6 As 60/2004 — Nejvyšší správní soud

6 A 136/2000- 43 - text 6 A 136/2000 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce O. E., proti žalovanému Ministerstvu obrany, Personální sekci, se sídlem nám. Svobody 471/28, 160 01 Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2000, čj. 45/3-3094/2000-8201, o přiznání odbytného, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 7. 11. 2000, čj. 45/3-3094/2000-8201, a rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 29. 12. 1998, čj. 271115/046/1998/VUSZ, s e z r u š u j í . Věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4691 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce brojil žalobou ze dne 5. 12. 2000, která byla podána dne 11. 12. 2000 u žalovaného, proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 7. 11. 2000, čj. 45/3-3094/2000-8201, jímž žalovaný správní orgán zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 29. 12. 1998, čj. 271115/046/1998/VUSZ; správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím zamítl žádost žalobce o odbytné podle zákona č. 76/1922 Sb. z. a n., o vojenských požitcích zaopatřovacích. Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení s tím, že žalobce má nárok na požadované odbytné, protože splňuje požadavky zákona č. 76/1922 Sb. z. a n. Zároveň žalobce žádal náhradu nákladů řízení. Podanou žalobu odůvodnil především tak, že jeho spor s žalovaným o přiznání odbytného již jednou rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 24. 8. 2000, čj. 7 A 61/99  37, zrušil rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zamítnutí žádosti o odbytné. Podle názoru žalobce se žalovaný v rozhodnutí o odvolání, které je napadeno touto žalobou, neřídil právním názorem obsaženým v uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze. Žalovaný i nadále popírá, že žalobce byl propuštěn ze služebních důvodů a že se na jeho případ vztahují ustanovení zákona č. 76/1922 Sb. z. a n. Žalovaný zamítl nárok žalobce opět na základě formálního vymezení zákonných důvodů a nezjišťoval okolnosti propuštění žalobce z armády. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 18. 12. 2000. Uvedl zejména, že bývalým studentům Letecké vojenské akademie bylo v roce 1992 orgánem Ministerstva obrany vydáno v rozporu se skutečností podle § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, osvědčení, že tito bývalí vojenští akademici byli dnem přijetí ke studiu na vojenskou vysokou školu zároveň přijati do služebního poměru vojáka z povolání. Tito akademici však do služebního poměru vojáka z povolání přijati nebyli. Nástupem do letecké vojenské akademie byli presentování k výkonu zákonité presenční služby vojenské a byl jim udělen charakter leteckého vojenského akademika. Z této služby byli propuštěni podle čl. 64 písm. c) předpisu Š-II-1. Jejich platové poměry se řídily zákonem č. 83/1932 Sb., zatímco platové poměry vojáků z povolání (důstojníků a rotmistrů) zákonem č. 139/1946 Sb. Žalovaný dále popsal průběh vojenské služby žalobce, jak vyplývá ze správního spisu, zejména z Kmenového listu (viz níže). Z těchto důvodů žalobce nesplňuje nárok na odbytné. Nesplňuje jej však ani v případě, kdy se na něj v důsledku mimosoudní rehabilitace pohlíží jako na vojáka z povolání, neboť podle § 4 a § 5 zákona č. 76/1922 Sb. z. a n. nárok na tuto dávku splňovali pouze vojenští gážisté, kteří byli ze služebního poměru vojáka z povolání propuštěni ze zdravotních důvodů, nebo vojenské osoby, které byly dány do výslužby, dovršily-li 55. rok věku anebo osoby, které měly 40 služebních započitatelných let a z toho aspoň 30 let skutečných, případně osoby, které nebylo možné ponechat v činné službě ze služebních důvodů. Kdy se tak mohlo stát a jakým způsobem bylo v těchto případech třeba postupovat, upravoval podle § 5 druhého odstavce tohoto zákona zvláštní zákon, jímž byl zákon č. 154/1923 Sb. z. a n. Pro úplnost žalovaný dodává, že i kdyby žalobce splňoval některou z podmínek nároku na odbytné, nebylo by jej z čeho vyměřit, neboť žalobce byl po dobu své služby zabezpečován pouze žoldem. Žalobce replikoval dne 8. 8. 2001. K tvrzení žalovaného, že nebyl vojákem z povolání uvedl, že v roce 1946 podal přihlášku do Letecké vojenské akademie se závazkem setrvání dalších 9 let v činné službě, čímž de facto podepsal pracovní smlouvu na 12 let. Jako doklad skutečnosti, že Letečtí vojenští akademici byli ve služebním poměru, přiložil osvědčení svého kolegy J. H., jež bylo vydáno na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 27/98. Žalobce dále zejména poukázal na to, že z Letecké vojenské akademie byl propuštěn dne 22. 12. 1948, přičemž důvod se dozvěděl až v roce 1990. Jediný doklad o propuštění z té doby byl doklad ze dne 28. 1. 1949. Pokud se žalovaný odvolává na vojenský trestní řád (zákon č. 154/1923 Sb. z. a n.), nebere v úvahu, že důvody propuštění žalobce byly politické, zejména jeho postoj k únorovému puči; citovaný zákon však takový důvod nepředpokládá, proto se na něj nelze ani odvolávat. Rovněž vyměření odbytného není neschůdné; příklad výpočtu žalobce předložil. Žalobce v replice rovněž upravil petit žaloby v tom smyslu, aby Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 7. 11. 2000, čj. 45/3-3094/2000, zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K výzvě Nejvyššího správního soudu žalobce posléze v přípisu ze dne 6. 5. 2003 žádal, aby soud v rozsudku vyslovil, že žalobce má nárok nejen na odbytné, ale též že je žalovaný povinen vyplatit odbytné včetně zvýšení o inflaci, a to do určité lhůty. Přípisem ze dne 25. července 2003 se na výzvu Nejvyššího správního soudu k podání žalobce ze dne 6. 5. 2003 vyjádřil žalovaný. Trval na tom, že žalobci nárok na odbytné nevznikl, a v podstatě zopakoval argumentaci z napadeného rozhodnutí a z vyjádření z 18. 12. 2000. Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě. Zdůraznil, že byl vojákem z povolání  leteckým vojenským akademikem a tehdy nejmladším podporučíkem armády. O tom svědčí i osvědčení, které obdržel, a též osvědčení, jež obdržel i jeho kamarád J. H., jehož věcí se zabýval Ústavní soud. Zákon č. 154/1923 Sb. z. a n., na nějž se odvolává ministerstvo, neobsahuje řešení jeho situace, neboť jde o předpis z časů, kdy armáda byla apolitická a propuštění z politických důvodů tedy nemohlo přicházet v úvahu. Žalobce nalezl doklady, které jsou součástí spisu a které dokumentují postup v roce 1949, teprve roku 1990 v archivech. Připomněl, že obdobná skupina vojáků, jež byla propuštěna z armády po roce 1968, obdržela všechny náležitosti, tedy odchodné i výslužné, zatímco vojáci propuštění po roce 1948 nikoliv, neboť se na ně vztahuje zákon č. 76/1922 Sb. z. a n., a ostatní zákony byly přijaty až po jejich propuštění. Dále žalobce vedle návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí žádal o náhradu nákladů řízení, a to nákladů právního zastoupení bývalým zástupcem, který mezitím odešel do důchodu, soudního poplatku a stravného a nocležného za dvě noci. Žalovaný poukázal na své písemné vyjádření a dále konstatoval, že není podstatné, zda žalobce byl či nebyl vojákem z povolání; tato otázka by mohla být zkoumána v jiném řízení, týkajícím se vydání osvědčení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podstatné je pouze to, zda žalobci vznikl či nevznikl nárok na odbytné. Rovněž nejsou podstatné důvody propuštění žalobce. Při zkoumání nároku na odbytné je třeba se soustředit na zákon č. 76/1922 Sb. z. a n. a vycházet ze skutečně odsloužené doby. Z § 30 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá, že jakýkoliv důvod k propuštění je nyní třeba považovat za důvod reorganizační, přičemž zákon č. 76/1922 Sb. z. a n. reorganizační důvody jako podmínku pro vznik nároku na odbytné neupravoval. Žaloba by tedy měla být zamítnuta. Skutkový příběh souzené věci sahá hluboko do let minulých, jak se podává z těchto  pro souzený případ relevantních – skutkových okolností vyplývajících ze správního spisu: Žalobce byl dne 1. 10. 1946 při dobrovolném odvodu odveden na 24 měsíců činné služby a zároveň byl jako nováček vtělen k Letecké vojenské akademii jako vojenský letecký akademik. Téhož dne byl presentován k vykonávání zákonité presenční služby vojenské a zavázal se setrvat v činné službě ode dne jmenování důstojníkem na dobu devíti let. Dne 1. 6. 1948 byl žalobce jmenován podle služebního předpisu L-I-2 pilotem II. třídy. Žalobce byl z Letecké vojenské akademie vyloučen dne 21. 1. 1949 podle článku 64 písm. c) služebního předpisu Š-II-1 („Propuštěn může být, kdo se nehodí k dalšímu školení svou povahou nebo vlastnostmi…“) a zároveň mu byl odňat charakter leteckého vojenského akademika a