6 A 112/2025 – Městský soud v Praze

6 A 112/2025- 20 - text pokračování 7 6 A 112/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobce: Y. A. zastoupen advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 19. 9. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidovanou pod č. j. OAM-420455/DO-2025, z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce ze dne 19. 9. 2025, zaevidované pod č. j. OAM-420455/DO-2025, o udělení dočasné ochrany. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, do rukou jeho právní zástupkyně, JUDr. Veroniky Pupalové. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní argumentace [1] Dne 19. 9. 2025 podal žalobce žádost o poskytnutí dočasné ochrany, č. j. OAM-420455/DO-2025, kterou žalovaný obratem označil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobci zpět. Důvodem bylo předchozí udělení dočasné ochrany žalobci v Rumunsku. Žalobce tvrdí, že žalovaný postupoval dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). [2] Žalobce s postupem žalovaného nesouhlasí, jelikož je toho názoru, že ke dni podání žaloby podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice naplnil. Z toho důvodu neměla být jeho žádost shledána nepřijatelnou. Tento postup žalobce označuje za nezákonný zásah. [3] Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, zvláště pak na jeho bod 32, a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23, Krasiliva. [4] Rovněž odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55. Zmiňuje také věc, kterou žalovaný vede pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024. V dané věci měl již žalovaný dne 12. 6. 2025 udělit pobytové oprávnění typu D/DO/967, číslo vízového štítku 902395614. Žalobce zdůrazňuje, že „[v] rozsahu dříve udělené dočasné ochrany EU Rumunskem došlo tedy v případě žadatele k vyznačení pobytového oprávnění ČR, s platností do 31. 3. 2026, kdy žadatel svůj pobyt v Rumunsku dříve zrušil“. [5] Žalobce utekl z Ukrajiny před válkou, jelikož se obával o svůj život. Uvádí, že se rozhodl svobodně žít v České republice, a to společně se svou rodinou a přáteli. Na cestě sem žalobce tranzitoval přes Rumunsko, které považoval za bezpečnou zemi. Dne 18. 12. 2024 tam automaticky získal dočasnou ochranu a obdržel tzv. „permis“. Žalobce zdůrazňuje, že se tak stalo, aniž by si to přál. Poté, co žalobce přišel do České republiky, zrušil získaný pobyt v Rumunsku, a to prostřednictvím rumunské ambasády, kde daný permis odevzdal. Obdržel při tom certifikát osvědčující jeho odevzdání, který je datován k 22. 1. 2025. [6] Z výše uvedených důvodů žalobce požaduje, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, jenž spočíval ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný. Rovněž požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením dané žádosti. II. Vyjádření žalovaného [7] Ve svém vyjádření ze dne 30. 10. 2025 žalovaný předně zdůrazňuje, že žalobcova žádost nebyla označena za nepřijatelnou ve vztahu k § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, ačkoli je podaná žaloba postavena právě na tomto důvodu nepřijatelnosti. Proto se žalovaný následně vyjadřuje k souladu skutečného důvodu nepřijatelnosti žádosti, ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, s unijním právem. [8] Z databáze nazývané „Temporary Protection Platform“ žalovaný zjistil, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Rumunsku (v rubrice „Type of protection“ bylo u žalobce uvedeno „tp“ – jedná se o zkratku pro „Temporary protection“). Žalovaný vysvětluje, že tato zkratka značí, že daný cizinec získal povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany a je dosud jeho držitelem. Dále uvádí, že ačkoli žalobce namítá, že se dočasné ochrany udělené v Rumunsku vzdal, žalovaný neobdržel v žalobě zmiňovaný certifikát vystavený rumunskou ambasádou. Dodává, že údaj o vzdání se dočasné ochrany „alespoň prozatím“ neodpovídá údajům obsaženým v rumunském vnitrostátním systému. Z něj se totiž údaje přenáší do databáze „Temporary Protection Platform“. [9] Žalovaný argumentuje, že nehledě na příčinu výše uvedené nesrovnalosti byl důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina naplněn, jelikož žalobce dočasnou ochranu získal v Rumunsku. [10] Ke shledané nepřijatelnosti žádosti na základě § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina žalovaný odkazuje na § 3 odst. 3 téhož zákona, který umožňuje, aby Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Dané oznámení bylo odesláno dne 25. 8. 2025 a zároveň bylo zveřejněno na internetových stránkách Ministerstva vnitra. [11] Žalovaný rovněž uvádí, že žalobce v žádosti neoznačil žádné své rodinné příslušníky, kteří by na území České republiky požívali dočasné ochrany. Tímto žalovaný zdůvodňuje, proč nemohl postupovat podle ustanovení § 51 ani § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. [12] Žalovaný uvádí, že z judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku ve věci 1 Azs 174/2024, vyvstalo, že osobám požívajícím dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání stejného pobytového oprávnění ze směrnice 2001/55/ES nevyplývá. Výjimkou může být jen sloučení rodiny, přemístění či humanitární důvody. Žalovaný se dále zabývá textem čl. 8 odst. 1 výše uvedené směrnice. K pravidlu, které stanovuje, že každý členský stát má povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“, podotýká, že je unijním normotvůrcem použito množné číslo, tudíž je zakotvena společná a nerozdílná povinnost pro všechny členské státy. Dále vysvětluje, že „ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Byl tím naplněn cíl tohoto ustanovení. Cílem tedy je, aby osobě, na niž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady podle čl. 5, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu (…)“. Dle názoru žalovaného by tedy v případě, kdy by byla dána možnost získat pobytové oprávnění v jiném členském státě, muselo být výše uvedené pravidlo formulováno odlišně. Zároveň by daná směrnice nemohla obsahovat pravidla v čl. 15 a čl. 26. [13] Žalovaný tedy trvá na tom, že není k dispozici žádný unijní právní předpis, který by zakládal právo druhotného pohybu osobám, které požívají dočasné ochrany. Dle jeho názoru toto právo neplyne ani z dohody o neaplikaci článku 11 dané směrnice. [14] Následně žalovaný shrnuje změny, které přineslo přijetí prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460, které zakotvuje dva nové recitály (č. 4 a 5). [15] Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze [16] Městský soud v Praze rozhodoval podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nezákonnost zásahu posuzoval podle skutkového a právního stavu účinného v době konání zásahu. [17] Podle ust. § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. [18] Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky, které judikatura správních soudů používá v souvislosti s posouzením, zda se v daném případě jednalo o nezákonný zásah. Jak dovodil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, musí být kumulativně naplněny následující podmínky. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka), a to nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem či donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka). Tento zásah musí být zároveň zaměřen přímo proti němu nebo musí být v jeho důsledku pro němu přímo zasaženo (5. podmínka). [19] Soud shledal, že podmínky č. 1, 2, 4 a 5 byly naplněny. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního