— Nejvyšší správní soud

6 A 58/2002- 38 - text 6 A 58/2002 – 38 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr.Věrou Soldánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 14, proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2002, čj. 13304/02-24, t a k t o : I. Žaloba se o d m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se v r a c í zaplacený soudní poplatek 1000 Kč. Uvedená částka bude žalobci vrácena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 23. 4. 2002, podanou v zákonné lhůtě a adresovanou Vrchnímu soudu v Praze, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2002, čj. 13304/02-24, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru školství, mládeže a sportu (dále jen „Krajský úřad kraje Vysočina“), ze dne 7. 1. 2002, jímž byla povolena obnova řízení ve věci příspěvku na úhradu péče poskytované jeho nezletilému synovi A. K. (dále pouze „syn A.“) ve výchovném ústavu pro mládež. V žalobě mimo jiné odkazoval na rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. 7. 1999, čj. P 82/94-174, jenž nabyl právní moci dne 18. 8. 1999, a kterým mu bylo ode dne 1. 6. 1998 zrušeno výživné stanovené dřívějšími rozsudky pro syna A. částkou 750 Kč měsíčně. Synovi A. soud zároveň nařídil ústavní výchovu. Podle názoru žalobce mu tedy soud nejen neupravil povinnost přispívat na výživu jeho syna, nýbrž dokonce rozhodl o této povinnosti výslovně negativně. Dodával, že dne 6. 9. 1999 byl syn A.umístěn do Výchovného ústavu pro mládež ve Velkém Meziříčí. Žalobce dále zdůrazňoval obsah rozhodnutí Výchovného ústavu pro mládež ve Velkém Meziříčí ze dne 26. 1. 2001, čj. 058/01, jímž bylo jednak zrušeno předchozí rozhodnutí o povinnosti žalobce přispívat na úhradu péče poskytované jeho synovi A., a jednak vysloveno, že se tato povinnost žalobci nestanoví. Uvedené rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu Žďár nad Sázavou, referátu školství, ze dne 26. 3. 2001, čj. RŠ/576/01-VR/Ub. Žalobce namítal, že návrh na povolení obnovy výše uvedeného řízení podala matka syna A., a Krajský úřad kraje Vysočina návrhu vyhověl a rozhodnutím obnovu řízení povolil. Žalobce podal proti rozhodnutí neúspěšné odvolání, na jehož obsah pro účely soudního řízení plně odkazoval. Napadenému rozhodnutí žalovaného je dle názoru žalobce třeba vytknout, že věc posoudilo po právní stránce nesprávně. Zjištění skutkového stavu, z něhož vycházelo, bylo v rozporu s obsahem spisů. Nelze také souhlasit se závěrem žalovaného, jenž odmítl žalobcovo odvolání s odůvodněním, že celý případ je založen na nesprávném výkladu termínů “výživné“ a „vyživovací povinnost“. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 7. 1999, čj. P 82/94-174, bylo dle žalovaného zrušeno žalobci výživné a nikoli vyživovací povinnost. Takovou povinnost mají ve smyslu § 85 zákona o rodině vůči dítěti oba rodiče do doby, než je dítě schopno se samo uživit. S popsaným závěrem žalovaného žalobce nesouhlasí, protože dle jeho názoru nelze mít o výroku citovaného rozsudku žádné interpretační pochybnosti. Soud totiž žalobcovu vyživovací povinnost, jakožto rodiče, který nemá dítě ve své výchově, neupravil a výživné mu od zaevidování syna na úřadu práce výslovně zrušil, když zjistil, že syn přes všestrannou podporu žalobce nestudoval, nepracoval a nevedl řádný život. Za této situace nelze podle žalobce aplikovat § 85 odst.1 zákona o rodině, protože jeho syn je schopen se sám uživit anebo se připravovat na budoucí povolání. Syn se ale práci i studiu vyhýbá. O tom, zda existuje či neexistuje vyživovací povinnost rodiče k dítěti rozhoduje výlučně soud, který to ostatně také ve výše citovaném rozsudku učinil. Otázka vyživovací povinnosti žalobce k synovi A. sice byla při rozhodování o určení povinnosti přispívat na úhradu péče poskytované mu ve výchovném zařízení v souladu s nařízením vlády č.176/1996 Sb. zásadní, avšak nelze přehlédnout, že již byla předtím vyřešena citovaným, pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Ze všech těchto důvodů považoval žalobce zpochybněné rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Navrhoval jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Navíc dodával, že v návaznosti na rozhodnutí žalovaného vydal Výchovný ústav pro mládež ve Velkém Meziříčí dne 18. 3. 2002 nové rozhodnutí, jímž žalobci stanovil povinnost přispívat na úhradu péče poskytované jeho synovi A. a současně vyčíslil žalobcův dluh na uvedeném příspěvku ve výši 4950 Kč. Žalobce se ještě domáhal odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného i nového rozhodnutí Výchovného ústavu mládeže ve Velkém Meziříčí ze dne 18. 3. 2002; poté, kdy byla přijata nová právní úprava správního soudnictví, která institut odkladu vykonatelnosti nahradila institutem odkladného účinku žaloby, již takový návrh neuplatnil. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2002. Ve věci žalobce jsou totiž stále zaměňovány pojmy výživné a vyživovací povinnost. Připomínal, že povinnost přispívat na úhradu péče na dítě umístěné ve školském zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy není vázána na soudní rozhodnutí. Dnem 1. 1. 2003 vstoupila v účinnost nová právní úprava správního soudnictví provedená zákonem č.150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“), kterou byl kromě jiného zřízen Nejvyšší správní soud (do dne 31. 12. 2002 bylo správní soudnictví upraveno v páté části zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád - dále pouze „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, jenž byl dle původní právní úpravy správního soudnictví k vyřízení této žaloby věcně i místně příslušným soudem, do dne 31. 12. 2002 o žalobě nerozhodl, převzal tuto neuzavřenou věc k dokončení řízení a k vydání rozhodnutí Nejvyšší správní soud (§ 132, § 130 odst. 1 s. ř. s.), který v řízení postupoval podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního soudního řádu správního, jenž upravuje řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a následující s. ř. s.). Ještě předtím, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení vlastní důvodnosti žaloby, musel ze své úřední povinnosti (tzn. i bez návrhu účastníků řízení) zkoumat, zda byly splněny všechny podmínky řízení, tj. zákonné předpoklady, na jejichž základě lze vydat rozhodnutí ve věci samé – dle žalobních bodů přezkoumat napadené rozhodnutí žalovaného a vydat rozsudek. Do těchto podmínek řízení patří i neexistence kompetenční výluky, která jinak vytváří neodstranitelnou procesní překážku, jež brání soudnímu přezkoumání žalobou zpochybněného rozhodnutí (§ 70 s. ř. s.). V důsledku kompetenční výluky jsou totiž ze soudního přezkumu vyloučeny i úkony správního orgánu, pokud se jimi nezakládá, nemění, neodnímá či závazně neurčuje žádné právo nebo povinnost, tedy, které nejsou po materiální stránce rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního [§ 70 písm. a), § 65 odst. 1]. O takovou právní situaci se však dle názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci jednalo. Z předloženého spisu žalovaného, Nejvyšší správní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím žalovaného (ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 7. 1. 2001, čj. 1899-OŠ 01, čj. 137-OŠ / 02, bylo podle § 62 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), vyhověno návrhu M. K. (matky syna A. a bývalé manželky žalobce) ze dne 6. 12. 2001 a byla povolena obnova řízení ve věci výše příspěvku na úhradu nákladů na péči poskytovanou Výchovným ústavem mládeže ve Velkém Meziříčí synovi A., které bylo již předtím pravomocně uzavřeno rozhodnutím Okresního úřadu Žďár nad Sázavou, odboru školství, ze dne 26. 3. 2001, čj. RŠ/576/01-VR/Ub. V této souvislosti je dle názoru Nejvyššího správního soudu ovšem třeba poukázat na to, že ze zákonné úpravy institutu obnovy řízení (§ 62 a následujících správního řádu) vyplývá, že obnova řízení je svých charakterem mimořádným opravným prostředkem (na který má účastník řízení při splnění zákonných předpokladů právní nárok, anebo, jež může být správním orgánem nařízen, je-li na přezkoumání rozhodnutí obecný zájem) sloužícím k odstranění dřívějšího vadného pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Zákon stanoví pro povolení nebo nařízení obnovy řízení jmenovitě určené důvody [§ 62 odst.1 písm.a) až písm.e) správního řádu]. Obnovu řízení povolí na návrh účastníka nebo nařídí správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni ( § 63 odst. 1 správního řádu). Řízení o obnově se rozpadá do dvou fází, které na sebe navazují. V první fázi se rozhoduje o tom, zda obnova vůbec bude či nebude povolena nebo nařízena (§ 63 správního řádu). Druhá fá