5 Afs 28/2003 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 28/2003- 69 - text  Č. j. 5 Afs 28/2003 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: L. P., spol. s r. o., zast. advokátem Mgr. Lukášem Kuhajdou, se sídlem AK Král a spol, U zvonu 11, Plzeň, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Prokišova 5, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, č. j. 10 Ca 77/2003 - 32, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, č. j. 10 Ca 77/2003 - 32 s e ve výrocích o zamítnutí žalob a nákladech řízení z r u š u j e a věc s e mu v r a c í v tomto rozsahu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byly zamítnuty žaloby podané proti rozhodnutím žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu v Táboře, na daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 438 750 Kč, dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 2 224 170 Kč, za rok 1998 ve výši 660 450 Kč a za rok 1999 ve výši 343 700 Kč. Dle názoru stěžovatele soud pochybil, když rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost nezrušil, a to proto, že se žalovaný neřídil právním názoru vysloveném v rozsudku tohoto soudu ze dne 8. 11. 2002, č. j. 10 Ca 226/2002-21, resp. rozsudku ze dne 8. 11. 2002, č. j. 10 Ca 223/2002-15. Uvedenými rozsudky byla zrušena rozhodnutí žalovaného v této věci z důvodu, že právo vyměřit, resp. doměřit daň z příjmů právnických osob za rok 1996 zaniklo prekluzí. Z důvodu nerespektování právního názoru a opětovného doměření daně za stejná zdaňovací období z téhož důvodu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného bez dalšího zrušit. Po té, kdy krajský soud vyslovil výše uvedený právní názor nenastala žádná ze skutečností, které uvádí žalovaný a které by mohly znamenat prolomení principu vázanosti správního orgánu právním názorem soudu, tedy nedošlo v této době k žádnému vnesení skutkových nebo právních novot či změně právního předpisu. Z uvedeného důvodu jsou dle stěžovatele rozhodnutí žalovaného nezákonná a jako taková měla být Krajským soudem v Českých Budějovicích zrušena. Otázka prekluze práva doměřit daň byla jednoznačně vyřešena pravomocnými rozsudky výše uvedeného soudu, a proto soud neměl znovu otázku prekluze přezkoumávat, a to ani v případě, že by jeho předchozí závěr o této otázce nebyl z věcného hlediska správný, neboť se jedná o pravomocná rozhodnutí, která již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem. Změnil-li krajský soud svůj právní názor, aniž by se v mezidobí od jeho předchozího rozhodování cokoli změnilo, považuje takový postup, který znamená absolutní likvidaci právní jistoty stěžovatel za nezákonný, navíc, když právní názor původně vyslovený byl správný. Stěžovatel konstatuje, že aplikace ustanovení §38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb.ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, na které se žalovaný i krajský soud v novém rozhodnutí odvolává, by znamenala nepřípustnou retroaktivitu zákona. Kromě uvedeného má stěžovatel za to, že se ustanovení § 38r cit. zákona vztahuje jako celek pouze na subjekty, jimž byla poskytnuta investiční pobídka formou slevy na dani. Stěžovatel tvrdí, že nebyl právní důvod pro zrušení daňové ztráty za rok 1996 a vyměření daně za toto zdaňovací období, bylo-li tak učiněno až na základě zahájení daňové kontroly v roce 2001, když lhůta pro vyměření dle § 47 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků uplynula 31. 12. 2000. Z uvedeného důvodu tak nebylo možno doměřit ani daň za roky 1997, 1998, 1999, když důvodem doměření bylo právě neuznání poměrné části ztráty jako položky snižující základ daně. Nezákonnost rozhodnutí žalovaného, kterým byla vyměřena daňová ztráta za rok 1996 tak způsobuje i nezákonnost navazujících rozhodnutí žalovaného, kterými byla dodatečně doměřena daň za roky 1997,1998 a 1999. Proto i tato rozhodnutí měla být soudem zrušena. Stěžovatel k samotným důvodům zrušení daňové ztráty uvádí, že důvody, pro které žalovaný dospěl k závěru, že zaplacenou smluvní pokutu nelze uznat jako daňově uznatelný výdaj, s nimiž se krajský soud v napadeném rozsudku ztotožnil nemají oporu ve spisech, v mnohém jsou s nimi v rozporu a jsou pouhými spekulacemi. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je rovněž kusé a zcela nedostatečné, přičemž v rozhodnutích za roky 1997, 1998 a 1999 je odůvodnění nahrazeno pouhým odkazem na obsah jiného rozhodnutí, což je dle názoru stěžovatele nepřípustné. Závěr krajského soudu obsažený v napadeném rozsudku v tom směru, že by bylo nadbytečné znovu opakovat důvody, pro které nelze výdaj v podobě zaplacené smluvní pokuty považovat za výdaj daňově uznatelný, není dle stěžovatele správný, když v daném případě měl právě předpoklad o zrušení daňové ztráty za rok 1996 pro všechna další rozhodnutí žalovaného zcela zásadní význam a stal se podkladem pro jejich vydání. Stěžovatel tak z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní žádá, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ve výroku, jímž byly zamítnuty žaloby proti shora uvedeným rozhodnutím žalovaného zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření uvádí, že není oprávněn hodnotit názor krajského soudu vyslovený v rozsudku napadeném kasační stížností. Ve svých předchozích rozsudcích, na které stěžovatel odkazuje, vyslovil krajský soud právní názor v němž vyslovil prekluzi s odkazem na ust. §47 zákona č. 337/1992 Sb., aniž by se zabýval ust. § 38r odst.2 zákona o daních z příjmů, na které bylo žalovaným v předmětných rozhodnutích poukazováno. Ustanovení § 38r zákona o daních z příjmů je ustanovením procesní povahy, a tudíž se podle něj postupuje ode dne nabytí účinnosti zákona. Podle § 97 zákona č. 337/1992 Sb. je toto ustanovení speciální úpravou ve vztahu k § 47 zákona č. 337/1992 Sb. a modifikuje zde stanovené lhůty. Žalovaný má tak za to, že nerespektování právního názoru vysloveného v předchozích rozsudcích krajského soudu nebylo porušeno ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. V dalším žalovaný odkazuje na svá předchozí vyjádření k žalobě. Co se týče vyměření daně za rok 1996 z důvodu neuznání výdaje – uplatněné smluvní pokuty, uvádí žalovaný, že uplatnění výdaje byl povinen stěžovatel prokázat, což neučinil. Při volném hodnocení důkazů dle § 2 odst.3 zákona č. 337/1992 Sb., které se mimo jiné opírá i o logický úsudek, žalovaný dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřeně vysoké částce a bylo tudíž zcela nelogické její zaplacení ve výši počítané z celé kupní ceny v případě nesplacení byť jediné splátky, a to za situace, kdy k přechodu práv, vyplývajících ze smlouvy o postoupení pohledávek mělo dojít až okamžikem úhrady. Z provedeného dokazování vyplynulo, že smlouva byla pro stěžovatele uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, stěžovatel neprokázal, že náklad vynaložený na nákup pohledávky splňoval podmínky ustanovení § 24 odst.1 zákona o daních z příjmů, a proto jej nebylo možno uznat jako náklad daňový. Námitky stěžovatele týkající se zrušení daňové ztráty za rok 1996 jsou ve vztahu k dodatečnému vyměření daně za roky 1997, 1998 a 1999 irelevantní. Pokud byl v rozhodnutích žalovaného v odůvodnění pouhý odkaz učiněn, není možno kvalifikovat tato rozhodnutí za neplatná, či dokonce nezákonná. Žalovaný z důvodů, které uvedl navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst.1 písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Především je nutno přisvědčit námitce stěžovatele týkající se vázanosti správního orgánu právním názorem soudu. Nerespektování právního názoru vysloveného soudem v kasačním rozsudku má za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost bez dalšího. Vázanost kasačním rozsudkem může být prolomena na základě nově zjištěného nebo doplněného skutkového stavu, popř. při změně právního stavu změnou zákona, na základě kterého původně rozhodoval správní orgán. Pokud by neexistovala vázanost správního orgánu právním názorem soudu, zanikla by vazba mezi přezkumnou činností soudu a postupem správního orgánu. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, když tvrdí, že ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s. neporušil. V době vydání napadených rozhodnutí nedošlo k žádné z výše uvedených skutečností, které by odůvodňovaly možnost od vysloveného právního názoru se odchýlit. Uvádí-li žalovaný, že v právním názoru