1 As 498/2020 — Nejvyšší správní soud

9 A 52/2025- 45 - text  17 9 A 52/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci žalobce: Via SMS s. r. o., IČ 247 20 275 se sídlem Spálená 97/29, Praha 1 zastoupen JUDr. Josefem Aujezdským, advokátem sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 proti žalovanému: Česká národní banka sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 6. 3. 2025, č. j. 2025/026234/CNB/110 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí Bankovní rady České národní banky (žalovaný), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí České národní banky (ČNB) ze dne 25. 11. 2024, č. j. 2024/130207/650, jímž byla žalobci podle § 148 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) uložena pokuta ve výši 3 000 000 Kč. 2. ČNB uznala žalobce vinným tím, že i) v době od 1. 11. 2018 do 12. 4. 2019 nezavedl a neuplatňoval pravidla a postupy pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitele tak, aby byla přiměřená povaze, rozsahu a činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, a ii) v době od 1. 11. 2018 do 12. 4. 2019 ve všech případech kontrolního vzorku poskytl spotřebitelské úvěry bez toho, aby před uzavřením smlouvy o úvěr nebo prodloužením doby splatnosti spotřebitelského úvěru řádně posoudil úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů, čímž porušil ad i) § 15 odst. 1 ve spojení s § 15 odst. 2 písm. c) ZSÚ ad ii) § 86 odst. 1 ZSÚ, a dopustil se tak přestupku ad i) podle § 148 odst. 1 písm. b) ZSÚ ad ii) podle § 154 odst. 1 písm. e) ZSÚ (výrok I.). 3. Dále ČNB ve vymezeném rozsahu řízení zastavila (výrok II.) a rozhodla o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč (výrok III.) 4. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že u žalobce proběhla v období ode dne 12. 4. 2019 do dne 20. 9. 2019 správní kontrola. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobce v období ode dne 24. 5. 2018 do dne 20. 9. 2019 nezavedl a neudržovalo vhodná, přiměřená pravidla a postupy pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, dále neuchovával úvěrové smlouvy a další dokumenty a záznamy v rozsahu nezbytném pro hodnověrné osvědčení řádného plnění povinností při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, dále poskytoval spotřebitelské úvěry bez posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů před uzavřením úvěrové smlouvy, a dále uváděl v úvěrových smlouvách nepravdivé a nejasné informace. 5. ČNB na základě těchto skutečností uznala žalobce vinným, že v době od 1. 11. 2018 do 12. 4. 2019 nezavedl a neuplatňoval pravidla a postupy pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitele tak, aby byla přiměřená povaze, rozsahu a činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, a v době od 1. 11. 2018 do 12. 4. 2019 ve všech případech z kontrolního vzorku poskytl spotřebitelské úvěry bez toho, aby před uzavřením smlouvy o úvěru nebo prodloužením doby platnosti spotřebitelského úvěru řádně posoudil úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů. 6. O podaném rozkladu, v němž žalobce namítal obdobně jako o žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým nevyhověl rozkladovým námitkám stran nesprávného právního posouzení a rozhodovací praxe ČNB, zahrnujíc i námitky proti uložené pokutě. Soud pro úplnost (neboť to není předmětem žalobních námitek) uvádí, že při přezkumu zákonnosti prvostupňového rozhodnutí žalovaný shledal nesprávnost při aplikaci různých znění ZSÚ, kdy některá relevantní ustanovení zákona byla novelizována. Dle žalovaného by aplikace různých znění zákona snížila srozumitelnost prvostupňového rozhodnutí, zároveň měl však za to, že obsahově byla relevantní právní ustanovení použita správně, neboť bylo použito znění účinné v době, kdy žalobce přestupky spáchal a žádná z novel ZSÚ nebyla pro žalobce přívětivější, pročež lze změnu návětí výrokové části prvostupňového rozhodnutí v rozkladovém řízení provést. V ostatním žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád) ve spojení § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (zákon o ČNB) prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 7. Žalobce v žalobě namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí, považoval je za věcně nesprávná a v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, stejně jako pokutu, která byla uložena v rozporu se zásadami správního řízení. 8. Konkrétně žalobce v prvním žalobním bodu tvrdil porušení zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti. Uvedl, že se žalovaný nepřípustným způsobem odchýlil od své ustálené praxe a porušil tak právo žalobce na legitimní očekávání a rovné zacházení. To spatřoval zejména v tom, že při určení druhu trestu a jeho výměry nebylo přihlédnuto ke všech rozhodným skutečnostem, resp. byly tyto hodnoceny rozdílně oproti ustálené rozhodovací praxi v obdobných případech. Zejména ČNB nepřihlédla ke skutečnosti, že žalobce přijal opatření k nápravě (opatření), ačkoli v jiných případech přijetí takových opatření hodnotila jako polehčující okolnost. Dále při určení druhu trestu a jeho výměry ČNB nepřihlédla k tomu, že nebyla v řízení prokázána škoda způsobená zákazníkům žalobce a uložila žalobci pokutu výrazně vyšší než v jiných obdobných případech. K tomu žalobce poukázal na odbornou literaturu a citoval z ní. Konstatoval, že uvedené namítal již v rozkladu a jelikož žalovaný prvostupňové rozhodnutí nezrušil, ale potvrdil je, porušil zásadu legitimního očekávání a rovného zacházení také žalovaný. K tomu žalobce odkázal na § 2 odst. 4 správního řádu a § 7 téhož zákona zakotvující zásadu legitimního očekávání a zásadu rovnosti, obecná východiska k nim a judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS), Ústavního soudu (ÚS, kterou označil a citoval z ní. 9. K porušení zásady legitimního očekávání a rovnosti při rozhodování o výši uložené pokuty, kdy ČNB a žalovaný nepřihlédli k opatřením žalobce v podrobnostech uvedl, že řadu z nich realizoval již v rámci řízení o kontrole, např. proškolením svých pracovníků, zbývající část se zavázal provést bez zbytečného odkladu. Rovněž dokončil implementační proces databáze REPI a podstatným způsobem upravil svá pravidla a postupy pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle § 15 odst. 2 písm. c) ZSÚ tak, aby odpovídala připomínkám ČNB. Podstatným způsobem také upravil svůj Vnitřní předpis č. 3 a zaslal je ČNB. Na to opakovaně v rámci správního řízení upozorňoval, přičemž je takto upravený Vnitřní předpis č. 3 (ze dne 1. 2. 2020) součástí spisu ČNB pod sp. zn. Sp/2019/467/753. 10. Dle žalobce tím prokazatelně přijal opatření k nápravě, přičemž z části se tak stalo již v průběhu kontroly. K tomu poukázal na hodnocení těchto skutečností ČNB v prvostupňovém rozhodnutí, bod 168, a žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí, bod 27, a citoval z nich. 11. Žalobce tvrdil, že jsou závěry ČNB a žalovaného v rozporu s rozhodnutími ve věci sp. zn. Sp/2023/228/573 ze dne 25. 4. 2024, bod 178, ve věci sp. zn. Sp/2020/272/573 ze dne 5. 1. 2023, bod 201, ve věci sp. zn. Sp/2022/117/573, ze dne 14. 2. 2024, a ve věci sp. zn. SP/2021/111/573 ze dne 27. 4. 2023. V těchto věcech byla jako polehčující okolnosti vzata v úvahu skutečnost, kdy tamní účastník řízení započal v rámci kontroly přijímat opatření k nápravě, započal částečně protiprávní jednání odstraňovat, byl zohledněn předložený harmonogram nápravných opatření, a správní orgán byl seznámen s tím, že bude zjednána náprava zjištěných nedostatků. Podle žalobce tak ČNB v jeho věci zcela změnila svou rozhodovací praxi ohledně posuzování určité skutečnosti jako polehčující okolnosti, čímž porušila zásady legitimního očekávání a rovného zacházení. 12. Žalobce dále v podrobnostech namítal, že při určení druhu a výměry trestu ČNB porušila uvedené zásady tím, že ve správním řízení nebyla prokázána škoda způsobená zákazníkům žalobce, ačkoli v řadě jiných obdobných řízení k tomu přihlédla. V případě žalobce se jedná o přestupek ohrožovací, nikoli poruchový, proto k tomu měla ČNB přihlédnout vždy. V opačném případě by takové chování správního orgánu mohlo vykazovat znaky libovůle ohledně toho, na základě jakých všech skutečností bude o výši uložené pokuty rozhodovat. K tomu žalobce příkladmo odkázal na rozhodnutí, v nichž ČNB při rozhodování o stanovení výše pokuty přihlížela ke způsobené škodě- ve věci sp. zn. Sp/2020/272/573, bod 198, ve věci sp. zn. Sp/2020/386/573, bod 118, ve věci sp. zn. Sp/2023/228/573, bod 183 a ve věci sp. zn. Sp/2021/111/573, bod 240. Z nich dle žalobce vyplývá, že se ČNB ve své předchozí rozhodovací praxi zabývala skutečností, že spotřebitelům nebyla způsobena žádná škoda a absence újmy na straně spotřebitelů byla uvedena jako relevantní okolnost v odůvodnění výměry pokuty, kdy z kontextu rozhodnutí je zřejmé, že měla vliv na snížení pokuty. V