3 Ads 21/2004 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 21/2004- 55 - text č. j. 3 Ads 21/2004 – 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně PharmDr. J. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem Humpolec, Nerudova 185, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 1/2002 - 35 ze dne 30. 1. 2004, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 1/2002 – 35 ze dne 30. 1. 2004 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí č. j. 406/01/OSVZ/Šv ze dne 19. 10. 2001 a zároveň rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov (dále jen „okresní úřad“) č. j. 66-1-PE 11791/2001 ze dne 27. 7. 2001. Posléze uvedeným rozhodnutím byla žalobkyni s odkazem na § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 160/1992 Sb.“), uložena pokuta za porušení povinností provozovatele nestátního zdravotnického zařízení ve výši 20 000 Kč a zároveň povinnost uzavřít smlouvu o účasti na zajišťování pohotovostních služeb na výzvu správního orgánu, příslušného k registraci podle § 5 odst. 2 písm. f) cit. zákona. Rozhodnutím stěžovatele pak byl k odvolání žalobkyně výrok rozhodnutí okresního úřadu změněn tak, že byla ponechána výroková část o uložení pokuty a vypuštěna část týkající se povinnosti uzavřít smlouvu o účasti na zajišťování pohotovostních služeb. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Podle soudu je pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí rozhodující způsob, jakým okresní úřad jako prvostupňový orgán ve výroku svého rozhodnutí vymezil deliktní jednání žalobkyně po stránce skutkové. Soud nepovažuje použitý způsob za dostačující, neboť postrádá zejména vymezení skutku, s nímž je deliktní odpovědnost spojována, a určení času (časového období), kdy k tomuto deliktu došlo. Jakkoli zákon č. 160/1992 Sb. ani zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), blíže obsah výroku správního rozhodnutí tohoto druhu nevymezují, lze oprávněně trvat na požadavku, aby ve výroku jakéhokoliv sankčního rozhodnutí bylo minimálně uvedeno, kdy byl předmětný skutek spáchán, a skutek samotný aby byl vymezen způsobem jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohlo dojít k jeho záměně se skutkem jiným. Tyto požadavky lze podle soudu dovodit analogicky z kodifikace trestního procesu správního i soudního, konkrétně z § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“) a z § 120 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „trestní řád“). Jak soud uvedl, pokud zmiňované procesní normy kogentně trvají na takovém vymezení deliktního jednání ve výroku meritorního rozhodnutí, nelze nalézt ospravedlnitelný důvod, pro který by se tyto požadavky neměly uplatnit ve výroku rozhodnutí ve věci tzv. jiného správního deliktu. Takové rozhodnutí je podle krajského soudu rozhodnutím nesrozumitelným ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a pokud takové rozhodnutí bylo v této části rozhodnutím stěžovatele jako odvolacího orgánu ponecháno bez právně relevantních změn, je závěr o nepřezkoumatelnosti nutno vztáhnout i na rozhodnutí odvolacího orgánu. Proto soud obě správní rozhodnutí s odkazem na § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil pro nesrozumitelnost. Nad rámec toho se krajský soud vyjádřil k otázce rozsahu kontraktační povinnosti nestátního zdravotnického zařízení ve smyslu § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 160/1992 Sb. Kritériem přijatelnosti navrhovaných smluvních podmínek je objektivní nutnost zajištění zdravotnické péče cestou uzavření smlouvy podle uvedeného ustanovení na straně jedné a únosnost přebíraného závazku (subjektivní stránka věci) na straně druhé. Soud dovodil, že pokud jsou výše zmiňované podmínky kumulativně splněny, je nestátní zdravotnické zařízení povinno návrh smlouvy akceptovat; odmítá-li o uzavření smlouvy jednat, či váže-li uzavření smlouvy na změnu navrhovaných smluvních podmínek, na kterou správní orgán není povinen přistoupit, jedná v rozporu se zákonem. Odvolací orgán podle soudu rovněž správně dovodil, že předmětná kontraktační povinnost vyplývá pro nestátní zdravotnické zařízení ex lege a není proto možné jí ukládat cestou individuálního správního aktu. Soud se také ztotožnil se způsobem, jakým byla stěžovatelem posouzena otázka počátku běhu lhůty k uložení sankčního opatření ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb. Stěžovatel v kasační stížnosti napadá uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně v plném rozsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Soud podle něj správně vyšel z předpokladu, že pro posouzení zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je rozhodující způsob, jakým prvostupňový orgán ve výroku vymezil deliktní jednání žalobkyně po stránce skutkové. Poté však podle stěžovatele zcela neopodstatněně dovodil, že požadavky ohledně náležitostí výroku jakéhokoliv sankčního rozhodnutí lze analogicky dovodit z kodifikace trestního procesu správního i soudního, a to i v případě výroku meritorního rozhodnutí ve věci jiného správního deliktu. Krajský soud použil při posuzování srozumitelnosti výroku napadeného rozhodnutí analogii legis, použití analogie ve správním právu však podle stěžovatele z hlediska obecné teorie tohoto právního odvětví nepřichází v úvahu, což vyplývá přímo z jeho povahy. Správní řízení při ukládání sankcí za jiné správní delikty podléhá až na drobné výjimky odvoditelné z některých zvláštních předpisů režimu správního řádu. V případě řízení o uložení pokuty podle zákona č. 160/1992 Sb. nestanoví tento zvláštní právní předpis odchylky, platí tedy subsidiárně správní řád se svými požadavky na výrokovou část rozhodnutí ve smyslu jednoznačné specifikace vlastního rozhodnutí ve věci, tj. práva a povinnosti obsažené ve výroku rozhodnutí musejí být formulována jasně, určitě a stručně. Stěžovatel namítá, že popis konkrétní skutkové podstaty správního deliktu je i z důvodu jeho obsáhlosti obsažen v odůvodněních prvostupňového druhostupňového rozhodnutí. Z § 47 odst. 2 správního řádu podle stěžovatele explicitně nevyplývá, že by výrok rozhodnutí musel obsahovat věcné, časové a místní vymezení konkrétního protiprávního jednání. Není proto podle platné právní úpravy důvodem pro zrušení rozhodnutí, je-li vymezení protiprávního jednání obsaženo v odůvodnění rozhodnutí. Výrok zrušených rozhodnutí pak obsahuje rozhodnutí ve věci (uložení pokuty a porušení povinnosti provozovatele nestátního zdravotnického zařízení v oboru lékárna) s uvedením ustanovení příslušného právního předpisu, ve výroku je rovněž uvedena lhůta splatnosti pokuty. Takový výrok podle stěžovatele je plně způsobilý zasáhnout práva a povinnosti žalobkyně. Nemůže se jednat ani o porušení procesního předpisu, tedy o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tato skutečnost navíc nebyla podle stěžovatele žalobkyní ani v žalobě namítána, neboť ta zpochybňovala naplnění skutkové podstaty správního deliktu, tzn. skutečnost, že by porušila povinnost vyplývající pro ni z § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 160/1992 Sb. Stěžovatel nepovažuje výrok správního rozhodnutí za nesrozumitelný a skutek, za nějž byla sankce uložena, za zaměnitelný s jiným správním deliktem, neboť tento je třeba vykládat ve vazbě na odůvodnění rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatel žádá Nejvyšší správní soud, aby kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s názorem stěžovatele, když za správnou považuje úvahu soudu. Ust. § 47 odst. 2 správního řádu je obvykle vykládáno tak, že výrok je částí rozhodnutí, ve které správní orgán vyjadřuje, jakým způsobem v projednávané věci rozhodl. Výrok musí být jasný a srozumitelný, přesný a určitý, neboť jen on je závazný a právní moci schopný. Z výroku musí být patrno, co bylo předmětem rozhodování a na základě jakého ustanovení a právního předpisu správní orgán rozhodl. Podle žalobkyně bývá za stěžejní část výroku považováno právě vymezení předmětu řízení, když odkaz na zákonné ustanovení může být patrný i z odůvodnění rozhodnutí. Úvaha krajského soudu nemusí být podle něj odvíjena pouze od analogie legis, ale postačí logický výklad § 47 odst. 2 správního řádu. Pokud