6 As 174/2019 — Nejvyšší správní soud

8 A 121/2025- 45 - text 16 č. j. 8A 121/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce Z. P. bytem X zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému Ministerstvo dopravy se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2025, č. j. MD-47160/2025-160/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), č. j. MHMP 2059930/2024/Raj, spis. zn. S-MHMP 1972173/2024, ze dne 19. 12. 2024, byly podle ustanovení § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), zamítnuty námitky žalobce jako neodůvodněné a provedený záznam 12 bodů v registru řidičů potvrzen ke dni 28. 10. 2024. 2. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, o němž rozhodl žalovaný zamítavě žalobou napadeným rozhodnutím. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce svou aktivní legitimaci opírá o ustanovení § 65 odst. 1 a 2 soudního řádu správního. Uvádí, že byl napadeným rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, resp. že postupem správních orgánů byl zkrácen na právech, která mu příslušejí, a to způsobem, jenž měl za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. 4. V první žalobní námitce žalobce vytýká odvolacímu správnímu orgánu, že zcela ignoroval jím předložené důkazy a návrhy. Zdůrazňuje, že v rámci odvolacího řízení předložil řadu rozhodnutí různých správních orgánů ve věcech shodných či obdobných, z nichž je podle něj zřejmé, jakým způsobem se tyto správní orgány zabývaly kvalitou a formální správností jednotlivých rozhodnutí vydaných v blokovém řízení, a jak po jejich posouzení dospěly k závěru, že taková rozhodnutí jsou — či naopak nejsou — způsobilým podkladem pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. 5. Žalobce odkazuje zejména na rozhodnutí č. j. HLUC/00590/2020/OD/Vo ze dne 6. 1. 2020 a č. j. MUCE 20786/2019 SO, z nichž podle jeho názoru vyplývá ustálená správní praxe spočívající v tom, že správní orgány posuzují způsobilost jednotlivých rozhodnutí, která jsou podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Tak činí zejména v situaci, kdy odvolatel v odvolání výslovně požaduje provedení takového posouzení a upozorňuje na možnou nezpůsobilost podkladů. 6. Obdobný procesní postup podle žalobce vyplývá i z dalších jím citovaných rozhodnutí, zejména č. j. KUJCK24343/2020 ze dne 13. 2. 2020 a č. j. ŘP/741/1916/Ka. Z těchto rozhodnutí má být podle žalobce patrné, že jiné správní orgány podrobně hodnotily jednotlivé pokutové bloky a zkoumaly, zda splňují kritéria potřebná k tomu, aby mohly být považovány za relevantní a způsobilý podklad pro záznam bodů v registru řidičů. 7. Žalobce v této souvislosti poukazuje na zásadu legitimního očekávání, která je vyjádřena ve správním řádu a která vyžaduje, aby správní orgány v obdobných věcech rozhodovaly shodně či alespoň obdobně. Připouští, že tato zásada se formálně vztahuje především na rozhodovací činnost jednoho konkrétního správního orgánu; nicméně v případě orgánů veřejné moci, které působí na úrovni krajů, jichž je v České republice pouze třináct, má žalobce za to, že je namístě předpokládat přítomnost ustálené či alespoň obdobné rozhodovací praxe při posuzování případů, které mají stejné nebo velmi podobné skutkové okolnosti. 8. Žalobce připouští, že v českém právním systému neexistuje závazné precedenční právo, avšak podle jeho názoru samotné uplatňování zásady legitimního očekávání fakticky zavádí povinnost rozhodovat v obdobných věcech obdobným způsobem. Pokud proto jeden správní orgán ve shodných případech podrobně přezkoumává jednotlivé pokutové bloky a posuzuje jejich způsobilost, není podle žalobce přiléhavé, aby jiný správní orgán — byť se stejnou věcnou působností, ale jinou územní působností — rozhodoval zcela odlišně. 9. Takový postup by podle žalobce nevyhnutelně vedl k narušení zásady rovnosti účastníků před zákonem, neboť rozdílné výsledky řízení by pak byly určovány toliko místní příslušností správního orgánu, nikoliv samotnou podstatou věci či argumentací účastníků. 10. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítá nezpůsobilost jednotlivých podkladů, na jejichž základě byl proveden záznam bodů do registru řidičů. Žalobce uvádí, že v odvolání podrobně zpochybnil jednotlivá rozhodnutí vydaná v blokovém řízení a navrhl jejich individuální posouzení. Odvolací správní orgán však podle žalobce zaujal nesprávný právní názor, když uvedl, že tyto podklady posuzovat nemůže, ačkoli správní praxe popsaná v první žalobní námitce svědčí o opaku. 11. Odvolací orgán se podle žalobce omezil pouze na oznámení věcně příslušných oddělení Policie České republiky, která oznamovala, že žalobce měl spáchat konkrétní přestupek, jenž s ním byl v blokovém řízení projednán, a že bylo vydáno rozhodnutí v blokovém řízení. Podle žalobce nemůže být takové oznámení samo o sobě dostatečným důkazem, a musí být vždy porovnáno s konkrétním rozhodnutím v blokovém řízení, k němuž se vztahuje. Jedině tak lze vyloučit chybu způsobenou lidským faktorem nebo dokonce svévoli orgánu veřejné moci. 12. Žalobce respektuje názor odvolacího orgánu, že blokové řízení je specifickým druhem řízení s vlastními procesními pravidly. Tento argument však podle něj nemůže legitimizovat nedostatky, které jednotlivá rozhodnutí vydaná v blokovém řízení vykazují z hlediska zákonem vyžadovaných obsahových náležitostí. Žalobce poukazuje na rozhodnutí z blokových řízení série HG/2014, číslo bloku G 1498901, a série GF/2013, číslo bloku F 0832677, z nichž podle něj vyplývá, že tato rozhodnutí nesplňují požadavky na dostatečnou individualizaci skutku, jak byla vymezena v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Naproti tomu z rozhodnutí série FC/2013, číslo bloku C 1404971, má být zřejmé, že takové rozhodnutí lze vydat v souladu se zákonnými požadavky. 13. Podle žalobce uvedená rozhodnutí potvrzují, že i přes specifika blokového řízení je třeba, aby rozhodnutí vydaná tímto způsobem obsahovala jasné a jednoznačné vymezení skutku, tj. aby bylo zřejmé, o jaký přestupek se mělo jednat, kdy a kde mělo ke spáchání dojít, podle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován a jaká povinnost vyplývající ze zákona byla porušena. 14. Rozhodnutí by podle žalobce měla vždy obsahovat identifikační údaje přestupce, údaj o místu a době spáchání přestupku, jakož i konkrétní popis jednání, kterým měl být přestupek spáchán. Poukaz odvolacího správního orgánu na to, že přestupce svým podpisem dává souhlas s projednáním věci v blokovém řízení a potvrzuje správnost údajů uvedených v pokutovém bloku, považuje žalobce za zcela mylný a nepřípustný. Není možné, aby za zákonnost rozhodnutí správního orgánu odpovídal přestupce. Po přestupci nelze ani spravedlivě požadovat, aby disponoval takovou úrovní právních znalostí, která by mu umožnila posoudit správnost rozhodnutí, a případně upozornit na jeho vadnost. 15. Žalobce dále poukazuje na rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, č. j. KRPC570634/ČJ20230200DP, které podle něj dokládá, že nedostatky rozhodnutí v blokovém řízení mohou vést k jejich zrušení. V uvedeném rozhodnutí odvolací policejní orgán podle žalobce zrušil rozhodnutí vydané formou příkazového bloku podle § 77 odst. 3 a § 98 správního řádu, a dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a je v rozporu se zákonem. 16. V jiném rozhodnutí, na které žalobce rovněž odkazuje, se odvolací policejní orgán vyjádřil obdobně a dále upozornil na ustanovení § 92 odst. 2 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, které stanoví taxativní výčet náležitostí rozhodnutí o přestupku. Absence vymezení formy zavinění u fyzické osoby nepodnikající je podle názoru odvolacího policejního orgánu vždy porušením zákona. 17. Podle žalobce tedy policejní orgány v jím doložených případech porušily zákonné požadavky, když nedodržely taxativně stanovené náležitosti rozhodnutí. Takový postup vede k vydávání rozhodnutí v rozporu se zákonem a vytváří reálné riziko, že pokutové bloky budou ve správním řízení rušeny. 18. Pokud z rozhodnutí není patrné, jakého jednání se měl přestupce dopustit, kdy v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti, rozhodně přestupkové jednání nevyplývá z popisu "rychlost, R, RJ, rychlost v obci (mimo obec)", kdy jednoznačným porušením povinnosti je pouze překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci (mimo obec) s uvedením, že mělo být porušeno ustanovení § 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., který stanoví: "V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 k