4 Ads 55/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 55/2004- 38 - text č. j. 4 Ads 55/2004 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: A. K., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Bryksova 939/37, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26. 8. 2004, č. j. 18 Cad 25/2004 – 13, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2004, č. j. 18 Cad 25/2004 – 13. Označeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 1. 2004, č. j. X. Tímto rozhodnutím žalované byla zamítnuta žádost stěžovatelky ze dne 27. 6. 2003 o vyplacení příplatku k důchodu podle ustanovení § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), který náležel jejímu zemřelému manželovi za období od 1. 7. 1990 do 23. 2. 1994. Předmětnou žádost zamítla žalovaná podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že stěžovatelka podáním ze dne 27. 6. 2003 uplatnila žádost o úpravu dávky vdovského důchodu podle ustanovení § 25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci, jakož i žádost o úpravu důchodu jejího zemřelého manžela v době od 1. 7. 1990 do 23. 2. 1994 podle ustanovení § 25 odst. 7 téhož zákona. Pokud jde o úpravu dávky vdovského důchodu, o té rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 9. 2003, kterým požadavku stěžovatelky vyhověla. Požadavku stěžovatelky o úpravu důchodové dávky jejího zemřelého manžela za dobu od 1. 7. 1990 do dne jeho úmrtí, tj. do 23. 2. 1994, žalovaná vyhovět nemohla, neboť žádost o úpravu dávky nebyla uplatněna ještě za života manžela stěžovatelky. Své rozhodnutí žalovaná opřela o ustanovení § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Protože podmínky procesního nástupnictví stanovené v tomto zákonném ustanovení splněny nebyly, nezbylo, než v tomto směru žádost stěžovatelky zamítnout. Proti tomuto rozhodnutí žalované podala stěžovatelka včasnou žalobu, ve které zejména namítala, že v předmětné věci je třeba postupovat podle oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci a nikoliv dle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, přičemž uvedla, že manžel navíc zemřel před účinností zákona o důchodovém pojištění. K tomuto dále doplnila, že právo žádat odškodnění přešlo po smrti manžela v souladu s ustanovením § 26 zákona o soudní rehabilitaci na dědice, kterým je v souzené věci stěžovatelka, přičemž odepření dědického nároku je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Ostravě následně žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku ve vztahu k souzené věci zejména uvedl, že ať již v případě aplikace relevantních ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, či aplikace relevantních ustanovení zákona o důchodovém pojištění, je vždy třeba, aby o přiznání příplatku k důchodu požádal toliko oprávněný (poškozený), kterým byl manžel stěžovatelky a nikoliv dědici po jeho smrti. Z důvodu, že tak manžel stěžovatelky za svého života neučinil, nelze žádnému dědici, tedy ani stěžovatelce, podle Krajského soudu v Ostravě, příplatek k důchodu přiznat. Krajský soud v Ostravě tak přisvědčil žalované a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z označené kasační stížnosti, která byla na výzvu Krajského soudu v Ostravě doplněna, vyplynulo, že stěžovatelka kasační stížností namítá důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné právní posouzení věci, které dovozuje z aplikace ustanovení § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, namísto aplikace ustanovení šestého oddílu zákona o soudní rehabilitaci. K tomuto zejména uvedla, že právo žádat odškodnění přešlo po smrti manžela stěžovatelky podle § 26 zákona o soudní rehabilitaci na stěžovatelku. Stejně tak doplnila, že přeplatku se domáhá toliko za období od 1. 7. 1990 do 23. 2. 1994, tedy do manželovy smrti. Odepření dědického nároku stěžovatelka pokládá za postup v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhovala, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Požádala o přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaná podala na výzvu soudu stručné vyjádření, ve kterém uvedla, že souhlasí s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a nepodává proto vyjádření ke kasační stížnosti. Z obsahu příslušného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil následující skutečnosti: Manžel stěžovatelky, pan L. K., byl od 4. 2. 1952 do 7. 5. 1953 neoprávněně vězněn; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 1990, č. j. 1 Rt 201/90 byl plně rehabilitován. Dne 23. 2. 1994 manžel stěžovatelky zemřel. Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu dále zjistil, že stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce dne 27. 6. 2003 požádala o doplacení příplatku k důchodu dle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, a to od 1. 7. 1990 do 23. 2. 1994, a současně dle odst. 8 citovaného ustanovení o doplacení příplatku k důchodu, a to od 24. 2. 1994. Česká správa sociálního zabezpečení nárok dle § 25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci uznala a vdovský důchod stěžovatelky zvýšila o částku 135 Kč měsíčně. V případě druhého příplatku, tedy příplatku dle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, Česká správa sociálního zabezpečení postupovala tak, že žádost o příplatek rozhodnutím ze dne 22. 1. 2004, č. j. X zamítla. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména vyplynulo, že podmínkou vyplacení příplatku je, a to v souladu s ustanovením § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podání žádosti o takový příplatek oprávněným, což se však v souzené věci nestalo, neb žádost podala až manželka oprávněného, tedy stěžovatelka. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka namítá důvod kasační stížnosti obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá, že v předcházejícím řízení došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Ze shora uvedené rekapitulace je navíc patrno, že mezi účastníky řízení není sporu o skutkových okolnostech věci, nýbrž toliko o jejím právním posouzení. Nejvyšší správní soud proto nejprve vyložil předmětná ustanovení relevantních zákonů. Ustanovení § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí stanovilo, že zemřel-li oprávněný po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti. Podmínka žití v domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Uvedené ustanovení § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je přitom i podle Nejvyššího správního soudu třeba vykládat v souladu s doslovným zněním zákona, který říká, že zemřel-li oprávněný po uplatnění nároku, vstupují do dalšího řízení manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti, tedy tak, že manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti, mohou vstoupit do řízení, avšak jen tehdy pokud oprávněný takový nárok uplatnil. Jinými slovy o nárok musel za svého života požádat oprávněný (v souzené věci manžel stěžovatelky). Nepožádal-li o nárok oprávněný za svého života, nelze takový nárok uvedeným osobám přiznat. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, v souzené věci bylo jednoznačně prokázáno, ostatně strany to ani nezpochybňují, že oprávněný, manžel stěžovatelky nárok za svého života neuplatnil a nemohou o něj tedy usilovat osoby výše uvedené, tedy ani manželka oprávněného, stěžovatelka. Relevantní ustanovení oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci, tedy ustanovení § 24 odst. 1 stanovilo, že při up