— Nejvyšší správní soud

6 A 130/2000- 40 - text  č. j. 6 A 130/2000 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem, Brněnská 14, Ústí nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu financí, Letenská 15, 118 10, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2000 č. j. 391/91 743/2000, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 11. 2000 č. j. 391/91 743/2000 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě řízení částku 5300 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. č. j. 6 A 130/2000 - 41 O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou ze dne 14. 12. 2000 doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 18. 12. 2000 v zákonné lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2000 č. j. 391/91 743/2000. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 č. j. 14019/110/98, kterým bylo zastaveno řízení ve věci odvolání proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení. V žalobě žalobce uvádí, že není pravdou, že nepředložil v řízení žádné důkazy ohledně trvání své podnikatelské činnosti, jak tvrdí žalovaný, žalobce naopak od samého počátku tvrdil a také dokázal, že jako fyzická osoba nikdy podnikat nepřestal. Dále žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí nevychází ze správně zjištěného skutečného stavu věci a je v rozporu s právním pořádkem České republiky, zejména s ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., týkajících se způsobu vedení dokazování o lhůtách, o navracení lhůt a o právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Skutkový stav věci dle názoru žalobce nesmí být v rozporu se skutečným stavem věci, tak jak byl zjištěn a žalobcem prokázán. V dané věci žalobce rozhodující skutečnosti prokázal a napadené rozhodnutí je v rozporu se skutečným stavem věci. Pokud jde o lhůty a průtahy, žalobce připomíná, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s Listinou základních práv a svobod, jakož i příslušnými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadané rozhodnutí i rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě nesouhlasí, neboť považuje za prokázané, že v případě rozhodnutí č. j. 9600101606/196921/0562 ze dne 6. 11. 1996 vycházel správce daně ze skutkového stavu známého v době vydání tohoto rozhodnutí. Stejně tak postupovalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a v odvolacím řízení se vypořádalo se všemi námitkami, které žalobce v odvolání uvedl. V odvolání ze dne 20. 11. 1996 žalobce uvedl, že se v jeho případě nejedná o ukončení podnikatelské činnosti, ale o změnu na vyšší formu podnikání, že od 30. 4. 1993 převedl podnikání společně s veškerým majetkem jako fyzická osoba na společnost s ručením omezeným a že na základě této skutečnosti předpokládal, že jeho rozhodnutí provozovat podnikatelskou činnost ve vyšší formě podnikání (jako právnická osoba) nelze kvalifikovat jako ukončení činnosti a tím porušení ustanovení § 28 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb. Všechny žalobce uplatňované námitky, kterými dokládá své údajné pokračování v podnikatelské činnosti žalovaný považuje za účelové, protože se jimi snaží přehodnotit stav, který byl správcem daně věrohodně zjištěn a prokázán a nebylo pochyb o tom, že odpovídá skutečnosti. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu nesplnění lhůty pro podání odvolání, neboť odvolání bylo podáno po zákonné lhůtě dne 18. 11. 1998, zatímco zákonná lhůta marně uplynula dne 26. 10. 1998. K doručení rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 9. 9. 1998 o nepovolení obnovy řízení přitom došlo právní fikcí dle § 17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Závěrem žalovaný navrhuje žalobu žalobce zamítnout. Podáním Vrchnímu soudu v Praze ze dne 3. 8. 2001 žalobce uvedl, že má za to, že fikci doručení by bylo možné uplatňovat pouze tehdy, pokud by se žalobce zdržoval v místě svého bydliště a zcela nedůvodně odmítl zásilku převzít, nebo si ji ve stanovené lhůtě nevyzvedl. Žalobce však byl v rozhodné době mimo bydliště na dovolené, nemohla tedy nastat fikce doručení dle § 17 zák. č. 337/1992 Sb. Žalobce uvádí, že dovolená, nemoc, či pracovní vzdálení z obvyklého místa bydliště jsou i ve věci daňového řízení právně relevantní. Žalobce poukazuje na to, dotčené orgány, zejména žalovaný, nezjistily v tomto směru správně a úplně skutečný stav věci, což jim zákon ukládá, a v důsledku toho došlo k vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce současně přikládá listiny, kterými prokazuje, že žalovaný a jemu podřízené orgány věděly, že v době před vydáním napadeného rozhodnutí skutečnost, že byl v té době mimo své bydliště, uplatnil. Dále žalobce listinami dokládá existenci osob, s nimiž dovolenou trávil, a listem vlastnictví existenci nemovitosti, kde dovolenou trávil. č. j. 6 A 130/2000 - 42 V replice ze dne 3. 8. 2001 žalobce uvedl, že v době od 7. 9. do 5. 10. 1998 byl na dovolené u svého bratra Antonína Soukupa. Žalobce cituje platnou právní úpravu doručování písemností do vlastních rukou poplatníků správcem daně a namítá, že výklad slov „ačkoliv se v místě doručování zdržuje“, nemůže být jiný než ten, že zákon vyžaduje a předpokládá, že adresát se v době doručování zásilky na dané adrese skutečně zdržuje a že tam, kde se má doručovaná písemnost doručit, jen nebyl zastižen. Zdržování se v místě doručení v podstatě znamená, že se adresát každodenně vrací do místa svého bydliště, což by ovšem bylo vyloučeno, pokud by byl v době doručení např. v nemocnici, na dovolené. Citované ustanovení sleduje, aby se adresát ještě týž den dozvěděl o doručení a mohl si zásilku včas vyzvednout a dozvědět se její obsah. To by nebylo možné, kdyby nebyl v místě doručení přítomen, poněvadž by se mu tím ztěžovalo, ne-li znemožňovalo, provést procesní úkony. Je tedy nutné považovat náhradní doručení za bezvadné jen potud, pokud se adresát v místě doručení zdržuje, což znamená, že jeho nepřítomnost v době doručování byla jen přechodná, případně dočasná. Náhradní doručení rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nelze tedy považovat za bezvadné, neboť chybí základní předpoklad takového doručení, tj. zdržování se žalobce v místě doručování zásilky. Protože tedy rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nebylo žalobci doručeno, chybí jeden ze základních zákonných předpokladů zastavení řízení podle § 48 odst. 5 věty čtvrté, zák. č. 337/1992 Sb. Žalovaný dle názoru žalobce tedy posoudil věc po právní stránce nesprávně a žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, a stejně tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (z žaloby a podání žalobce ze dne 15. 5. 2003 je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 – pozn. soudu), protože je založeno na nesprávném právním posouzení věci. V dalším podání k Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 15. 5. 2003 označeném také jako replika, žalobce v podstatě opakuje své stanovisko uvedené v replice ze dne 3. 8. 2001. Dále žalobce poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 306/94 a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 38 Ca 340/95. Žalobce namítá, že jelikož tedy rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nebylo žalobci doručeno, nebylo možné řízení dle § 27 odst. 1 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb. zastavit. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem z 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K výzvě soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání a že nenamítá podjatost vůči žádnému členů senátu. Žalovaný se v tomto smyslu k výzvě soudu nevyjádřil. Ze správního spisu, který předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Finanční úřad v Litoměřicích rozhodnutím ze dne 6. 11. 1996 č. j. 9600101606/196921/0562 rozhodl o vrácení odkladu placení daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991 a 1992, celkem ve výši 388 159 Kč, neboť žalobce ukončil svou podnikatelskou činnost a nepokračoval tedy v provozování podnikatelské činnosti alespoň po dobu dvou let následujících po roce, v němž bylo žalobci placení daně odloženo, jak mu ukládá § 28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva. Dne 20. 11. 1996 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 6. 11. 1996, č. j. 9600101606/196921/0562 o vrácení odkladu placení daně z příjmů obyvatelstva ze rok 1991 a 1992. č. j. 6 A 130/2000 - 43 Rozhodnutím ze dne 18. 3. 19