6 A 120/2025 – Městský soud v Praze

6 A 120/2025- 22 - text pokračování 7 6 A 120/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobce: K. P. zastoupena advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní argumentace [1] Dne 11. 8. 2025 podala žalobkyně žádost o poskytnutí dočasné ochrany, č. j. OAM-405531/DO-2025, kterou žalovaný obratem označil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobkyni zpět. Důvodem bylo předchozí udělení dočasné ochrany žalobkyni v Polsku žalobkyně tvrdí, že žalovaný postupoval dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). [2] Žalobkyně s postupem žalovaného nesouhlasí, jelikož je toho názoru, že ke dni podání žaloby podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice naplnila. Z toho důvodu neměla být její žádost shledána nepřijatelnou. Tento postup žalobkyně označuje za nezákonný zásah. [3] Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, zvláště pak na jeho bod 32, a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23, Krasiliva. [4] Rovněž odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55. Zmiňuje také věc, kterou žalovaný vede pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024. V dané věci měl již žalovaný dne 12. 6. 2025 udělit pobytové oprávnění typu D/DO/967, číslo vízového štítku 902395614. Žalobkyně zdůrazňuje, že „[v] rozsahu dříve udělené dočasné ochrany EU Rumunskem došlo tedy v případě žadatele k vyznačení pobytového oprávnění ČR, s platností do 31. 3. 2026, kdy žadatel svůj pobyt v Rumunsku dříve zrušil“. [5] Žalobkyně utekla z Ukrajiny před válkou z obavy o svůj život. Uvádí, že se rozhodla svobodně žít v České republice, a to společně se svými příbuznými a přáteli. Na cestě sem žalobkyně nejdříve cestovala přes Polsko, které považovala za bezpečnou zemi, a které zároveň sdílí společnou státní hranici s Ukrajinou. V Polsku žalobkyně pobývala a dne 25. 1. 2023 jí tam byla udělena dočasná ochrana a přidělen tzv. PESEL (pozn. soudu: jedná se o jedenáctimístné národní identifikační číslo přidělované polskými úřady tamním obyvatelům – „Powszechny Elektroniczny System Ewidencji Ludności“). Poté, co se žalobkyně rozhodla přestěhovat do České republiky, sdělila svůj záměr příslušnému polskému úřadu. [6] Žalobkyně uvádí, že předpokládala, že žalovaný „vezme v potaz je[jí] projev vůle, a že záznam v informačním systému TPD zaktualizuje a legalizuje tak žalob[kyni] je[jí] bytí zde na území ČR, na které má právo“. [7] Z výše uvedených důvodů žalobkyně požaduje, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, jenž spočíval ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný. Rovněž požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením dané žádosti. II. Vyjádření žalovaného [8] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2025 uvedl, že žalobkyninu žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, jelikož tato žádala o vydání povolení k pobytu, ačkoli jí byla již předtím poskytnuta dočasná ochrana v Polsku, kde získala i povolení k pobytu. Tento údaj o povolení k pobytu v Polsku dle žalovaného vyplývá z tiskopisu žádosti o dočasnou ochranu. [9] Žalovaný zdůrazňuje, že nepřijatelnost žádosti plynula, kromě výše uvedeného ustanovení, také z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, jelikož v podané žádosti žalobkyně sama uvedla, že dne 24. 2. 2022 pobývala v Polsku, tedy nikoliv na Ukrajině. Dodává, že tomuto důvodu nepřijatelnosti se žalobkyně v žalobě vůbec nevěnuje. [10] Žalovaný uvádí, že k tomu, aby bylo možné žalobkyni považovat za vysídlenou osobu ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též „prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382“), je zapotřebí, aby se tato před rozhodným dnem (tj. 24. 2. 2022) nacházela na Ukrajině. Pokud tomu tak nebylo, a to ať z důvodu pracovních, studijních, z důvodu dovolené nebo z důvodu rodinných či zdravotních, není tato podmínka splněna. Výše uvedené dle žalovaného plyne ze sdělení Evropské komise č. 2022/C 126 I/01 s názvem „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“. Proto žalobkyně nesplňuje podmínky stanovené v § 3 Legis Ukrajina. [11] Ve vztahu k nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina žalovaný zastává názor, že nepřijatelnost nastává již tehdy, pokud byla dočasná ochrana poskytnuta žadateli v jiném členském státě. [12] Neaplikaci ustanovení § 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců zdůvodnil žalovaný tím, že žalobkyně v žádosti nesdělila žádný údaj o tom, že by na území České republiky byla dočasná ochrana udělena někomu z jejích rodinných příslušníků. Z toho důvodu se nemůže jednat o udělení dočasné ochrany žalobkyni z důvodu sloučení rodiny ani z důvodu zřetele zvlášť hodných. [13] K žalobkyní tvrzenému rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) s právem Evropské unie žalovaný uvádí, že sice Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích (zejména se jedná o rozsudky 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024–42) formuloval závěr o tomto rozporu, avšak učinil tak pouze na základě „dílčích závěrů“ rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23 (Krasiliva) a také na základě výkladových stanovisek Evropské unie, které jsou pouze „soft law“. Tuto interpretaci žalovaný shledává nesprávnou. Navíc uvádí, že po vydání prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382, dále též „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“, bylo upřesněno, že žadatel nemá právo sekundární volby členského státu. [14] Žalovaný připomíná, že ve vztahu k otázce druhotného pohybu žadatelů byly přijaty dva nové recitály. Jedná se o recitály č. 4 a 5 obsažené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, které prodlužuje dočasnou ochranu do 4. března roku 2027. Dle vyjádření žalovaného z recitálu č. 4 vyplývá, že pokud daná osoba požívá dočasné ochrany v jednom z členských států, měla by její žádost o udělení dočasné ochrany v dalším členském státě být zamítnuta. Uvádí, že z tohoto recitálu, stejně jako z rozsudku ve věci Krasiliva, neplyne povinnost orgánů členských států poskytovat jakoukoli asistenci žadatelům, pokud jde o zrušení dočasné ochrany v jiném členském státě. [15] Recitál č. 5 interpretuje žalovaný tak, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nijak neovlivňuje aplikaci čl. 8 odst. 1. Jinými slovy, není založena povinnost členských států vydávat z titulu dočasné ochrany povolení k pobytu těm žadatelům, kteří již povolení obdrželi v jiném členském státě. [16] Žalovaný proto neshledal, že by ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina bylo v rozporu s unijním právem. [17] Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl soudu, aby žalobu pro její nedůvodnost zamítl. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze [18] Městský soud v Praze rozhodoval podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nezákonnost zásahu posuzoval podle skutkového a právního stavu účinného v době konání zásahu. [19] Zdejší soud se nejdříve zabýval tím, zda je splněna podmínka stanovená v ustanovení § 3 Legis Ukrajina. Dané ustanovení zakotvuje pravidlo, že dočasná ochrana se uděluje těm cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382. Dle článku 2 odst. 1 tohoto rozhodnutí se za osobu vysídlenou z Ukrajiny považují ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a rodinní příslušníci výše uvedených osob. Proto bylo nutno ověřit, zda lze žalobkyni podřadit pod některou z výše uvedených kategorií. Žalovaný ve svém vyjádření tvrdil, že z tiskopisu žalobkyniny žádosti vyplývá, že se žalobkyně před rozhodným dnem (24. 2. 2022) nenacházela na Ukrajině, nýbrž v Pol