42 A 5/2026 – Městský soud v Praze

42 A 5/2026- 19 - text  10 42 A 5/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobkyně: O. B. zastoupená JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Májová 606/35 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 10. 2. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 19. 12. 2025 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-450790/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-450790/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 19. 12. 2025 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. 2. V žalobě uvedla, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně na Slovensku, a že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Žalovaný tudíž přistoupil k vrácení žádosti žalobkyně podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. 3. Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“). Neztotožnila se se skutečností, že pokud bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, má být její žádost brána jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Postup žalovaného považuje žalobkyně za nezákonný. Učiněné prohlášení, resp. nové ustanovení § 3 odst. 3 Legis Ukrajina vybočuje z historicky ustálených kontinentálních právních tradic EU/ČR, stejně tak působí kontra lege EU, resp. ustálené judikatuře Soudního dvora EU. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025 č.j. 18 A 85/2025-21. 4. Odkázala též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 opřený o platnou judikaturu, například o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) Krasiliva. Žalobkyni je zároveň znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025 č.j. 6 A 122/2024-55, na základě kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. 5. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně považuje za soudně přezkoumatelné, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42. Žalobkyně dále uvedla, že z Ukrajiny utekla před válkou v obavě o svůj život, kdy se rozhodla žít svobodně v ČR společně se svými příbuznými a přáteli. Žalobkyni je zároveň znám obsah závazného stanoviska MVČR k možnosti vycestování cizince č.j. MV-93965-1/OAM-2022 ze dne 20. 5. 2022, dle kterého není možné nucené vycestování cizince na území Ukrajiny z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Žalobkyně z Ukrajiny utekla před válkou v obavě o svůj život a pro svou cestu si jako první zemi EU vybrala Slovensko, které jí udělilo pobytový statut „DOČASNÉ ÚTOČISKO“ s platností od 31. 7. 2025. Žalobkyně se ze své svobodné vůle rozhodla následně žít na území ČR, kam odešla se svým manželem a kde má své příbuzné a přátele, má zde zajištěné sociální zázemí a žije zde zcela v souladu s místními zvyklostmi. Žalobkyně se před svým odjezdem ze Slovenska dostavila dne 1. 12. 2025 na MVSK v Bratislavě a svůj pobyt na Slovensku si zrušila. Poté, co zjistila, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli, pokusila se dne 19. 12. 2025 podat svou žádost o udělení dočasné ochrany. Žalobkyně předpokládala, že žalovaný vezme v potaz její projev vůle a že záznam v informačním systému TPD zaktualizuje, a legalizuje tak žalobkyni její bytí zde na území ČR, na které má právo. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Předně poznamenal, že žádost žalobkyně byla vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, avšak pro vyhodnocení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné byl dán ještě další důvod, a to důvod uvedený v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Žalovaný sice vyznačil na tiskopisu žádosti pouze jeden z těchto důvodů, to ale neznamená, že nejsou v případě žalobkyně naplněny oba. 7. K důvodu nepřijatelnosti žádosti z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina uvedl, že žalobkyně je sice státním příslušníkem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobývala. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobkyně vyplývá, že žalobkyně vstoupila na území členských států Schengenského prostoru dne 16. 1. 2022 přes hraniční přechod v Maďarské republice. Území členských států opustila žalobkyně až dne 13. 8. 2022 skrze letadlový přelet z letiště Praha Ruzyně. 8. V této souvislosti odkázal na čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) a dále na čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Zdůraznil, že za osobu vysídlenou je možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala, například v důsledku ozbrojeného konfliktu. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nedostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci. V případě žalobkyně není dána popsaná příčinná souvislost, neboť žalobkyně opustila Ukrajinu z jiných důvodů, tj. nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Žalovaný své úvahy opřel též o tzv. „soft law“. 9. K důvodu nepřijatelnosti žádosti žalobkyně podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina uvedl, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina a současně toto oznámení zveřejnilo na svých internetových stránkách. Zdůraznil, že z formulace aplikovaného ustanovení jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal. Žádná další podmínka již není třeba. 10. Žalovanému je známa současná judikatura soudů ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, nemá však za to, že by bylo skutečně postaveno na jisto, že toto ustanovení je v rozporu s právem EU. Poznamenal, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) měl příležitost v rámci věci vedené pod sp. zn. C-753/23 Krasiliva (dále též „rozsudek Krasiliva“ nebo „věc Krasiliva“) se k této otázce vyjádřit, avšak tak neučinil, i když součástí předběžné otázky byla zjednodušeně řečeno i otázka druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Poukázal na bod 30 odůvodnění uvedeného rozsudku a konstatoval, že SDEU nechal členským státům otevřenu možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Členské státy na to konto následně s odkazem na tuto část odůvodnění rozsudku Krasiliva přijaly prováděcí rozhodnutí (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“). Z obsahu dvou nových bodů preambule prováděcího rozhodnutí 2025/1460 dle žalovaného vyplývá utvrzení, že evropský zákonodárce nikdy neměl a ani nemá v úmyslu zakotvit osobám požívajícím dočasné ochrany právo na „volný pohyb“ uvnitř členských států, tedy právo získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v členském státě, když již jednou stejné pobytové oprávnění získal v jiném členském státě, a to bez ohledu na to, zda je stále je