2 As 9/2005 — Nejvyšší správní soud

2 As 9/2005- 84 - text č. j. 2 As 9/2005 - 95 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Mgr. L. K., zastoupené JUDr. Alešem Linhartem, Ph.D., advokátem se sídlem Zborovská 49, 150 00 Praha 5 - Malá Strana, proti žalované: Česká lékárnická komora, sídlo: Poliklinika Budějovická, Antala Staška 80, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Janem Pavlíkem, advokátem se sídlem Orebitská 616/9, 130 00 Praha 3, ve věci kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 11 Ca 93/200  57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci k rukám právního zástupce žalobce, JUDr. Aleše Linharta, Ph.D., advokáta se sídlem Zborovská 49, 150 00 Praha 5 - Malá Strana, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 1.279,25 Kč. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno správní rozhodnutí představenstva České lékárnické komory (dále jen „ČLK“) ze dne 17. 3. 2004 o zamítnutí žádosti žalobkyně č. j. 458/OSV/03 ze dne 2. 12. 2003 o osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce v D. l., K. n. 10 v P. 2 a kterým byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Stěžovatelka kasační stížnost opřela o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a měla za to, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v řízení před ním. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím představenstva ČLK podle ustanovení § 8 odst. 2 licenčního řádu ČLK byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce v D. l. na K. n. 10, P. 2. V odůvodnění bylo vzato v úvahu souhlasné vyjádření Státního ústavu pro kontrolu léčiv i souhlasné vyjádření Městského sdružení lékárníků v Praze, pokud jde o věcné a technické požadavky na provoz lékárny. Představenstvo ČLK nemělo námitek ani proti odborné zdravotnické kvalifikaci žalobkyně. Tím se však podle stěžovatelky okolnosti podstatné pro vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce v D. l., K. n. 10 v P. 2, nevyčerpávají. Stěžovatelka vychází z toho, že vydání osvědčení má rovněž vyjadřovat souhlas s personálním vybavením lékárny a s druhem a rozsahem poskytované lékárenské zdravotní péče. Odbornou způsobilost k vedení lékárny nelze podle stěžovatelky spatřovat toliko ve zdravotnické kvalifikaci odborného zástupce, nýbrž i v jeho způsobilosti provozovat lékárnu způsobem stanoveným zákony, řády komory a etikou výkonu povolání. Tyto okolnosti je podle stěžovatelky třeba posuzovat v konkrétní souvislosti s konkrétní provozovnou a konkrétně žádaným způsobem provozu lékárny. Z žádosti žalobkyně o vydání osvědčení však podle stěžovatelky plyne, že v předmětné lékárně má jít o výkon dvou souběžně provozovaných činností, z nichž „zdravotnická část“ provozu lékárny má být od běžného obchodního provozu, vykonávaného nezdravotnickými pracovníky, oddělena toliko právně-organizačními opatřeními. Podle stěžovatelky je lékárna zařízením určeným k poskytování zdravotní péče prostřednictvím odborných zdravotnických pracovníků (§ 6 zákona č. 160/1992 Sb., o nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o nestátních zdravotnických zařízeních“, § 53 a násl. zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“). Na tyto pracovníky se kromě právními předpisy stanovených kvalifikačních požadavků vztahují i zvláštní povinnosti, zejména zákonná povinnost mlčenlivosti. Právě pro tento účel musí být podle stěžovatelky lékárenská péče poskytována v rámci uzavřeného lékárenského provozu (podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví české republiky č. 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhláška č. 49/1993 Sb.“), což souvisí nejen s nakládáním s léčivy (jímž je i výdej léčivých přípravků ve výdejní místnosti lékárny), ale též se zvláštními hygienickými požadavky na provoz zdravotnických zařízení a na zdravotnické pracovníky a s etickými požadavky na poskytování lékárenské zdravotní péče (mj. na přiměřenou důvěrnost a povinnou mlčenlivost zdravotnického pracovníka). Nic na tom podle stěžovatelky nemění okolnost, že odborní zdravotničtí pracovníci lékárny při poskytování lékárenské zdravotní péče v rámci svého obecného zdravotně preventivního působení (např. též při samoléčení) mohou jako doplňující službu lékárenské péče poskytovat i neléčivové přípravky a zboží tzv. parafarmaceutického charakteru. Tuto formu obvyklé lékárenské péče, poskytované odbornými zdravotnickými pracovníky, však podle stěžovatelky nelze zaměňovat za standardní obchodní činnost, vykonávanou nezdravotnickými pracovníky v nemalém rozsahu samostatně v provozním prostoru lékárny (zde ve výdejní místnosti lékárny), a to soustavně, souběžně a bez přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Stěžovatelka vyslovila svůj nesouhlas s právním názorem Městského soudu v Praze, podle kterého nelze na odborného zástupce klást jiné požadavky, než které jsou uvedeny v taxativním výčtu obecných podmínek kladných na tohoto odborného zástupce v ustanovení § 9 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí žalovaného. Těmito podmínkami podle Městského soudu v Praze jsou plná způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost a odborná způsobilost podle § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízením (§ 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních ve znění účinném do 17. 4. 2004 stanovil, že zdravotní péči v nestátních zařízeních jsou oprávněni poskytovat v rozsahu a způsobem odpovídajícím jejich odborné způsobilosti lékaři, farmaceuti, kliničtí psychologové, kliničtí logopedové, zdravotničtí pracovníci s jiným vysokoškolským vzděláním, střední, nižší a pomocní zdravotničtí pracovníci a dentisté), existence pracovního nebo obdobného pracovněprávního vztahu k provozovateli nestátního zařízení a odpovědnost za odborné vedení nestátního zařízení. Podle soudu mezi požadavky kladené na odborného zástupce není zařazena povinnost splnění podmínek spočívajících v personálním, věcném a technickém vybavení nestátního zdravotnického zařízení; uvedené požadavky, včetně požadavků týkajících se druhu a rozsahu poskytované péče, zkoumá ČLK ve vztahu k provozovateli zdravotnického zařízení v řízení o registraci nestátního zdravotnického zařízení, nikoli v řízení o osvědčení podmínek pro výkon funkce odborného zástupce. Podle Městského soudu v Praze je tak poukaz stěžovatelky na ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních nepřípadný. Stejně tak je podle soudu nepřípadný poukaz na podmínky stanovené ve vnitřním předpisu ČLK, Licenčním řádu, neboť pokud § 2 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zdravotnických komorách“) předpokládá oprávnění ČLK stanovovat podle zvláštního právního předpisu podmínky vyžadované pro osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce, nemůže vnitřní předpis komory tyto podmínky stanovit nad rámec vymezený zákonem; v opačném případě by došlo podle soudu k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatelka tomuto právnímu názoru Městského soudu v Praze vytýká, že je jednostranně zužující a že soud se řádně nezabýval jím samotným zmíněnou podmínkou kladenou na odborného zástupce, a sice „odpovědností za odborné vedení nestátního zařízení“. Podle stěžovatelky je obsahem této odpovědnosti mj. i zajištění předpokladů pro odborné vedení v souladu s právními předpisy, tedy i se zákonem o nestátních zdravotnických zařízeních, tak aby lékárenská péče byla poskytována v souladu s právními předpisy (§ 5 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních), aby zdravotní péči poskytovali jen zdravotničtí pracovníci (§ 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních) a aby za tím účelem byly splněny požadavky na personální, věcné a technické vybavení zdravotnického zařízení a požadavky kladené na jeho provoz (§ 4 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních). Podle stěžovatelky se ustanoveními § 9 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních podmínky registrace nevyčerpávají. V zákoně jsou podle ní totiž uvedeny další (zvláštní) podmínky pro všechna zdravotnická zařízení nebo pro jejich jednotlivé druhy, které s obecnými podmínkami souvisejí. Stěžovatelka chápe ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) zákona o nestátních zdravotnických zaříze