4 Afs 22/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 22/2003- 96 - text  č. j. 4 Afs 22/2003 – 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D. a l. s., s. r. o., zast. JUDr. Radimem Divišem, advokátem, se sídlem Pražská 15, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Finanční úřad v Mostě, se sídlem Báňská 285, 434 01, Most, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2003, č. j. 15 Ca 20/2003 - 60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba. Touto žalobou se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu v Mostě, který spatřoval v provádění daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, 1996 a 1997. V žalobě zejména namítal, že právo provádět daňovou kontrolu již zaniklo a správce daně tak nemá právo provádět za označené roky daňovou kontrolu. Tuto námitku opíral zejména o skutečnost, že za stěžovatele nebyl oprávněn Ing. L., neboť plná moc k jednání mu dříve udělená, byla ze strany stěžovatele v mezidobí zrušena; toto své tvrzení dosvědčoval různými skutečnostmi. Z výše uvedeného pak dovozoval, že došlo k nezákonnému zásahu a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) navrhoval, aby finančnímu úřadu v Mostě bylo zakázáno pokračovat v porušování stěžovatelových práva a bylo mu přikázáno, aby neprováděl daňovou kontrolu u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1995, 1996 a 1997. Rovněž požadoval, aby o žalobě bylo rozhodnuto dle ustanovení § 56 s. ř. s, tedy mimo pořadí. Stěžovatel podáním doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 15. 4. 2003 podal návrh na vydání předběžného opatření. Tento návrh byl Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 25. 4. 2003 zamítnut. Následným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak uvedl, že k zahájení daňové kontroly za roky 1995, 1996 a 1997 došlo již dne 14. 8. 2000. Podle ustanovení § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být však žaloba proti nezákonnému zásahu podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, nejpozději však do dvou let od okamžiku, kdy k tomuto zásahu došlo; v projednávané věci podle krajského soudu tato subjektivní i objektivní lhůta pro podání žaloby již uplynula, neb stěžovatel žalobu podal až 6. 2. 2003. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplynulo, že daňová kontrola představuje jen jeden z úkonů v daňovém řízení, přičemž je-li na základě výsledku kontroly uložena dodatečná daňová povinnost, může daňový subjekt podávat opravné prostředky dle zákona o správě daní a poplatků, čímž dochází k naplnění dikce ustanovení § 85 s. ř. s., podle kterého je žaloba proti nezákonnému zásahu přípustná jen tehdy, když právní řád žádné jiné prostředky neposkytuje, což není souzený případ. Na základě výše uvedeného došel krajský soud k závěru, že žaloba byla podána opožděně a navíc je nepřípustná, a proto ji na základě ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. odmítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, ve které k prvnímu důvodu odmítnutí žaloby, tedy uplynutí lhůt, zejména uvedl, že lhůtu dvou měsíců nelze počítat ode dne, kdy se stěžovatel o nezákonném zásahu dozvěděl, nýbrž až ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o opravném prostředku [v daném případě o námitce podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků]. K uplynutí lhůty dvou let pak stěžovatel uvedl, že toto ustanovení je v daném případě nesplnitelné, neb lhůta by v souzené věci skončila 14. 8. 2002, tedy ještě před účinností s. ř. s. Stěžovatel v této souvislosti rovněž s odkazem na čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uvedl, že ustanovení § 84 odst. 1 s. ř. s. je třeba aplikovat nikoliv extenzivně, jak to učinil krajský soud, ale tak, aby se stěžovatel domohl svého práva na soudní přezkoumání i takového nezákonného zásahu správního orgánu, který byl učiněn před 1. 1. 2003, např. dne 14. 8. 2000, jak je tomu v tomto případě. Ke druhému důvodu odmítnutí žaloby, tj. nevyčerpání opravných prostředků podle ustanovení § 85 odst. 1 zákona s. ř. s., pak stěžovatel uvedl, že tento názor nemá oporu v s. ř. s. Svůj závěr opíral i o nálezy Ústavního soudu, z kterých dovozoval, že Ústavní soud meritorně přezkoumával podané ústavní stížnosti i v případě vyčerpání toliko námitky dle ustanovení § 16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. I zde stěžovatel dovozoval, že byl porušen čl. 36 odst. 2 Listiny základních práva svobod. Stěžovatel konečně uvedl, že pokud by mělo obstát tvrzení krajského soudu, že žalobu podle ustanovení § 82 s. ř.s. lze podat až po vyčerpání opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků, potom by muselo dojít k rozhodnutí o těchto opravných prostředcích ve lhůtě dvou let ode dne, kdy k nezákonnému zásahu došlo, jinak by právo stěžovatele zcela záviselo na rychlosti rozhodnutí správního orgánu. Stejně tak stěžovatel namítl i porušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval zrušení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ze kterého zejména vyplynulo, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem považuje za rozhodnutí učiněné v souladu se zákonem. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Stěžovatel doručil dne 29. 10. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu nevyžádanou repliku k vyjádření žalovaného, ve které uváděl obdobné skutečnosti jako v podané kasační stížnosti, tj. namítal nemožnost uplynutí subjektivní a objektivní lhůty pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu před účinností s. ř. s., přitom se opíral o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. výklad označeného čl. Listiny provedený Ústavním soudem. Nově zejména uvedl, že opravným prostředkem na ochranu před nezákonným zásahem je toliko námitka podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků; shodný názor dle stěžovatele vyjádřil ve svých rozhodnutích i Ústavní soud. Dne 7. 12. 2004 doručil stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu další podání, ve kterém zejména uvedl, že předmětná daňová kontrola započala dne 14. 8. 2000, přičemž stěžovatel se o nezákonném zásahu dozvěděl až dne 4. 4. 2002 na základě obdržení výzvy žalovaného. V podání dále uvedl, že k uplynutí lhůt nemohlo v souzené věci dojít před nabytím účinnosti s. ř. s, neb by takový postup představoval denegatio iustitiae, tedy odepření spravedlnosti, resp. by takový postup odporoval předvídatelnosti zákona. Na základě výše uvedeného pak dovozoval, že okamžikem, od kterého je nutno odvozovat počátek běhu lhůt je až den 1. 1. 2003, tedy nabytí účinnosti s. ř. s. a subjektivní lhůta tak měla skončit až dne 1. 3. 2003, objektivní pak 1. 1. 2005. U tohoto závěru se dovolával i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2004, č. j. 2 Afs 76/2004. Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem. Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat jako krajský soud námitky související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem primárně posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž byla žaloba odmítnuta, přichází pak v úvahu důvod upravený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, tedy tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) a Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval naplněním tohoto stížnostního důvodu. Ze správního spisu stran posouzení věci pro Nejvyšší správní soud přitom především vyplynulo, že napadaná daňová kontrola byla vůči stěžovateli zahájena dne 14. 8. 2000 a žalobu proti označené daňové kontrole, nezákonnému zásahu, stěžovatel podal dne 6. 2. 2003. Tyto údaje jsou důležité právě z tohoto důvodu, že odmítavé usnesení krajského sou