I. R. všichni bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2025, č. j. MV-175314-6/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2025, č. j. MV-175314-6/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 8. 2024, č. j. OAM-34241-59/DP-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila. 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 30. 11. 2017 o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nebyly ve stanovené lhůtě předloženy doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně v prvním žalobním bodu namítla, že správní orgány se uchýlily k příliš formalistickému výkladu příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců, kdy se v pochybnostech přiklonily k závěru v neprospěch žalobkyně. Dle žalobkyně tak postupovaly v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů a v rozporu s ochranou základních lidských práv a svobod. Žalobkyně poukazovala na to, že svou pobytovou žádost podala již dne 30. 11. 2017 a že v průběhu řízení několikrát doložila potřebné příjmy, avšak z důvodu nezákonného postupu správního orgánu a přílišné délky řízení již tyto příjmy nebyly aktuální. Tato „neaktuálnost“ příjmu, výzva k doložení aktuálních příjmů a jejich doložení se několikrát opakovalo, až nastala situace, kdy žalobkyně nebyla schopna příjmy doložit (rodina se dostala do problémů). Uvedla, že jelikož nedisponuje vlastními příjmy, tak do řízení opakovaně dokládala příjmy svého manžela (OSVČ), který však v důsledku finanční tísně nebyl schopen uhradit veškeré zálohy na pojistné na zdravotní a sociální pojištění, a proto z posledně doložených příjmů vyplývají na těchto pojistných plněních nedoplatky. Zdůraznila, že převážnou většinu délky správního řízení dokládala dostatečné příjmy, ale ty nebyly správním orgánem správně nebo vůbec posouzeny, a to nezákonně, jak uvedla žalovaná v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2022, č. j. MV-2859-4/SO-2022. Podotkla, že pokud by býval správní orgán I. stupně žádosti vyhověl v zákonné lhůtě pro vydání rozhodnutí, pak by žalobkyně mohla v tuto chvíli být držitelkou povolení k trvalému pobytu, jako ostatní členové rodiny (srov. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Namítla, že pokud nebude její žádosti vyhověno, tak doba pobytu na území na základě fikce plynoucí z této žádosti se nezapočítává do doby 5 let nepřetržitého přechodného pobytu, které se počítají ke dni podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Z toho dovozovala, že je jí daným postupem na předem nepředvídatelnou dobu znemožněno, příp. značně ztíženo získání povolení k trvalému pobytu. Nezohlednění této skutečnosti ze strany správních orgánů proto považovala za rozporné s principem ochrany dobré víry a přepjatě formalistické. Uvedla, že správní orgán má možnost odpustit podmínku doložení dostatečných příjmů s ohledem na mimořádné skutečnosti, které v případě žalobkyně nastaly. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 2. 2020, č.j. 6 A 117/2019-54. Uzavřela, že před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé dostatečné příjmy doložila, avšak správní orgán I. stupně její podklady neposoudil, což později konstatovala i žalovaná. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že správní orgány se ve zcela nedostatečném rozsahu vypořádaly s uplatněnou námitkou nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do základního práva žalobkyně a jejího manžela na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a do nejlepšího zájmu jejích nezletilých dětí chráněného čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Dále namítla, že se správní orgány nevypořádaly s námitkou porušení zásady non-refoulement dle čl. 2 a 3 Úmluvy. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), dle které povinnost posuzovat přiměřenost důsledků negativního rozhodnutí vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy. NSS pak mimořádný význam přisuzuje hledisku nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Uvedla, že napadené rozhodnutí představuje svými důsledky významný zásah do soukromého a rodinného života trvale usídlené žalobkyně, jejího manžela i jejích nezletilých dětí, jelikož má nevyhnutelně za následek ztrátu možnosti oprávněně pobývat na území ČR, ztrátu možnosti žádat o udělení trvalého pobytu po sedmi letech oprávněného pobytu (plynoucího z fikce pobytu) a uložení povinnosti vycestovat z území, kde oprávněně pobývají všichni její rodinní příslušníci. Uvedla, že v ČR má svého manžela, pana I. R., držitele povolení k trvalému pobytu, s nímž sdílí společnou domácnost, a dvě nezletilé děti, nezl. D. R. a nezl. V. R., které plní školní docházku a disponují rovněž povolením k trvalému pobytu. Dále namítla, že ani samostatně ani spolu s rodinnými příslušníky nemůže vést soukromý a rodinný život v zemi původu, jelikož tam probíhá válečný konflikt postihující celou zemi. Vycestováním do země původu by se tak žalobkyně vystavovala ohrožení života a zdraví, hrozbě mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení, to vše v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy. K možnosti udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na kterou v napadeném rozhodnutí poukázala žalovaná, uvedla, že se jedná o nenárokový pobytový titul a že rozhodnutí o jeho neudělení nepodléhá soudnímu přezkumu, což do značné míry snižuje úroveň ochrany práv žalobkyně, pokud by byla odkázána výlučně na tento institut. Znovu zdůraznila, že v důsledku napadeného rozhodnutí nevyhnutelně a nevratně ztrácí možnost dlouhodobé stabilizace jejího pobytového statusu na území ČR, to vše za situace, kdy zde pobývá mimořádně dlouhou dobu a je do české společnosti plně integrována. Dále namítala, že mezi ní a jejím manželem jsou blízké osobní vazby a citové pouto, přičemž mu je napadeným rozhodnutím znemožňováno dlouhodobé vedení rodinného života se svou manželkou. Nevydání povolení k pobytu se pak dle žalobkyně významně dotkne i vývoje, výchovy a péče o její nezletilé děti, které ji vnímají jako svoji matku a mají k ní citové pouto. Uvedla, že o děti každodenně pečuje a věnuje jim veškerý čas. Proporcionalita dopadu byla posouzena nedostatečně a nesprávně. 5. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 6. Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, žalobní námitky odmítla jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. Uvedla, že napadené rozhodnutí není nezákonné, není věcně nesprávné, není vnitřně rozporné ani nepřezkoumatelné. Žádné z (procesních) práv žalobkyně nebylo porušeno a v napadeném rozhodnutí se vypořádala se všemi odvolacími námitkami. 7. Zdůraznila, že smyslem předkládání dokladu o úhrnném měsíčním příjmu rodiny po sloučení je prokázat stálost a pravidelnost příjmů, s tím, že těchto bude dosahováno (lze se důvodně domnívat) i do budoucna. Z toho důvodu je třeba vycházet z aktuálních dokladů. Požadavek správního orgánu I. stupně na předložení dokladu/náležitosti žádosti tak dle žalovaného nelze považovat za přepjatý formalismus, ale za postup v souladu se zákonem. Pokud by správní orgán I. stupně žádosti vyhověl přes nesplnění zákonného požadavku, porušil by zásadu zákonnosti dle § 2 odst. 1 správního řádu a zásadu zákazu zneužití pravomoci dle § 2 odst. 2 správního řádu. Zdůraznila, že žalobkyně nepředložila žádný doklad o úhrnném měsíčním příjmu rodiny po sloučení ani v rámci odvolacího řízení; stále tak nebylo možno zjistit výši úhrnného měsíčního příjmu rodiny po sloučení. Za takového stavu se dle žalované žalobkyně nemohla domnívat, že její žádosti mělo být vyhověno. Pokud žalob