3 As 3/2005 — Nejvyšší správní soud

3 As 3/2005- 53 - text č. j. 3 As 3/2005 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: M. B., zastoupeného JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem se sídlem Praha 10, Korunní 774/87, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 249/2003 - 28 ze dne 11. 11. 2004, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. ZIV/98148/106/2003/B/Kou ze dne 19. 8. 2003, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí živnostenského odboru Úřadu městské části Praha 1 (dále jen „živnostenský úřad“) č. j. ŽIO/K/3733/2002/Bur ze dne 5. 5. 2003 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. I. Průběh správního řízení 2. Shora označeným rozhodnutím živnostenského úřadu byla stěžovateli podle § 65 odst.1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „živnostenský zákon“) uložena pokuta ve výši 20 000 Kč, a to za jednání, kterým porušil čl. 1a odst. 1 vyhlášky hlavního města Prahy č. 27/1998 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává tržní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tržní řád“), a to tím, že prodával zboží, konkrétně koláče, sladké a slané pečivo, pizzu či párek v rohlíku, formou pultového prodeje z mobilního zařízení v J. u. P. 1 na parkové cestě, tedy na místě, které nelze k prodeji občerstvení využít. Živnostenský úřad přitom odmítl námitku stěžovatele, že má s vlastníkem parcely, na které provozoval uvedený prodej, řádnou nájemní smlouvu s tím, že tento vztah je vztahem soukromoprávním, jenž není předmětem řízení. Stěžovatel tak byl pokutován za prodej sortimentu, který v uvedené lokalitě podle přílohy č. 1 k tržnímu řádu, prodávat nelze. Stěžovatel naopak nebyl pokutován za překročení povoleného rozsahu tržního místa. 3. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání, které však žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Kromě toho, že se ztotožnil se závěry orgánu prvního stupně, žalovaný doplnil, že stěžovatel se porušení právního předpisu dopustil opakovaně, a tudíž vědomě, když byl na své protiprávní jednání opakovaně upozorněn. Sankce, jež byla uložena ve spodní hranici sankčního rozpětí, podle žalovaného plně koresponduje se sankcemi ukládanými v obdobných případech. Jestliže byl stěžovatel sankcionován jiným správním orgánem za to, že svým skutkem porušil rovněž zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), konkrétně pro užívání místní komunikace bez povolení jejího zvláštního užívání příslušným silničním správním úřadem, jedná se podle žalovaného o jiný správní delikt, resp. o jednočinný souběh dvou různých správních deliktů, pro jejichž řešení jsou věcně příslušné různé správní orgány. II. Rozsudek Městského soudu v Praze 4. Shora označené rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, v rámci níž se domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí. Městský soud v Praze však námitkám stěžovatele obsaženým v žalobě nepřisvědčil, žalobu jako celek shledal nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl. 5. Městský soud v Praze měl za prokázané, že místo, na kterém stěžovatel uskutečňoval prodej, se sice nachází na pozemku ve vlastnictví Ř. f. u k. s. J., nicméně tržní řád toto místo definuje konkrétním označením jako „J., na parkové cestě“, neboť se jedná o místo veřejně přístupné. Tržní řád rovněž výslovně stanoví, jaký druh zboží je na tomto místě možno prodávat. Stěžovatel však na tomto místě prodával jiný druh zboží, na což byl písemně opakovaně upozorněn (v zápise z kontroly provedené na místě dne 4. 6. a 6. 6. 2002 a z jednání na živnostenském úřadě dne 10. 6. 2002). Vzhledem k tomu, že od tohoto neoprávněného způsobu výkonu živnostenského podnikání neustoupil, byl k stejnému vyzván na dalším jednání dne 24. 6. 2002. Žalovaný tedy dle soudu nepochybil, jestliže rozhodnutí o uložení pokuty potvrdil. Pokuta byla uložena ve výši odpovídající rozpětí uvedenému v § 65 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona a byla řádně odůvodněna. Soud odmítl i námitku týkající se pochybení, spočívajícímu v neupozornění stěžovatele na doplnění spisu o nový důkaz, kterým byla informace o umístění pevného stánku s tiskem o velikosti 5 m2 na inkriminovaném tržním místě. Na postupu žalovaného v této dílčí věci neshledal nezákonnost, a to mimojiné též proto, že tato informace svým charakterem nesplňuje náležitosti důkazu vztahujícímu se k postihované činnosti stěžovatele, nýbrž je pouhou informací o současném stavu tržního místa a teoreticky mohla instruovat stěžovatele jednak o zbývajících volných 5 m2 tržního místa, jednak o možnostech výběru dalšího tržním řádem povoleného sortimentu. Pokud jde o námitku, že z právního řádu nelze odvodit oprávnění obce, aby určila obecně závaznou vyhláškou pozemek ve vlastnictví osoby odlišné od obce za tržní místo a určila, co se smí či nesmí na takovém místě prodávat, a to ani na základě § 18 živnostenského řadu, pak stěžovatel podle soudu nemá k této námitce žalobní legitimaci, která náleží výlučně vlastníkovi pozemku. Kasační stížnost 6. V kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel napadá skutková zjištění a právní závěry, ke kterým uvedený soud ve svém rozhodnutí dospěl. Stěžovatel sice připouští, že prodával zboží, jež je uvedeno v napadeném rozsudku, tvrdí však, že se tak nedělo v místě, které je místem tržním ve smyslu tržního řádu. Dovozuje tedy existenci důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je přesvědčen, že na jeho jednání nebylo možné tržní řád vůbec aplikovat. Z toho důvodu jeho jednání nebylo možno subsumovat pod skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu § 65 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona. 7. Stěžovatel nejprve poukázal na to, že tržní řád rozlišuje dva samostatné pojmy, a to „druh prodeje zboží nebo poskytování služeb“ a „druh zboží nebo poskytovaných služeb“. Zatímco první pojem se vztahuje ke způsobu prodeje, popř. jeho časovým souvislostem, druhý pojem vyjadřuje předmět prodeje. Tyto pojmy jsou vzájemně nezaměnitelným způsobem používány v jednotlivých ustanoveních tržního řádu. Podle stěžovatele je pak třeba vyjít z toho, že tržní řád se nevztahuje na druhy prodeje, které jsou uvedeny v jeho § 5a odst. 1, mj. na prodej v pojízdné prodejně a obdobném zařízení sloužícím k prodeji zboží nebo k poskytování služeb, včetně lodí. Vzhledem k tomu, že správní orgány i Městský soud v Praze měly za prokázané, že stěžovatel prodával své zboží „formou pultového prodeje z mobilního zařízení“, je podle stěžovatele třeba toto zařízení charakterizovat jako zařízení „obdobné pojízdné prodejně“ ve smyslu § 5a odst. 1 tržního řádu. Poukázal na to, že zařízení, které používal ke svému prodeji, se skládalo z mnoha dílčích komponentů, a proto jej nebylo možno podřadit pod kategorii „ruční vozík, kolo apod.“ ve smyslu čl. 1 odst. 8 tržního řádu. Protože se tedy tržní řád na druh prodej zboží, který stěžovatel uskutečňoval, nevztahuje, nemohl se stěžovatel porušení této normy vůbec dopustit, a proto se nemohl ani dopustit správního deliktu ve smyslu § 65 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona. 8. Stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze rovněž z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Z článků 4 odst. 2, 11 odst. 4 a 41 Listiny základních práv a svobod dovozuje, že vlastnické právo lze omezit jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Ustanovení § 18 živnostenského zákona, které zmocňuje obec k přijetí tržního řádu ve formě obecně závazného právního předpisu, má povahu originální právní normy, kdežto tržní řád má povahu právní normy delegované. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že pokud se má § 18 živnostenského zákona vztahovat i na určení míst ve vlastnictví jiných subjektů, než obce, měla tato právní norma stanovit též pravidla pro určení náhrady za omezení práva vlastníka nemovitosti. Jestliže totiž uvedené ustanovení umožňuje obci určit jako tržní místa i místa na pozemku ve vlastnictví jiné osoby než obce, jedná se nutně o omezení práva vlastníka. Pokud však uvedené ustanovení žádná pravidla pro přiznání náhrady neobsahuje, pak je třeba zkoumat jeho soulad s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ani tržní řád neobsahuje pravidla pro určení náhrady za omezení příslušných složek vlastnického práva, ke kterému dochází v případě