— Nejvyšší správní soud

5 A 116/2001- 46 - text č. j. 5 A 116/2001 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové ve věci žalobce S.-T. B., v.o.s., proti žalovanému Ministerstvu financí se sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2001, č. j. 16/55294/2001/897, t a k t o: I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. 8. 2001, č.j. 16/55294/2001/897, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 5. 2001, č. j. 270/3376/165/01 R-12, jsou nicotná. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 1000 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 5. 2001, č. j. 270/3376/165/01 R-12, tak, že původně stanovená pokuta ve výši 100 000 Kč byla uložena ve výši 60 000 Kč za porušení cenových předpisů podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c), f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Přitom pokuta ve výši 40 000 Kč byla uložena za porušení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, neboť prý žalobce do kalkulace věcně usměrňované ceny tepelné energie z plynových kotelen uplatněné v roce 1999 zahrnul náklad v položce palivo vyšší než oprávněný; pokutu ve výši 15 000 Kč uložil žalovaný za porušení § 15 odst. 1 písm. c) cit. zákona, když údajně žalobce nezdůvodnil výši zisku v kalkulaci tepelné energie dodávané z výměníkových stanic v roce 1999, čímž č. j. 5 A 116/2001 - 47 nedodržel závazný postup při tvorbě věcně usměrňované ceny a konečně pokutu ve výši 5000 Kč určil žalovaný za porušení § 15 odst. 1 písm. f) cit. zákona, spočívající v nesplnění evidenční povinnosti podle § 11 tohoto zákona tím, že prý žalobce nedoložil takový propočet ceny, který by prokazoval dodržení stanoveného způsobu regulace. Žalobce především namítá, že dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti nový energetický zákon (č. 458/2000 Sb.), který v této oblasti odebral kompetenci Ministerstvu financí (dále „MF“) a kompetence žalovaného trvá pouze v cenových kontrolách zahájených v roce 2000. V daném případě prý však byla zahájena cenová kontrola finančním ředitelstvím, podřízeným MF, až dne 12. 2. 2001, s argumentací, že věcně příslušné v oblasti energetiky i kontroly cen jsou jak MF, tak také Energetický regulační úřad. Proto žalobce tvrdí, že žalovaný k předmětnému řízení nebyl věcně příslušný (na což jej žalobce v průběhu kontrol upozornil), což způsobuje nulitu vydaného rozhodnutí (§ 5 správního řádu). Žalobce dále uvádí, že finanční ředitelství nerespektovalo správní lhůtu 30 dní, když řízení bylo zahájeno předáním Oprávnění k provedení cenové kontroly cen roku 1999 dne 12. 2. 2001, nicméně protokol z kontroly obdržel žalobce až dne 2. 5. 2001. Nezákonnost správního řízení (§ 22 správního řádu) spatřuje žalobce dále v tom, že úředníci žalovaného odmítli provést protokolaci na místě a zpracovali jej až následně na svém pracovišti, což je prý jejich běžnou praxí. Žalobce označuje za nezákonné rovněž tvrzení o nesplnění evidenční povinnosti dle § 11 zákona o cenách a nezdůvodnění výše zisku v cenové kalkulaci z výměníkových stanic, neboť cenové informace údajně v podobě cenových podkladů zaměstnanci finančního ředitelství dostali. Kalkulovaný zisk byl v roce 1999 u kotelen nulový a u výměníkových stanic tvořil 2,8% z kalkulovaných nákladů v jednotkové ceně tepla a jednalo se tedy o zanedbatelnou položku, kdy z hlediska cenových předpisů prý nebylo co zdůvodňovat. Žalobce konečně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí i ve způsobu výpočtu pokuty (§ 17 zákona o cenách). Žalobce prý totiž nezískal žádný neoprávněný majetkový prospěch a proto ho zřejmě žalovaný ani nevyčíslil. Žalobce uvádí, že uvedený zisk ve výši 2,8 % není nepřiměřeným a že žalovaný provedl chybný výpočet ceny. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhuje napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušit, případně prohlásit jeho nulitu. Žalovaný - Ministerstvo financí ve svém vyjádření k žalobě především uvádí, že k otázce věcné příslušnosti v této věci se již vyslovil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K údajnému nedodržení lhůty 30 dnů žalovaný upozorňuje na skutečnost, že správní řízení o uložení pokuty je možno zahájit až po prokázání porušení cenových předpisů, které se prokazuje v protokolu (§ 6 vyhlášky č. 580/1990 Sb.). V daném případě byl protokol vypracován dne 26. 4. 2001 a rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno dne 25. 5. 2001; odvolání bylo žalovanému postoupeno dne 11. 6. 2001 a žalovaný o něm rozhodl dne 1. 8. 2001, takže v obou případech údajně lhůta zachována byla. K protokolaci výsledků kontroly žalovaný sdělil, že protokoly o porušení cenových předpisů (§ 6 odst. 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb.) jsou náročné na zpracování, vyžadují často několikadenní práci a proto nemohou být zpracovány přímo na místě provádění kontroly. Žalobce prý směšuje protokol o kontrole s protokolem podle § 22 správního řádu. č. j. 5 A 116/2001 - 48 Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že žalobce splnil svoji evidenční povinnost. V celém řízení prý totiž žalobce nedoložil propočet o dodržení stanoveného způsobu regulace ceny podle pol. 4 bodů (3), (5) a (6) části II. výměru MF č. 01/99 a ani nepředložil podklady v takovém rozsahu, aby tento propočet mohl provést kontrolní cenový orgán. Žalobce údajně – v rozporu s citovaným výměrem - nedoložil ani zdůvodnění výše prostředků na smluvně zajištěné investice z hlediska použití vlastních a cizích zdrojů. Konečně námitku ohledně výpočtu pokuty žalovaný označuje za irelevantní, jelikož v daném případě byla pokuta uložena podle § 17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách a nikoliv výpočtem. Proto také žalovaný nikdy netvrdil, že by žalobce získal neoprávněný majetkový prospěch a nebyla zpochybněna ani výše uplatněných cen; pouze byly konstatovány závady při vypracovávání kalkulace, zahrnutí kalkulačních položek v nesprávné výši a nesplnění evidenčních povinností a toliko za tato pochybení byla uložena pokuta. Proto žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Žalobce v replice k citovanému vyjádření žalovaného uvádí, že k otázce kompetence MF v těchto řízeních podal stanovisko Ústav státu a práva (který připojuje), avšak toto stanovisko prý žalovaný nerespektuje. Žalobce tvrdí, že kontrolním orgánem pro uplatňování energetického zákona je Státní energetická inspekce a že proto nemůže být dána všeobecná působnost žalovaného, jak uvádí v napadeném rozhodnutí. Protože zvláštní věcná působnost vylučuje věcnou působnost obecnou, neměl žalovaný kompetenci v daném případě rozhodovat. K otázce správní lhůty žalobce opakuje, že kontrola byla zahájena dne 12. 2. 2001 a ukončena protokolem doručeným dne 2. 5. 2001, přičemž prý 3 měsíce úředníci finančního ředitelství prováděli kontrolní řízení a v jeho rámci zasahovali do právní sféry žalobce, takže zákonná lhůta 30 dnů dodržena nebyla. Rovněž ohledně protokolace žalobce opakuje, že protokol o kontrole je stejný jako protokol podle správního řádu a nelze proto u nich vycházet z odlišného právního režimu. Žalobce dále namítá, že evidenční povinnost vůči věcně nepříslušnému orgánu vůbec nemá. Přesto údajně správnímu orgánu I. stupně poskytl vyžádané podklady, které blíže specifikuje. Konečně k nesprávným výpočtům žalobce podrobně uvádí způsob sjednávání ceny a kalkulace zisku a tvrdí, že některé skutečnosti žalovaný účelově zamlčel a naopak z celkové cenové kalkulace účelově vytrhl jedinou položku, kterou vyhodnotil jako neoprávněný náklad. Žalobce trvá na shora uvedeném žalobním petitu. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Nejvyšší správní soud se především musel vypořádat se žalobní námitkou o věcné nepříslušnosti finančního ředitelství a žalovaného v tomto typu správního řízení. Přitom vycházel z následujících úvah. č. j. 5 A 116/2001 - 49 Nejprve je nutno konstatovat, že požadavek na jasné vymezení příslušnosti státních orgánů (tedy i správních úřadů) vyplývá již ze základního principu právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je tedy zřejmé, že každý státní orgán musí mít jednoznačně a transparentně vymezené kompetence, a to jak s ohledem na funkčnost organizačního uspořádání státní moci, tak především z důvodu ochrany základních práv a svobod. Z tohoto hlediska je – ve shodě s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva – zapotřebí pro stručn