42 A 4/2026 – Městský soud v Praze

42 A 4/2026- 19 - text  10 42 A 4/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: N. B. zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Májová 606/35 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 10. 2. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 19. 12. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-450792/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-450792/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 19. 12. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci. 2. V žalobě uvedl, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně na Slovensku, a že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Žalovaný tudíž přistoupil k vrácení žádosti žalobce podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. 3. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“). Neztotožnil se se skutečností, že pokud bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, má být jeho žádost brána jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Postup žalovaného považuje žalobce za nezákonný. Učiněné prohlášení, resp. nové ustanovení § 3 odst. 3 Legis Ukrajina vybočuje z historicky ustálených kontinentálních právních tradic EU/ČR, stejně tak působí kontra lege EU, resp. ustálené judikatuře Soudního dvora EU. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025 č.j. 18 A 85/2025-21. 4. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 opřený o platnou judikaturu, například o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) Krasiliva. Žalobci je zároveň znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025 č.j. 6 A 122/2024-55, na základě kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. 5. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce považuje za soudně přezkoumatelné, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42. Žalobce dále uvedl, že z Ukrajiny utekl před válkou v obavě o svůj život, kdy se rozhodl žít svobodně v ČR společně se svými příbuznými a přáteli. Žalobci je zároveň znám obsah závazného stanoviska MVČR k možnosti vycestování cizince č.j. MV-93965-1/OAM-2022 ze dne 20. 5. 2022, dle kterého není možné nucené vycestování cizince na území Ukrajiny z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Žalobce z Ukrajiny utekl před válkou v obavě o svůj život a pro svou cestu si jako první zemi EU vybral Slovensko, které mu udělilo pobytový statut „DOČASNÉ ÚTOČISKO“ s platností od 31. 7. 2025. Žalobce se ze své svobodné vůle rozhodl následně žít na území ČR, kam odešel se svou manželkou a kde má své příbuzné a přátele, má zde zajištěné sociální zázemí a žije zde zcela v souladu s místními zvyklostmi. Žalobce se před svým odjezdem ze Slovenska dostavil dne 1. 12. 2025 na MVSK v Bratislavě a svůj pobyt na Slovensku si zrušil. Poté, co zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli, pokusil se dne 19. 12. 2025 podat svou žádost o udělení dočasné ochrany. Žalobce předpokládal, že žalovaný vezme v potaz jeho projev vůle a že záznam v informačním systému TPD zaktualizuje, a legalizuje tak žalobci jeho bytí zde na území ČR, na které má právo. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Předně poznamenal, že žádost žalobce byla vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, avšak pro vyhodnocení žádosti žalobce jako nepřijatelné byl dán ještě další důvod, a to důvod uvedený v § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Žalovaný sice vyznačil na tiskopisu žádosti pouze jeden z těchto důvodů, to ale neznamená, že nejsou v případě žalobce naplněny oba. 7. K důvodu nepřijatelnosti žádosti z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina uvedl, že žalobce je sice státním příslušníkem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobce vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru dne 16. 1. 2022 přes hraniční přechod v Maďarské republice. 8. V této souvislosti odkázal na čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) a dále na čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Zdůraznil, že za osobu vysídlenou je možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala, například v důsledku ozbrojeného konfliktu. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nedostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci. V případě žalobce není dána popsaná příčinná souvislost, neboť žalobce opustil Ukrajinu z jiných důvodů, tj. nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Žalovaný své úvahy opřel též o tzv. „soft law“. 9. K důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina žalovaný uvedl, že k naplnění tohoto důvodu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu, reps. povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany získal, žádná další podmínka již není třeba. 10. Žalovaný se domnívá, že závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho dubnových rozsudcích o existenci sekundárního práva volby členského státu je nesprávný a po upřesnění výkladu, který přineslo prováděcí rozhodnutí (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), je zřejmé, že žádné právo sekundární volby členského státu neexistuje. Přesněji řečeno, neexistuje právo na to, aby vysídlená osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členských států, se přesunula do dalšího členského státu a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Žalovaný má za to, že právo primární volby členského státu, v němž vysídlená osoba požádá o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jí vyplývá přímo ze směrnice o dočasné ochraně, a to ze samotného čl. 8 odst. 1 této směrnice. Poukázal na čl. 25 směrnice o dočasné ochraně, který je dle žalovaného spíše důkazem toho, že primární právo volby členského státu existuje, ale že jej lze možná opatřením podle uvedeného článku omezit. Nejvyšší správní soud se tedy mýlí, pokud má za to, že preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382 může založit vysídleným osobám primární právo volby členského státu, v němž požádají o vydání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Prováděcí rozhodnutí 2022/382 totiž nepředpokládá, a tedy ani neumožňuje rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána. Protože primární právo volby členského státu vyplývá přímo ze směrnice o dočasné ochraně, dostává závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v odstavci 53 odůvodnění rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 zásadní trhliny. Čl. 11 směrnice o dočasné ochraně se týká až sekundárních pohybů osob, kterým již bylo některým členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné