8 As 5/2005 — Nejvyšší správní soud

8 A 56/2025- 38 - text 8 8 A 56/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce Pavel Červenka, IČO 12329789 sídlem Na Výsluní 1428, 373 41 Hluboká nad Vltavou proti žalovanému zastoupen Mgr. Petrem Nesporým, advokátem sídlem Puklicova 1069/52, 370 04 České Budějovice Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2025, č. j. MZP/2025/210/985, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát České Budějovice (dále jen „Inspekce“) ze dne 23. 1. 2025, č. j. ČIŽP/42/2025/147, sp. zn. ZN/ČIŽP/42/3057/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným za přestupek, protože jako provozovatel vyjmenovaných stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší uvedených v příloze 2 zákona č. 201/2012 Sb., pod kódem 1.2. (Spalování paliv v pístových spalovacích motorech o celkovém jmenovitém tepelném příkonu od více než 0,3 MW do 5 MW včetně), tj. kogenerační jednotky, a pod kódem 3.7. (Výroba bioplynu), tj. bioplynové stanice, umístěných v provozovně Bioplynová stanice K. (k. ú. K.), porušil povinnost stanovenou v § 17 odst. 3 písm. a) zákona č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší, když uvedené zdroje provozoval v rozporu s rozhodnutím o povolení provozu vydaným Krajským úřadem Jihočeského kraje pod č. j.: KUJCK 26473/2012/OZZL dne 12. 11. 2012 ve znění změny č. j. KUJCK 89597/2020 ze dne 17. 7. 2020 (dále také jako „povolení k provozu“), konkrétně v rozporu s podmínkami: a) č. 2. povolení k provozu – zdroj pod kódem 3.7. provozoval v rozporu s provozním řádem („Bioplynová stanice K., vypracoval: M. Č., datum aktualizace 8. 6. 2020“), kdy nebyl koncový sklad digestátu zastřešen plynojemem. Tento stav trval podle veřejně dostupných mapových podkladů, které jsou součástí spisového materiálu, po celé kontrolované období, tj. od 15. 1. 2023 do 26. 9. 2023. b) č. 13 povolení k provozu – zdroj pod kódem 1.2. provozoval v rozporu s touto podmínkou, když neoznámil inspekci změny podmínek v provozu zdroje spočívající v instalaci katalyzátoru dne 28. 7. 2023 do 15 dnů od provedení změny (tj. do 12. 8. 2023) a provozoval uvedený zdroj znečišťování v období od 13. 8. 2023 do dne kontroly 26. 9. 2023 (tj. 44 dní) v rozporu s povolením a na základě toho mu byla uložena pokuta ve výši 27 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 24. 3. 2025 č. j. MZP/2025/210/985, sp. zn. ZN/MZP/2024/210/191 (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že vypustil z výroku I., v písm. b) text „a provozoval uvedený zdroj znečišťování ovzduší v období od 13. 8. 2023 do dne kontroly 26. 9. 2023 (tj. 44 dní) v rozporu s povolením.“; ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 3. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení v rozsahu, v jakém bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce na úvod žaloby shrnul předcházející správní řízení. 5. První žalobní námitka se týkala nezastřešení koncového skladu digestátu (zdroj pod kódem 3. 7. bioplynová stanice). Dle žalobce nebylo prokázáno, že nezakrytí koncového skladu digestátu představuje závažnou změnu zdroje, ani způsobu jeho provozování, pro které by bylo nutné aktualizovat provozní řád. Technologie MT ENERGIE zajišťuje dostatečné odsíření bioplynu již v prvních dvou fázích (fermentor + kofermentor), kde je obsah síry pod 20 ppm (běžně přes 100 ppm u jiných technologií). Nezakrytí koncového skladu nemá vliv na životní prostředí, proto není nutná aktualizace provozního řádu, ani jeho předložení orgánu ochrany ovzduší. 6. Navýšit kapacitu plynojemu nad skladem digestátu je možné pouze v rozsahu několika málo hodin. Při dlouhodobé odstávce kogeneračních jednotek, kdy není možné spalovat bioplyn, je k dispozici fléra pro spalování přebytečného bioplynu, čímž se zabrání úniku metanu (škodlivější než CO₂). 7. Dle žalobce žalovaný nepřihlédl ke skutečnostem, že v případě poruchy jsou nastavena další opatření, která umožňují překlenout období od vzniku poruchy do obnovení normálního provozu zdroje 3. 7. bioplynové stanice. K argumentaci žalovaného na str. 18 napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že „do betonové skladovací jímky lze přečerpat více digestátu z kofermentoru, tím se sníží hladina digestátu v kofermentoru a tak je možné tento prostor vyplnit navýšením množství plynu v kofermentoru. Na toto řešení však nemá nezastřešení koncového skladu žádný vliv.“ 8. V druhé žalobní námitce žalobce uvedl, že koncový sklad digestátu nebyl zastřešen již za předchozího provozovatele (M. Č.), proto případná odpovědnost za protiprávní stav leží na tomto provozovateli, nikoliv na žalobci. 9. Třetí žalobní námitka se týkala instalace katalyzátoru (zdroj pod kódem 1.25. kogenerační jednotka). K instalaci žalobce přistoupil z důvodu zpřísnění emisních limitů pro kogenerační jednotky. V napadeném rozhodnutí je uvedeno, že se jedná o zařízení ke snižování emisí a bez dalšího se jednalo o takovou změnu provozování zdroje, která měla vliv na kvalitu ovzduší. V rámci správního řízení nebylo zkoumáno, v jakém rozsahu byla kvalita ovzduší ovlivněna instalací katalyzátoru. Dle žalobce je konstatování, že katalyzátor je zařízení ke snižování emisí, nedostatečné. 10. Ve čtvrté žalobní námitce žalobce uvedl, že v případě, že by soud došel k závěru, že instalace katalyzátoru představuje změnu provozování zdroje, který má vliv na ovzduší, je nutno přihlédnout k tomu, že tak došlo ke změně pozitivní. Tato skutečnost by měla být posouzena alespoň jako polehčující okolnost. Pokud by však byl žalobce i nadále shledán vinným z uvedených přestupků, je na místě uložení napomenutí. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k první námitce konstatoval, že setrvává na své argumentaci uvedené v napadeném rozhodnutí a považuje změnu spočívající v nezastřešení koncového skladu digestátu za závažnou a vyžadující aktualizaci provozního řádu. K tomu citoval pasáž z napadeného rozhodnutí. 12. K druhé námitce žalovaný uvedl, že za vytýkaný přestupek je odpovědný žalobce a v té souvislosti citoval pasáže z napadeného rozhodnutí. 13. Ke třetí námitce uvedl, že není toho názoru, že by bylo nutné zkoumat, jaký vliv měla instalace katalyzátoru na kvalitu ovzduší. Oxidační katalyzátor je zařízení ke snižování emisí a vliv na ovzduší má. Žalobce proto měl povinnost ohlásit jeho instalaci do 15 dnů Inspekci v souladu v podmínkou 13. povolení provozu. Dále pak odkázal na dané pasáže napadeného rozhodnutí. 14. Ke čtvrté a (páté) námitce žalovaný uvedl, že instalace katalyzátoru mohla mít pozitivní vliv na ovzduší, ale není relevantní takovou skutečnost vyhodnotit jako polehčující okolnost dle § 39 z. č. 250/2016 Sb. Snižovaní emisí bylo zákonnou povinností pro dodržení emisních limitů, nemůže se tak jednat o polehčující okolnost. Rovněž nebylo možné uložit za přestupek pouze napomenutí, žalovaný se plně ztotožnil k názorem Inspekce. Uložená pokuta je adekvátní okolnostem. III. Posouzení žaloby 15. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. 16. V souladu s § 51 odst. 1 soudního řádu správního soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť žalobce se na výzvu nevyjádřil a žalovaný vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. 17. Žaloba není důvodná. 18. Ve věci je veden spor o spáchání přestupků, kdy žalobce jako provozovatel vyjmenovaných stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší uvedených v příloze 2 zákona č. 201/2012 Sb., pod kódem 1.2. (Spalování paliv v pístových spalovacích motorech o celkovém jmenovitém tepelném příkonu od více než 0,3 MW do 5 MW včetně), tj. kogenerační jednotky, a pod kódem 3.7. (Výroba bioplynu), tj. bioplynové stanice, umístěných v provozovně Bioplynová stanice K. (k. ú. K.), porušil povinnost stanovenou v § 17 odst. 3 písm. a) zákona č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší, když uvedené zdroje provozoval v rozporu s rozhodnutím o povolení provozu vydaným Krajským úřadem Jihočeského kraje pod č. j.: KUJCK 26473/2012/OZZL dne 12. 11. 2012 ve znění změny č. j. KUJCK 89597/2020 ze dne 17. 7. 2020 a zato mu byla uložena pokuta ve výši 27 000 Kč. 19. První žalobní námitkou žalobce namítal, že nebylo prokázáno, že nezakrytí koncového skladu digestátu před