7 Afs 35/2003 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 35/2003- 67 - text č. j. 7 Afs 35/2003 – 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce JUDr. Ing. J. H., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003 čj. 28 Ca 43/2002 - 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce, který prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003 čj. 28 Ca 43/2002 - 36, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2001 čj. FŘ-9672/11/00 a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností Městský soud v Praze poukázal na povinnost daňového subjektu prokázat veškeré skutečnosti, které uvádí v daňovém přiznání. Tato zásada je vyjádřena zejména v § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Pokud jde o výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, lze je odečíst ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto a zvláštním zákonem (§ 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů – dále jen „zákon o daních z příjmů“). Podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů jsou výdaje (náklady) podle odstavce 1 též výdaje (náklady) na pracovní cesty, včetně výdajů (nákladů) na pracovní cestu spolupracujících osob (§ 13), a to na dopravu vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka, ve výši sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Žalobce, který používal ke služebním cestám vlastní osobní automobil nezahrnutý do jeho obchodního majetku, měl povinnost mj. prokázat výši výdajů na spotřebované pohonné hmoty v souvislosti s pracovní cestou. Zákonem není výslovně stanovena povinnost vést evidenci jízd, na druhé straně kniha jízd s přesnou evidencí ujetých kilometrů by byla nepochybně jedním z vhodných prostředků pro prokázání výdaje na pracovní cestu na dopravu vlastním motorovým vozidlem, i když nikoli jediným. Žalobce v tomto případě neunesl důkazní břemeno a nemůže se dovolávat nedostatku součinnosti ze strany správce daně, když povinnost doložit výdaje na pracovní cesty z hlediska jejich účelu nedostál. Výkaz pracovních cest, který předložil, je zčásti neadresný, zčásti paušalizovaný a nedokládá, zda jízdy vlastním vozidlem byly fakticky uskutečněny a zda měly vztah k podnikání žalobce. Tím spíše to platí pro paušální stanovení pracovních cest. Pokud jde o výdaj na zahraniční pracovní cestu, je nepochybné, že částka byla poukázána podnikatelce H. K. s cílem cesty Tunis a s trváním cesty 10 dnů. Předložený doklad však rozhodně neprokazuje, že se jednalo o zahraniční pracovní cestu, která souvisela s podnikatelskou činností žalobce. Žalobce nedoložil, že paní K. byla jeho zaměstnancem a že jí vyslal na pracovní cestu (§ 1 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb.). Žalobce naopak tvrdil, že paní K. je sama podnikatelkou a vyplývá to i z příkazu. Jí poukázané prostředky tedy nemohly být nákladem na pracovní cestu. Předmětný výdaj proto nelze uznat jako výdaj daňový. Pokud žalobce až při jednání uplatnil žalobní bod týkající se nedostatku náležitostí razítek na rozhodnutích správních orgánů, tento žalobní bod byl nepochybně uplatněn po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s. ř. s., § 250b odst. 1 o. s. ř. a soud nebyl oprávněn se jím zabývat (§ 71 odst. 2 s. ř. s., § 75 odst. 2 s. ř. s.). Podle právní úpravy platné v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 6 zákona č. 352/2001 Sb.) se na otisku úředního razítka užívá jednobarevný malý státní znak. V kasační stížnosti žalobce dovozuje: 1) Neplatnost rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 (dále jen „správce daně“), tedy dodatečného platebního výměru č. 1000001374 ze dne 31. 5. 2000, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2001 č. FŘ-9672/11/00. Podle § 32 odst. 2 písm. g) daňového řádu na rozhodnutí musí být též otisk úředního razítka se státním znakem. Žalobce poukazuje na čl. 14 Ústavy, zákon č. 3/1993 Sb., zákon č. 68/1990 Sb. a na zákon č. 4/1993 Sb. Razítko se státním znakem na dodatečném platebním výměru postrádá všechny barvy, kromě jednobarevné kontury razítka a barvy papíru, na kterém je otištěno. Tato rozhodnutí jsou proto ze zákona neplatná a soud je z tohoto důvodu měl zrušit. 2) Nesprávné posouzení otázky nákladů na tuzemské pracovní cesty, kdy se soud ztotožnil s tvrzením správce daně a žalovaného, že žalobce neprokázal důkazy jednotlivé cesty, tedy včetně cest ke správci daně; k tomu uvedl, on bydlí v jiné městské části, než ve které je sídlo správce daně. Správci daně bylo známo, že žalobce měl v r. 1995 několik obchodních a provozních prostorů na různých místech Prahy. Do nich se musel dopravovat, vozit do nich zásoby atd.; to prováděl svým osobním vozem. 3) Nesprávné posouzení otázky nákladů na zahraniční pracovní cestu pí. K., která byla provedena v podnikatelském zájmu žalobce, přičemž ten na výzvu správce daně předložil doklady, jimiž tyto cesty dokumentoval. Žalobce správci daně zároveň uvedl, že se jedná pouze o důkazy uskutečněných cest, nikoli o účetní doklady, neboť na hotely, místní cesty, vstupné apod. nečerpal finanční prostředky, tyto věci hradil ze svého či je částečně hradili jeho zahraniční partneři. Na zahraniční pracovní cesty čerpal pouze stravné a náklady na cesty, a to v souladu se zákonem o cestovních náhradách; ty pak vykazoval v účetnictví. O služebních cestách žalobce správce daně již nejednal. Pro žalobce byl překvapující závěr zprávy o výsledku kontroly daně z příjmu z 18. 5. 2000. Měl k němu vážné výhrady, které také uplatnil. Závěrečná zpráva o kontrole s ním sice byla projednána, ale jeho námitky byly šmahem zamítnuty. Městský soud v Praze pochybil, protože nesprávně posoudil právní otázky v daňovém i soudním řízení a napadeným rozsudkem potvrdil porušení zákona v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to způsobilo nezákonnost řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel důvody kasační stížnosti. Pokud jde o bod 1. kasační stížnosti, námitka o nutnosti barevného provedení otisku státního znaku na razítku nebyla v žalobě uplatněna. I bez ohledu na to je námitka nedůvodná, neboť podle § 32 odst. 2 písm. g) daňového řádu povinnou náležitostí rozhodnutí je otisk úředního razítka se státním znakem. Rozhodnutí tento otisk obsahuje a daňový řád nikde nestanoví, že státní znak uvnitř razítka musí být barevný. Pokud jde o bod 2. kasační stížnosti, k tomuto uplatňovanému výdaji žalobce předložil pouze výdajový doklad č. 5 ze dne 31. 12. 1995 a přehled, ve kterém je uveden den uskutečnění cesty a místo a počet ujetých kilometrů za měsíce leden až květen 1995. Za zbývající část zdaňovacího období žalobce stanovil výdaje na pracovní cesty formou paušálu. Z předloženého přehledu průkazně nevyplývá žádná souvislost uváděných jízd s podnikatelskou činností žalobce, který tak neprokázal správci daně žádným jiným způsobem oprávněnost zahrnutí uvedeného výdaje do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů, ani jeho výši. Paušalizace těchto výdajů není možná, neboť se jedná o výdaje podle citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů, které se uplatňují ve výši prokázané poplatníkem. Zákonnou povinností daňového subjektu je výdaje na pracovní cesty správci daně prokázat. Pokud jde o cesty žalobce ke správci daně a do jeho obchodních prostorů, rozhodující je, že žalobce neprokázal, že jím uplatňované výdaje jsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. Žalobce pouze tvrdil, že konal pracovní cesty vlastním vozidlem, ale neprokázal skutečnosti podle § 24 zákona o daních z příjmů. Pokud jde o bod 3. kasační stížnosti, i když žalobce nesplnil svoji důkazní povinnost, správce daně si od ČSOB vyžádal kopie žalobcem uváděných dokladů, z nichž mělo být zřejmé, že se jedná o pracovní cestu pí. K., uskutečněnou v souvislosti s podnikáním žalobce. V příslušném dokladu je jako cestující uvedena H. K., podnikatelka, cíl cesty T., délka pobytu 10 dní. Tento doklad rozhodně neprokazuje, že se jednalo o zahraniční pracovní cestu žalobce, která souvisí s jeho podnikatelskou činností. Proto nelze tento doklad uznat jako doklad daňový. Žalovaný navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítn