2 As 19/2003 — Nejvyšší správní soud

7 A 19/2002- 57 - text  č. j. 7 A 19/2002 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce JUDr. J. J., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2002, č. j. OSZ - 2 - 48/OM - Mu - 01, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2002, č. j. OSZ - 2 - 48/OM - Mu - 01, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 5. 11. 2001, č. j. OSZ - 49126 - 15/VD - Sl - 2001, kterým bylo rozhodnuto o zániku nároku na příspěvek za službu ve výši 9238 Kč dnem 3. 12. 2001. Rozhodnutí bylo odůvodněno ustanovením § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Podle dokladů, které měl žalovaný k dispozici, vznikl žalobci nárok na starobní důchod dnem 4. 12. 2001. Důvody žaloby tkví v žalobcově přesvědčení, že žalovaný porušil zákon, neboť příspěvek za službu je koncipován jako nepromlčitelný nárok, takže nárok na něj nemůže zaniknout, příspěvek byl přiznán od 1. 12. 1992, a proto žádná z později přijatých novel zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“), nemůže retroaktivně zasáhnout do již přiznaných práv (v tomto ohledu lze dovodit zákaz retroaktivity přímo z čl. I Ústavy ČR), dále měl žalovaný porušit žalobcova procesní práva, neboť pro neznalost členů poradní komise nemohl uplatnit námitku jejich podjatosti, ani nemohl podat žádost o účast při jednání této komise, žalovaný tedy nepostupoval podle § 45 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 161/2000 Sb. Rozhodnutí je podle žalobce v rozporu s ustanovením § 134 a 138 zákona č. 186/1992 Sb., rovněž nebylo respektováno ustanovení § 157 odst. 3 cit. zákona. Žalobce zdůrazňuje, že se dostal vlivem zániku nároku na příspěvek za službu do nepředvídatelných finančních potíží, považuje rozhodnutí žalovaného za nemorální, neboť vykonal služební poměr v délce 26 let, 2 měsíce a 27 dnů, a přesto mu byl nárok odňat. Podáním ze dne 16. 4. 2002, které soud obdržel dne 18. 4. 2002, doplnil žalobu tak, že postupem žalovaného měly být porušeny základní zásady každého správního řízení, neboť „nebyl uplatněn institut ve smyslu § 135 a § 138“ zákona č. 186/1992 Sb., nebylo ani postupováno podle § 45 vyhlášky č. 161/2000 Sb., novelizace provedená zákonem č. 26/1993 Sb. je pro případ žalobce projevem nepřípustné retroaktivity, pro jeho případ musí být využitelné ustanovení § 157 odst. 3 cit. zákona. Podle žalobce by se měl soud vypořádat s § 110 odst. 4 zákona č. 100/1970 Sb., který deklaruje nárok na příspěvek za službu do 60 let věku, a v této souvislosti s § 160 zákona č. 186/1992 Sb., podle nějž ve vztahu k policistům a policii pozbývá zákon č. 100/1970 Sb. platnosti, a dále s § 56 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., který stanoví, že služební poměr policistů se řídí zákonem č. 100/1970 Sb. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcův služební poměr skončil uvolněním podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb., na vlastní žádost dne 30. 11. 1992. Od 1. 12. 1992 mu byl přiznán a vyplácen příspěvek za službu. Nárok tedy vznikl v době, kdy délka trvání tohoto nároku byla stanovena do dovršení šedesáti let věku. Zákonem č. 26/1993 Sb. byla s účinností od 1. 1. 1993 délka trvání tohoto nároku změněna tak, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Nárok na starobní důchod žalobci vznikl dne 4. 12. 2001, nárok na příspěvek za službu proto trval do 3. 12. 2001. Zánik nároku nebyl stanoven retroaktivně, nýbrž od 1. 1. 1993 do budoucna. Ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. nemohlo být v tomto případě použito, neboť nárok na příspěvek za službu žalobci vznikl za účinnosti tohoto zákona, nikoliv zákona č. 100/1970 Sb. V žalobcově případě nebyl ani důvod užít ustanovení o odstraňování tvrdostí při provádění zákona (§ 156 zákona č. 186/1992 Sb.). V replice k vyjádření žalovaného ze dne 20. 8. 2002 opakuje žalobce důvody uváděné již v předchozích podáních, opětovně brojí proti termínu použitému ve výroku rozhodnutí, tj., že nárok zaniká, dále vyjadřuje přesvědčení, že na jeho případ dopadá § 157 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., přičemž za dosavadní předpis má být považován zákon č. 186/1992 Sb., nikoliv zákon č. 100/1970 Sb., vrací se k namítané retroaktivitě zákona, přičemž připouští, že by nový zákon mohl být použit, pokud by byl pro účastníka vztahu příznivější. Podáním ze dne 14. 10. 2002 doručeným soudu 16. 10. 2002 doplňuje opětovně žalobu, přičemž v zásadě opakuje a rozvádí důvody uplatněné původní žalobou, tj. rozvíjí důvody pro nepřípustnost zásahu zákona do právních vztahů, které nastaly před jeho účinností, a dospívá k závěru, že kdyby byl osobou uvedenou v § 153 odst. 2 písm. a) až g) zákona č. 33/1995 Sb., získal by nárok na starobní důchod později, a byl by na tom tedy výhodněji, neboť by déle pobíral příspěvek za službu. Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy, a proto veškeré jeho právní úkony musí být „v obecnosti vedeny v závaznosti správního řízení“. Napadené rozhodnutí je podle žalobce neplatným právním úkonem, neboť se svým obsahem a účelem příčí demokratické zákonnosti, zájmům společnosti i jedince, je v rozporu s „morálností i etikou“, navozuje „nedůvěru pro důvěru v právo“ a má prokazatelně škodlivé ekonomické i psychologické následky a dopady. Vrchní soud v Praze řízení o žalobě neskončil do 31. 12. 2002; podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je k dokončení řízení a rozhodnutí příslušný Nejvyšší správní soud, jenž pro řízení použije ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízení učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Žalobcův služební poměr skončil na jeho žádost dne 30. 11. 1992, od 1. 12. 1992 mu byl přiznán příspěvek za službu, jenž byl v letech následujících několikrát valorizován. Ministerstvo vnitra, odbor sociálního zabezpečení, dne 5. 11. 2001 rozhodlo pod č. j. OSZ - 49126 - 15/VD - Sl - 2001 o zániku nároku na příspěvek za službu dnem 3. 12. 2001, přičemž důvodem bylo dovršení věku rozhodného pro nárok na starobní důchod, a tedy splnění všech podmínek nároku na starobní důchod ode dne 4. 12. 2001. Orgán I. stupně tak učinil s poukazem na § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o němž rozhodoval nadřízený služební funkcionář. V odvolání uvedl, že služební poměr ukončil s naplánovanou existenční rozvahou pro další život, spoléhal na právní jistoty. Namítal, že příspěvek je koncipován jako nepromlčitelný nárok, o který nemůže být připraven žádným retroaktivním účinkem pozdějších novel. Příspěvek chápe jako pomoc, aby nedošlo k podstatnému snížení jeho další životní úrovně, jeho práce ve státní správě není odměňována způsobem odpovídajícím jeho znalostem, zkušenostem i pracovním výkonům. Příspěvek byl i bariérou, aby případně pro vylepšení své ekonomické situace neuplatnil nekalé možnosti a praktiky. Dále v odvolání napadl procesní nedostatky postupu orgánu I. stupně (označení účastníka, nedostatek náležitostí rozhodnutí). Odvolací orgán odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; k vytýkaným procesním vadám uvedl, že identifikace účastníka, jak ji požaduje odvolatel, není povinnou náležitostí rozhodnutí, které jinak splňuje všechny náležitosti požadované § 124 zákona č. 186/1992 Sb. Ke dni skončení služebního poměru Ministerstvo vnitra eviduje 26 let 2 měsíce a 27 dnů jako dobu služby v I. kategorii funkcí, a proto podle § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s § 132 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, vzniká JUDr. J. J. nárok na důchod dnem dovršení 55 let věku. Délka trvání nároku na příspěvek za službu byla změněna zákonem č. 26/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1993. Nestalo se tak retroaktivně, nýbrž do budoucna. Ode dne 1. 12. 2003 byl žalobci přiznán starobní důchod. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. K rozsahu soudního přezkumu Nejvyšší správní soud uvádí: Správní soudnictví