4 As 4/2004 — Nejvyšší správní soud

4 As 4/2004- 74 - text č. j. 4 As 4/2004 – 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudkyň JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: J. T., zast. Mgr. Marií Kakaščíkovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 47/15, proti žalovanému: Krajský úřad – Jihočeský kraj, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2003, č. j. 2 Cad 104/2003 – 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Marii Kakaščíkové, advokátce, se sídlem České Budějovice, Hroznová 47/15, s e u r č u j e částkou 975 Kč, která jí bude vyplacena do 60ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OSVZ39/2821/03 ze dne 28. 4. 2003, o zamítnutí odvolání podaného proti rozhodnutí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Kaplici ze dne 5. 3. 2003, jímž mu byla poskytnuta opakovaná dávka sociální péče ve výši 1554 Kč podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb. (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“) a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) o žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl v řízení o žalobě dle části třetí hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle krajského soudu bylo ve věci sporným, zda stěžovatel splňoval předpoklady pro poskytování dávek sociální péče podle § 4 zákona o sociální potřebnosti, jak jím bylo požadováno, a zda byl postup správních orgánů správný, když rozhodly o poskytnutí dávky sociální péče v mimořádných případech podle § 8a zákona o sociální potřebnosti. Krajský soud odkázal na příslušnou právní úpravu jednotlivých ustanovení zákona o sociální potřebnosti, zejména na § 3 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje životního minima, jestliže není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebo po dobu, po kterou nemá nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání z důvodů uvedených v § 14 odst. 1 písm. d) až f) zákona č. 578/1991 Sb. Krajský soud považoval za prokázané, že dne 21. 7. 2002 byla stěžovateli ukončena pracovní neschopnost, v den ukončení pracovního poměru u zaměstnavatele P. H. V období od 22. 7. 2002 do 7. 8. 2002 byl stěžovatel tedy práce schopen, nenastoupil do pracovního poměru, ani se nezaevidoval na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Ode dne 8. 8. 2002 byl stěžovatel opět v pracovní neschopnosti, která trvala do doby vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud z tohoto dovodil, že stěžovatele nelze považovat za sociálně potřebného ve smyslu výše uvedeného § 3 odst. 3 písm. a) zákona o sociální potřebnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podle názoru krajského soudu nesplňoval podmínky pro přiznání dávky sociální péče podle § 4 zákona o sociální potřebnosti, mohla mu být poskytnuta dávka sociální péče podle § 8a tohoto zákona, tato dávka je nenároková a může být poskytnuta v nezbytném rozsahu. Výše přiznané dávky je plně na úvaze správního orgánu s ohledem na osobní, majetkové a sociální poměry občana. Postup žalovaného byl proto správný. Krajský soud v závěru rozhodnutí upřesnil, že předmětem napadeného rozhodnutí, a tedy i soudního přezkumu, byla dávka sociální péče poskytnutá stěžovateli od 1. 11. 2002, soud proto nemohl rozhodovat o přiznání dávky od 1. 8. 2002, jak se stěžovatel domáhal. O vyplacení dávky sociální péče podle § 4 zákona o sociální potřebnosti od 1. 8. 2002 bylo rozhodnuto jiným rozhodnutím, které nebylo předmětem tohoto řízení. Stěžovatel nejprve podal kasační stížnost v podobě vlastnoručně psaného textu dne 10. 10. 2003, tedy před tím, než mu byl soudem ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti. V tomto podání se stěžovatel vyjadřoval nesouhlasně k postupu správních orgánů v předcházejícím správním řízení, popisoval skutkový děj předcházející vydání napadených rozhodnutí a důvody, které mu bránily registrovat se v období od 22. 7. do 7. 8. 2002 jako uchazeč o zaměstnání. Poté, kdy byl soudem stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů, byla kasační stížnost tímto zástupcem doplněna. Krajský soud nemohl podle názoru stěžovatele správně posoudit právní otázku (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) v době, kdy nebylo skončeno řízení o jeho žádostech o prodloužení podpůrčí doby, o přiznání dávek státní sociální podpory za dobu od 1. 8. 2002 do 23. 1. 2003 a o přezkoumání zdravotního stavu. Stěžovatel z této skutečnosti též dovozuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, při jejím zjišťování byl porušen zákon o řízení před správním orgánem, když správní orgány i soud nevyčkaly konečného rozhodnutí ve věcech vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 Cad 102/2003, 2 Cad 67/2003 a 2 Cad 85/2003. Podle názoru stěžovatele měly správní orgány i soud vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ohledně prodloužení podpůrčí doby nemocenského pojištění, v této věci se jedná o předběžnou otázku ve smyslu § 40a zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správního řádu“), což se vztahuje i na obě další rozhodnutí. Pokud by bylo v uvedených věcech stěžovateli vyhověno, měl by v rozhodné době nárok na nemocenské dávky, případně na částečný invalidní důchod, z čehož dovozuje následné právo žádat o dávky podle § 4 zákona o sociální potřebnosti. Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že pokud by stěžovatel v době od 22. 7. do 8. 8. 2002 požádal o přijetí do seznamu uchazečů o zaměstnání, mohla by mu být vyplacena dávka dle § 4 zákona o sociální potřebnosti. K námitce, že správní orgán měl vyčkat na rozhodnutí o žalobách vedených u krajského soudu, žalovaný poukázal na úlohu dávek sociální péče, které jsou určeny k vyřešení momentální nepříznivé situace občana, a slouží k okamžité spotřebě. Podle § 94 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. nelze dávku vyplatit zpětně, ale může být přiznána a vyplácena nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o poskytnutí této dávky. Žalovaný považoval kasační stížnost stěžovatele za nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, když sám neshledal vady uvedené v § 109 odst. 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel především namítá, že se nemohl evidovat na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť po 21. 7. 2002, kdy mu byla ukončena výplata nemocenských dávek, v době od 22. 7. 2002 probíhalo řízení o prodloužení podpůrčí doby výplaty nemocenských dávek. Nesouhlasí proto s tím, že se mohl zaregistrovat na úřadu práce. S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit. Především je třeba zdůraznit, že zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, v jeho znění ke dni vydání rozhodnutí, ani zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, žádné takové omezení neobsahuje. Naopak, v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb. právo na zaměstnání nelze občanu odepřít (mimo jiné) z důvodu zdravotního stavu. Podle § 7 odst. 1 téhož zákona občanu, který není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, ani se nepřipravuje soustavně pro povolání, a osobně se u úřadu práce (§ 4 odst. 2) uchází na základě písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání (dále jen „uchazeč o zaměstnání“), se zařadí do evidence uchazečů o zaměstnání (§ 8 odst. 1). Podle § 16 odst. 3 zákona č. 9/1991 Sb. hmotné zabezpečení se poskytuje uchazeči o zaměstnání i v době pracovní neschopnosti, kdy nemá nárok na nemocenské anebo jeho výplatu, a to nejdéle po dobu, po kterou by nemocenské náleželo. Podle § 14 odst. 1 tohoto zákona hmotné zabezpečení se neposkytuje, jestliže uchazeč o zaměstnání je hmotně zabezpečen peněžitými dávkami nemocenského pojištění (zabezpečení), nahrazujícími ušlou mzdu (výdělek). Z výše uveden