1 Azs 336/2024 — Nejvyšší správní soud

42 A 10/2026- 32 - text  9 42 A 10/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: O. P. státní příslušník bytem zastoupený Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 895/6 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 4. 4. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 24. 3. 2026 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0383804/DO-2026 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0383804/DO-2026. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavola Kehla, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 24. 3. 2026 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci. 2. V žalobě uvedl, že mu byla udělena na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Irsku, dočasná ochrana, kterou požívá i v současnosti. Žalobce se rozhodl přicestovat do České republiky (dále jen „ČR“) a učinit zde podání žádosti o udělení dočasné ochrany. Dne 24. 3. 2026 se dostavil na pracoviště správního orgánu, kde byla jeho žádost označena za nepřijatelnou z důvodu, že žalobce byl nebo je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Doplnil, že na území ČR žije také jeho manželka, které byla dočasná ochrana bez komplikací udělena. Žalobce se nejprve po příjezdu do EU zkoušel zaměstnat v Itálii, následně odcestoval do Irska, kde však také zjistil, že pro něj (jakožto osobu neznající místního jazyka) je pobyt v Irsku velice komplikovaný a kde se mu práci najít nepodařilo. Připustil, že předmětem dočasné ochrany není primárně umožnění zaměstnání, nýbrž poskytnutí ochrany před válečným konfliktem na Ukrajině, nicméně žalobce si hodlá svůj pobyt sám financovat, pročež potřebuje zaměstnání. 3. Nezákonnost zásahu žalobce spatřuje ve skutečnosti, že konstatování nepřijatelnosti žádosti je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“). Žalobce je toho názoru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“) neodpovídá znění čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, odporuje také podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi svého původu, jako to předpokládá prováděcí rozhodnutí 2022/382. Žalobce též odkázal na Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí 2022/382. Žalobce je poživatelem dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382. Na situaci žalobce pak nedopadá ani jeden z taxativně vyjmenovaných důvodů uvedených v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce se nijak neprovinil proti veřejnému pořádku na území ČR, nepáchal žádnou či jinou protiprávní činnost. Dle bodů 15 a 16 preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382 žalobci svědčí právo pobývat v zemi svého výběru. Zákonodárce tak vytvořil „další“ důvody směřující k nemožnosti udělení dočasné ochrany, na které však směrnice o dočasné ochraně ve svém čl. 28 nepamatuje. Důvodem nepřijatelnosti žádosti nemůže být skutečnost, že žalobce již v minulosti získal a nadále je držitelem dočasné ochrany v Irsku. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Předně poznamenal, že žalobce spatřuje nezákonný zásah paradoxně v tom, že žalovaný postupoval podle Legis Ukrajina. Žalovaný totiž postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže žádost žalobce o udělení dočasné ochrany vyhodnotil jako nepřijatelnou. Žalobce, který získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v Italské republice, figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (tzv. Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany (tj. povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany) v Italské republice. Nad rámec poukázal na skutečnost, že žalobce v tiskopisu své žádosti o udělení dočasné ochrany i v žalobě uvedl, že dočasnou ochranu získal i v Irské republice. Případ žalobce je tedy dle žalovaného skutkově nesporný v tom, že žalobce získal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU. 5. Dále uvedl, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi a vzápětí zveřejnilo na svých internetových stránkách oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Z formulace tohoto ustanovení jednoznačně dle žalovaného plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka není třeba. 6. Podotkl, že ačkoli žalobce ve své žádosti uvedl, že na území ČR pobývá jeho manželka, která je již držitelkou oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, nemohl žalovaný uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců a ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných podle § 52 téhož zákona, neboť podmínky stanovené těmito ustanoveními nejsou v případě žalobce splněny (z oddacího listu vyplývá, že manželství bylo uzavřeno až dne 27. 11. 2025). Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost, než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 7. Žalovanému je známa současná judikatura soudů ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, tedy že jej považuje, stejně jako ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona, za rozporné s unijním právem. Žalovaný však nemá za to, že by bylo skutečně postaveno na jisto, že toto ustanovení je v rozporu s právem EU. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku sp. zn. C-753/23 Krasiliva dle žalovaného nechal členským státům otevřenu možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Členské státy tak následně s odkazem na bod 30 rozsudku Krasiliva přijaly prováděcí rozhodnutí Rady č. (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“) se dvěma novými body preambule. Z těchto bodů vyplývá utvrzení, že evropský zákonodárce nikdy neměl a ani nemá v úmyslu zakotvit osobám požívajícím dočasné ochrany právo na „volný pohyb“ uvnitř členských států, tedy právo získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v členském státě, pokud již jednou stejné pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě. Tím byl, podle názoru žalovaného, zcela zpochybněn výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně zakládá právo na získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel tohoto pobytového oprávnění v jiném členském státě přesune. Za této situace nejsou podle žalovaného dány podmínky doktríny l’acte clair a už vůbec ne doktríny l’acte éclairé pro to, aby žalovaný neaplikoval ustanovení vnitrostátního práva pro jeho rozpor s právem EU. Žalovaný proto navrhl, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran souladu použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem EU. 8. Pro případ, že by se soud nerozhodl iniciovat řízení o předběžné otázce, žalovaný předestřel důvody, proč má za to, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je souladné s unijním právem. Konstatoval, že dle jeho názoru, z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě, do něhož se o své vůli pře