3 Ads 6/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 6/2005- 57 - text č. j. 3 Ads 6/2005 - 58 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce V. W, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Bryksova 939/37, Praha 9, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2003, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2004 č. j. 42 Cad 73/2004 – 25, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2004 č. j. 42 Cad 73/2004 – 25 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen stěžovatelka) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 29. 7. 2003 a věc jí vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „na žalobce jest nahlížeti jako na osobu zcela rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci“. Zároveň jí bylo uloženo uhradit žalobci náhradu „procesních“ nákladů ve výši 4931 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu: Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003 zamítla stěžovatelka žádost žalobce o úpravu důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení § 25 odst. 7 z. č. 119/1990 Sb. Zjistila, že žalobce byl vězněn v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Svoje rozhodnutí pak odůvodnila tím, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54, jímž byl žalobce odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, byl sice zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 a žalobce byl zproštěn obžaloby, z uvedeného rozsudku však vyplývá, že odsuzující soudní rozhodnutí nebylo zrušeno podle z. č. 119/1990 Sb., ani podle z. č. 198/1993 Sb., ale z důvodu porušení obecných procesních a hmotněprávních předpisů. Nárok na úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci proto nevznikl. Krajský soud ověřil, že cit. rozsudek ze dne 22. 5. 2003 byl vynesen Nejvyšším soudem ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti dne 26. 7. 2001. Za prokázané pak považoval tvrzení žalobce, že mu v minulosti náčelník tehdejšího Vojenského obvodového soudu v Brně sdělil, že na jeho případ se rehabilitace nevztahuje. Na základě uvedených skutečností dospěl soud k následujícímu závěru: „Skutek, pro který byl žalobce tehdy odsouzen, sice nenáleží k množině tehdejších trestných činů, ohledně nichž vynesená rozhodnutí byla zrušena přímo ex lege (oddíl druhý zákona č. 119/1990 Sb.), nýbrž ke druhé množině činů, stran kterých mohlo k rehabilitaci dojít až na základě výsledku přezkumného řízení (oddíl třetí téhož zákona). Lze tedy hypoteticky připustit možnost, že by žalobce po řádně proběhnuvším přezkumu rehabilitován nebyl. Jestliže ovšem v důsledku chybné informace, kterou žalobci poskytl stát prostřednictvím Vojenského obvodového soudu v Brně (totiž že na žalobce se rehabilitace vůbec nevztahuje), byl žalobce zcela zbaven možnosti uplatnit svůj postoj, nelze mu tuto skutečnost přičítat k tíži. Stanovisko správního orgánu, že absolutní podmínkou přiznání důchodového příplatku podle ust. § 25 odst. 7 z. č. 119/1990 Sb. je jedině rehabilitační řízení uskutečněné podle tohoto zákona, tedy není korektní. Principy obecné spravedlnosti podle přesvědčení podepsaného soudu naopak vyžadují, aby za splnění uvedené podmínky byly považovány i výsledky nestandardních rehabilitačních procesů, pokud neodporují základním myšlenkám zákona č. 119/1990 Sb., k jejich uskutečnění vedly dobré důvody a pro dotčenou osobu vyzněly příznivě. Tak tomu bylo i v předmětné věci. Podepsaný soud nemá důvodu pochybovat o věcné správnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22. 5. 2003, jímž byl žalobce plně rehabilitován stran skutku uvedeného v § 4 lit.e) zákona č. 119/1990 Sb., podle přesvědčení podepsaného soudu má pak tato – byť nestandardní – rehabilitace stejné důsledky jako zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení dle oddílu třetího téhož zákona a takto je také třeba na žalobce nahlížet při vyřizování jeho žádosti o důchodový příplatek ve správním řízení.“ V podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdila důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nesouhlasila především s právním názorem soudu v tom, že za situace, kdy bylo žalobci zabráněno v možné rehabilitaci chybnou informací danou mu státem, je nutno považovat citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky za nestandardní formu rehabilitace se všemi dalšími důsledky. Dle názoru stěžovatelky poskytnutá chybná informace účastníkovi řízení v podání žádosti o zahájení přezkumného řízení podle z. č. 119/1990 Sb. zabránit nemohla. V případě, že by jeho žádosti nebylo vyhověno, mohl proti zamítavému rozhodnutí podat opravný prostředek a dosáhnout tak rehabilitace. Dále stěžovatelka poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 Pl. ÚS 46/2000 podle něhož je věcí suverénního státu, zda přistoupí k rehabilitacím a pokud ano, v jakém rozsahu budou tyto křivdy odčiněny. Československý stát, který po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků. Tendenci rehabilitačního procesu urychlit cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování rehabilitačních nároků určitý časový rámec. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odsuzující rozhodnutí zrušeno podle obecných předpisů trestního řádu, tak není dle názoru stěžovatelky rozhodnutím ve smyslu § 14 z. č. 119/1990 Sb. Kromě výše uvedeného stěžovatelka namítla, že pokud krajský soud v napadeném rozsudku vychází z hypotézy, že by účastník řízení nebyl po řádně proběhnuvším přezkumu řádně rehabilitován, je jeho zdůvodnění zcela nelogické a nesrozumitelné. Stěžovatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Ve vyjádřeních ze dne 10. 8. a 18. 8. 2004 žalobce uvedl, že stěžovatelkou předestřený nález Ústavního soudu pouze vyslovil, že nevratná lhůta stanovená § 6 z. č. 119/1990 Sb. není protiústavní. To však rozhodně nebrání nevinně odsouzeným, aby se domáhali nápravy jinými cestami. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Rto 8/2004 byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle ust. § 33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. Tímto usnesením by měly být odstraněny veškeré pochybnosti o správnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Ze soudního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem Nejvyšší správní soud zjistil, že na čl. 5 se nachází sdělení náčelníka Vojenského obvodového soudu v Brně plk. Dr. M. H. ze dne 4. 2. 1991 adresované tehdejší právní zástupkyni žalobce Dr. M. Č., v němž se potvrzuje, že V. V. (W.) byl Vojenským soudem Brno odsouzen v roce 1954 pod č. j. T 2/54 pro trestný čin podle § 270 odst.1 písm. b) trestního zákona. Dále je uvedeno, že na tento trestný čin se rehabilitace ze zákona nevztahuje. U nadepsaného soudu nebyla žádost o rehabilitaci jmenovaného podána a řízení o rehabilitaci není vedeno. Z připojeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Rto 8/2004 Nejvyšší správní soud zjistil, že jím bylo zrušeno podle ust. § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2004 č. j. 1 Rt 6/2004 – 11 a zároveň bylo analogicky vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle ust. § 33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. Svoje rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 byl V. W. „ve své podstatě rehabilitován a vyslovení rehabilitace podle § 33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. je důvodné, neboť po zrušení původního rozsudku a zproštění obžaloby byl omezen na svobodě bez existence pravomocného odsouzení a byl-li zproštěn obžaloby podle obecných předpisů, neměl by nárok na odškodnění dle zákona č. 261/2001 Sb.“ V ostatním vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn správním orgánem a popsán v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných důvodů kasační stížnosti, z úřední povinnosti přihlédl k některým procesním vadám a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je v plném rozsahu důvodná. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalobce byl „státem“ nesprávně poučen a tím „zcela zbaven možnosti uplatnit svůj postoj.“ Uvedenému rozumí Nejvyšší správní soud tak, že krajský soud zřejmě dovozova