4 As 31/2003 — Nejvyšší správní soud

4 As 31/2003- 111 - text  č. j. 4 As 31/2003 – 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. O. T., s. r. o., zast. JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem Prokopa Velikého 572, 344 01 Domažlice, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem Antonína Uxy 11, Plzeň, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2003, č. j. 30 Ca 288/2001 – 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2001, zn. 9413/1-454/01, žalovaný správní orgán, Celní ředitelství Plzeň, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Domažlice ze dne 24. 7. 2001, zn. 211/01, kterým Celní úřad Domažlice rozhodl, že žalobce se uvedením nesprávných údajů o celně deklarovaném zboží (deklarovaného jako bionafta, zbožový kód 382490-95-13, přičemž ve skutečnosti se jednalo o motorovou naftu, zbožový kód 271000-66-51), následkem čehož bylo dovezené zboží propuštěno do volného oběhu při zkrácení cla a daní v částce cekem 382 339 Kč, dopustil celního deliktu ve smyslu § 105 odst. 4, § 293 písm. d) a § 298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, za což mu byla uložena pokuta 100 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí, vrácení věci k dalšímu řízení, a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí správního orgánu vytýkal, že bylo vydáno na základě zjištění skutkového stavu způsobem a postupy, které nejsou v souladu s platným právem. Uvedl, že vzorek látky (bionafty či motorové nafty), který byl následně podroben chemickému rozboru, nebyl při dovozu odebrán z nádrže v souladu s ČSN č. 65 6508 a ČSN č. 65 6005, a sice ve spodní třetině nádrže. Dále poukázal na to, že není vůbec jisté, zda Celní technická laboratoř vyhodnotila a kontrolovala vzorky pocházející ze zboží dovezeného žalobcem, neboť podle jeho názoru existovaly nesrovnalosti v označení odebraného vzorku. Rozbor vzorku byl podle žalobce navíc prováděn s delším časovým odstupem, nikoli v přiměřené době po odebrání vzorku, takže mohlo v mezidobí dojít k chemickým reakcím ovlivňujícím charakter látky. Krajský soud v Plzni žalobu zamítl, neboť výtky žalobce ke způsobu a postupům při zjišťování skutkového stavu žalovaným v řízení, jež vedlo k uložení sankce za celní delikt, shledal nedůvodnými. Podle soudu byla totožnost vzorků odebraných na hraničním přechodu z nádrže žalobce a vzorků zkoumaných v Celní technické laboratoři nepochybná, neboť sice došlo k chybnému označení vzorku, které bylo následně opraveno, avšak tato chyba nemohla způsobit zaměnění odebraného vzorku za jiný. Rovněž námitka neprůkaznosti analýzy vzorků pro dlouhý časový odstup mezi odběrem vzorku a jeho zkoumáním nebyla podle soudu důvodná, neboť pokles podílu metylesteru kyseliny olejové, jehož množství ve zkoumané látce je rozhodné pro rozlišení mezi bionaftou a motorovou naftou, byl při kontrolním měření, t. j. po uplynutí zhruba dvojnásobné doby mezi první analýzou a kontrolní analýzou než byla doba mezi odběrem a první analýzou, zjištěn pouze v nepatrné míře, a sice v takové, že se řádově lišil od rozdílu mezi obsahem metylesteru kyseliny olejové v bionaftě a v motorové naftě. Ani výtka, že správní orgán při odběru postupoval v rozporu se zákonem a v rozporu s československými technickými normami, nebyla soudem shledána důvodnou. Podle soudu byla ustanovení celního zákona o odebírání vzorků (zejména jeho § 86 a § 116 odst. 1) dodržena; co se týče československé technické normy předepisující odběr vzorku nafty ze spodní třetiny nádrže, tato nebyla v době provádění odběru podle soudu závaznou normou ve smyslu § 3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických normách. Proti rozsudku krajského soudu, který mu byl doručen dne 2. 5. 2003, podal žalobce (dále též „stěžovatel“) dne 16. 5. 2003, tedy ve stanovené lhůtě, kasační stížnost, přičemž stran jejích důvodů poukázal nejprve na ustanovení § 103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s. Kasační stížnost nebyla v podání doručeném soudu dne 16. 5. 2003 odůvodněna. V podání doručeném soudu dne 13. 6. 2003 žalobce, bez toho, aby byl soudem vyzván usnesením podle § 106 odst. 3 věty první s. ř. s., a tedy za dodržení lhůty podle tohoto ustanovení, uvedl, že kasační stížnost opírá o důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl, že krajský soud zaujal nesprávný právní názor, když ve shodě s předchozími závěry správních orgánů dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil celního deliktu. Podle stěžovatele k tomuto závěru správní orgány dospěly v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Podle stěžovatele není pravda, že rozhodný vzorek nafty byl odebrán za přítomnosti přímého zástupce stěžovatele jako deklaranta; na podporu svých tvrzení připojil čestné prohlášení paní Marcely Blažkové ze dne 30. 7. 2001 a úřední překlad prohlášení řidiče vozidla, v němž byla nafta v době odebírání vzorku převážena, pana J. K. ze dne 2. 8. 2001. Dále měl stěžovatel za to, že vzorky nafty byly odebrány v rozporu s interním předpisem celní správy SPČ 191, účinným od 1. 11. 1996, který vychází z ČSN 65 6005 a podle něhož se odebírají vždy 3 druhy vzorků – vzorek k rozboru v celně technické laboratoři, referenční vzorek k uchování u deklaranta a referenční vzorek k uchování u celního úřadu; vzorky musí být označeny způsobem vylučujícím pochybnost o jejich totožnosti, mj. ke každému vzorku musí být neoddělitelně připojen tzv. evidenční lístek. Podle žalobce v projednávaném případě celní deklarant referenční vzorek zlikvidoval při inventuře ke dni 31. 12. 2000, tedy 15 měsíců po odběru, přičemž celní delikt byl stěžovateli oznámen v lednu 2001. Podle žalobce je pochybné, zda si referenční vzorek ponechal Celní úřad Folmava. Z posudku celně technické laboratoře podle stěžovatele plyne nejasné označení vzorků, které jsou popisovány jako „dvě plastové vzorkovnice o objemu 500 ml, kryté spodní částí PET lahve zelené barvy. Tato láhev je opatřena voskovým provázkem a plombou č. 162/02“. Číslo plomby je tak podle stěžovatele v rozporu s číslem na přiloženém evidenčním listě, kde je uvedeno 16/202. Dále se vzorek popisuje slovy: „Etiketa: bez etikety. Množství: 2 x 500 ml.“ V protokolu o zkoušce z 30. 3. 2000 se pak podle žalobce ohledně vzorku uvádí: „Popis vzorku – obal: náhradní, plastové vzorkovnice o objemu 100 ml. Etiketa: bez etikety. Množství: cca 2 x 70 ml.“ Podle stěžovatele se z uvedeného snad dá dovodit, že v celní technické laboratoři se nacházely dva vzorky odebrané od stěžovatele, v neoznačených obalech. To podle stěžovatele zvyšuje pochybnosti o jejich identitě. Celně technická laboratoř navíc v době vyhodnocování vzorků podle stěžovatele nebyla akreditována Českým institutem pro akreditaci, neboť k její akreditaci došlo až v roce 2002. Za těchto okolností měl správní orgán podle stěžovatele opatřit stanovisko jiné neutrální instituce s příslušnou akreditací, a sice Institutu pro testování a certifikaci Zlín. Dále stěžovatel namítl nesprávný způsob odběru vzorku nafty. Ten měl být uskutečněn hliníkovou sondou s horní zátkou a zátěží a cca v jedné třetině výšky kapaliny ode dna nádrže. Dle evidenčního listu vzorku, uvádí stěžovatel, byl vzorek odebrán ze střední části nádrže z celkového množství 31 417 litrů. Ve skutečnosti však byl vzorek podle stěžovatele nabrán z jedné ze čtyř naplněných komor, jejichž jednotlivé objemy jsou dokladovatelné, a nebyl vytvořen reprezentativní směsný vzorek. Ze strany deklaranta nebyl podle stěžovatele při odběru nikdo přítomen, zúčastnil se ho jen zahraniční řidič automobilu, který naftu vezl, podle jehož výpovědi byl vzorek odebrán z horní části nádrže nikoli předepsanou sondou, nýbrž naběračkou. Stěžovatel dále zpochybnil správnost použité zkušební metody vzorku. Podle jeho názoru měla být v souladu s ČSN 65 65 08, která je podle stěžovatele závazná, použita titrace s výpočtem čísla zmýdelnění a čísla kyselosti podle postupů dle ČSN ISO 6293, ČSN 65 60 70, zatímco ve skutečnosti byla dle sdělení laboratoře použita metoda pomocí IČ dle S 01 A 001 B, což je podle stěžovatele zřejmě metoda podle nějaké vnitřní směrnice laboratoře, rozhodně však ne obecně platné. Podle stěžovatele není správný ani závěr krajského soudu, že ČSN 65 6005 se vztahuje pouze na vzorkování motorových paliv u čerpacích stanic. Podle stěžovatele je z postupného doplňování této normy evidentní, že toto je pouze jedna z činností, na něž se norma vztahuje. Stěžovatel závěrem poukázal na to, že závěr krajského soudu o evidentní a objektivně dané záměně čísel na plombách odebraného vzorku je ničím nepodloženou spekulací a nekritickým přejímáním tvrzení žalovaného. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce nav