— Nejvyšší správní soud

6 A 171/2002- 41 - text č. j. 6 A 171/2002 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce T. – z. s., s.r.o. zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Kopeckým se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství se sídlem Těšnov 17, 117 05 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2002, č. 17149/2002-6010, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (Ministerstva zemědělství), kterým žalovaný změnil výrok rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – odboru výstavby ze dne 20. 1. 1998, č. j. MHMPP00B8HBO VYS/3-6053/97/Po/Ca, o výši sankce tak, že žalobci uložil pokutu ve výši 50 000 Kč (namísto původní částky 100 000 Kč) za porušení jiných povinností na úseku vodního hospodářství. Tohoto porušení se žalobce dopustil tím, že bez souhlasu vodohospodářského orgánu dle ustanovení § 13 odst. 1 písm. e) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách provedl zemní práce v zátopovém území, spočívající ve zřízení zářezu v břehovém svahu na pravém břehu V. v ř. km 48,82-48,97. Žalobce především namítá, že napadené rozhodnutí je nicotné, jelikož žalovaný se v něm nezabýval otázkou své věcné příslušnosti a nevycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 (ačkoliv mu to uložil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 5 A 143/2000), z něhož žalobce dovozuje, že příslušným k rozhodování o odvolání v tomto správním řízení nebyl žalovaný, nýbrž Ministerstvo životního prostředí. Žalobce dále uvádí, že dne 17. 9. 1997 došlo k „Oznámení o zahájení sankčního řízení“. Přestože zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství nestanovil, do kdy musí být správní řízení skončeno, resp. kdy zaniká odpovědnost za delikt, domnívá se žalobce, že v daném případě nebyly dodrženy lhůty pro vydání správního rozhodnutí dle ustanovení § 49 správního řádu a protože napadené rozhodnutí bylo vydáno více než 5 let po údajném spáchání deliktu, je již z tohoto důvodu nezákonné, neboť odporuje základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (poznámka soudu: ve skutečnosti se jedná o čl. 38 odst. 2 Listiny). V této souvislosti žalobce upozorňuje na zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (nabyl účinnosti 1. 1. 2002), podle něhož lze pokutu uložit do 3 let ode dne, kdy byl spáchán delikt (§ 124 odst. 1). Žalobce v této souvislosti odkazuje na čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se užije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Žalobce dovozuje, že pozdější zákon č. 254/2001 Sb. stanoví lhůtu, ve které lze nejpozději uložit sankci za spáchaný delikt, a protože dřívější zákon č. 130/1974 Sb. takové ustanovení neobsahoval, je třeba aplikovat pozdější úpravu, pro žalobce v tomto směru výhodnější. Žalobce rovněž tvrdí, že se předmětného jednání nedopustil a že ve správním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že provedl zářez v břehovém svahu, a byl pouze nepřímo zjištěn zájem žalobce na činnosti v tomto území. Přitom nebylo povinností žalobce prokazovat, že se protiprávního jednání dopustila jiná osoba, neboť i v tomto případě platí princip presumpce neviny. V tom spatřuje žalobce rozpor napadeného rozhodnutí s § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu a s § 24e zákona č. 130/1974 Sb. Žalobce konečně zpochybňuje i kritéria užitá při stanovení výše udělené pokuty. Zákonným znakem deliktu podle ustanovení § 24e zákona č. 130/1974 Sb. je totiž při porušení § 13 odst. 1 písm. e) tehdy platného zákona o vodách provádění zemních prací bez souhlasu v zátopovém území. Pokud tedy správní orgán I. stupně výši pokuty stanovil s ohledem na to, že předmětné práce byly prováděny v zátopovém území, došlo k nepřípustné duplicitě tohoto kritéria, které je součástí samotné skutkové podstaty uvedeného deliktu. Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje žalobce napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný ve vyjádření k žalobě především uvádí, že citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 není v daném případě závazný, neboť jednání, za které byla uložena předmětná pokuta, nespadá pod kompetenci ochrany přirozené akumulace vod, nýbrž jednoznačně se jedná o hospodaření s vodou, přičemž podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR ve znění pozdějších předpisů („kompetenční zákon“) je Ministerstvo zemědělství ústředním orgánem státní správy pro vodní hospodářství. Žalovaný nesouhlasí ani s žalobní námitkou ohledně lhůty pro vydání rozhodnutí o pokutě, protože čl. 40 odst. 6 Listiny se vztahuje k trestnímu a nikoliv ke správnímu řízení. K námitce, že se žalobce předmětného jednání nedopustil, žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a argumentaci žalobce vedenou v tomto směru označuje za účelovou. Za odporující skutečnostem žalovaný považuje rovněž námitku týkající se kritérií pro uložení pokuty a uvádí, že za situace, kdy se žalobce vůbec nepřičinil o jakékoliv odstranění nebo zmírnění škodlivých následků, je uložení pokuty v polovině zákonné sazby naprosto přiměřené. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva zemědělství v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souzené věci z předloženého správního a soudního spisu především vyplývá, že dne 3. 12. 1997 bylo žalobci doručeno Oznámení o zahájení sankčního řízení, vedeného pro podezření ze spáchání správního deliktu na úseku vodního hospodářství, spočívajícího v tom, že žalobce bez souhlasu vodohospodářského orgánu dle ustanovení § 13 odst. 1 písm. e) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách provedl zemní práce v zátopovém území, spočívající ve zřízení zářezu v břehovém svahu na pravém břehu V. v ř. km 48,82-48,97. Magistrát hl. m. Prahy – odbor výstavby shora citovaným rozhodnutím ze dne 20. 1. 1998 uložil žalobci za označený správní delikt pokutu ve výši 100 000 Kč. Toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 7. 2000, č. j. 362/20005230. Citované rozhodnutí žalovaného následně zrušil rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 5 A 143/2000, Vrchní soud v Praze, když dospěl k závěru, že citované rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán I. stupně sice označil písemnosti, které byly podkladem pro uložení pokuty, nicméně neuvedl úvahy, z kterých při vyvození skutkových závěrů vycházel. Obdobné pochybení shledal vrchní soud v rozhodnutí žalovaného, z něhož není zřejmé, zda a konkrétně které jednání žalobce je možno podřadit pod provádění zemních prací v dotyčném místě. Za důvodnou označil vrchní soud rovněž námitku o kritériích pro stanovení výše pokuty, kterou není možno odůvodnit samotnou skutkovou podstatou spáchaného deliktu. Vrchní soud konečně v odůvodnění citovaného rozsudku uvedl, že žalovaný má vzít zřetel i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000. V návaznosti na tento rozsudek Vrchního soudu v Praze vydal žalovaný rozhodnutí, napadené žalobou, projednávanou v tomto řízení před Nejvyšším správním soudem. První námitkou, se kterou se Nejvyšší správní soud musel vypořádat, je námitka věcné nepříslušnosti žalovaného v tomto správním řízení, kterou žalobce odůvodňuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, str. 139 a násl.). Pokud by totiž žalovaný k rozhodování v této věci skutečně nebyl příslušný, bylo by případné jeho rozhodnutí považovat za nicotný právní akt a nebylo by nutné se již dále zabývat námitkami ostatními. V tomto směru Nejvyšší správní soud s odkazem na kompetenční zákon především konstatuje, že v oblasti vodního hospodářství jsou kompetence děleny mezi Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. Ministerstvo zemědělství je totiž ústředním orgánem státní správy - mimo jiné - pro vodní hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod (§ 15 odst. 1), přičemž Ministerstvo životního prostředí je ústředním orgánem státní správy právě pro ochranu přirozené akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jak