4 As 50/2003 — Nejvyšší správní soud

4 As 50/2003- 61 - text č. j. 4 As 50/2003 – 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. P., proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, P. O. Box 49, 150 06 Praha 5, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2003, č. j. 8 Ca 29/2003 – 29, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2003, č. j. 8 Ca 29/2003 – 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Národní bezpečnostní úřad – ředitel Ing. T. K. – oznámením ze dne 23. 12. 2002, č. j. 4642/2002-NBÚ/07-50 sdělil žalobci, že podle § 75 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, v platném znění, (dále též jen zákon), rozhodl o jeho stížnosti podané proti oznámení o nevydání osvědčení č. j. 2986-41/2002-NBÚ/PFO-1 ze dne 13. 11. 2002 podle § 36 odst. 3 zákona tak, že se stížnost zamítá. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení podle § 18 odst. 2 písm. c) zákona, protože provedenými opatřeními bezpečnostní prověrky bylo u něj zjištěno nejen bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona, ale i bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) tohoto zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce neuvedl v bezpečnostním dotazníku ani při bezpečnostním pohovoru informace uvedené ve zprávě Vojenského obranného zpravodajství a lze se oprávněně domnívat, že tyto informace nejsou všeobecně známé, nelze vyloučit eventualitu, že by tyto skutečnosti mohly vést k vydíratelnosti žalobce, bylo u žalobce zjištěno též bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. e) zákona. Žalobce proto nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti. Z těchto důvodů byla stížnost podle § 75 odst. 5 zamítnuta. V poučení tohoto rozhodnutí je uvedeno, že proti tomuto rozhodnutí je podle § 77a zákona přípustný opravný prostředek ke Kolegiu na úseku ochrany utajovaných skutečnostní při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně. Opravný prostředek lze podat podle § 77b zákona prostřednictvím orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, a to do 15-ti dnů ode dne doručení. V poučení je dále uvedeno, že proti tomuto rozhodnutí je možno podat též žalobu k příslušnému krajskému soudu rozhodujícímu ve věcech správního soudnictví podle zákona č. 150/2002 Sb., a to do 15-ti dnů ode dne doručení. Podání opravného prostředku nemá odkladný účinek. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že za situace, kdy nemá možnost seznámit se s utajovaným dokumentem (zprávou VOZ, č. j. V1507/2001-VOZ-BP), se jen s obtížemi může konkrétním skutečnostem ve zprávě uvedeným bránit. Tvrdil, že vše, co uvedl při bezpečnostním pohovoru dne 11. 11. 2002, uvedl popravdě a není si vědom toho, že by něco zatajil. Zdůrazňoval, že se považuje za osobu bezpečnostně způsobilou, není si vědom jakýchkoliv bezpečnostních rizik podle § 23 zákona. Popíral vědomou spolupráci s institucí, která v minulosti svou činností směřovala k potlačování lidských práv a svobod. Navrhoval, aby soud ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. napadené rozhodnutí bez nařízení jednání zrušil, a aby podle okolnosti zrušil i rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 13. 11. 2002, č. j. 2986-41/2002-NBÚ/PFO-1, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Navrhoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení s jejich splatností k rukám právního zástupce, ve lhůtě tří dnů od právní moci takového rozhodnutí. Podáním ze dne 27. 5. 2003 zaslal žalovaný soudu návrh na zastavení řízení či zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že žalobce souběžně s podáním žaloby uplatnil proti rozhodnutí žalovaného opravný prostředek podle § 77a zákona. Uvedl, že dne 26. 5. 2003 obdržel rozhodnutí Kolegia na úseku utajovaných skutečností (dále též jen Kolegia) sp. zn. KI6/2003 ze dne 5. 5. 2003, jímž bylo vyhověno stížnosti žalobce a napadené rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu zrušeno. Konstatoval, že ředitel Národního bezpečnostního úřadu je rozhodnutím Kolegia vázán podle § 77j odst. 1 zákona. Konstatoval dále, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno orgánem k tomu příslušným podle zákona, a to dříve, než soud počal ve věci jednat. Žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí je po rozhodnutí Kolegia bezpředmětná, neboť předmět řízení odpadl. Navrhoval, aby soud buď řízení zastavil podle § 47 písm. a) s. ř. s., prohlásí-li navrhovatel, že byl po podání návrhu plně uspokojen, či aby soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s., a dále, aby soud nepřiznával žalobci žádnou náhradu řízení, neboť jeho požadavku bylo vyhověno předtím, než soud započal ve věci jednat. S tímto vyjádřením předložil žalovaný rozhodnutí Kolegia ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. KI9-2003, jímž tento orgán rozhodl podle § 77j odst. 1 zákona, že napadené rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 23. 12. 2002, jímž byla zamítnuta stížnost žalobce, ruší a věc vrací orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, k dalšímu řízení. Žalobce na výzvu soudu ve smyslu ustanovení § 62 s. ř. s. sdělil soudu podáním ze dne 12. 8. 2003, že je v souladu se skutečností, že rozhodnutím Kolegia ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. KI6/2003 bylo zrušeno napadené rozhodnutí žalovaného. Dále poukázal na to, že ředitel Národního bezpečnostního úřadu svým rozhodnutím ze dne 5. 6. 2003, č. j. 2468/2003-NBÚ/07-SO nově rozhodl tak, že jeho stížnosti se vyhovuje a že rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 13. 11. 2002 se zrušuje a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí. Za této situace měl žalobce za to, že jsou splněny podmínky pro to, aby soud řízení usnesením ve smyslu § 62 odst. 4 s. ř. s. zastavil. Navrhl vydání usnesení, jímž se řízení zastavuje a jímž bude uznán žalovaný povinným nahradit náklady řízení ve výši 5725 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. K výše uvedenému vyjádření připojil žalobce oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 6. 2003, č. j. 2468/2003-NBÚ/07-50, jímž bylo rozhodnuto tak, že stížnosti žalobce se vyhovuje. Rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 13. 11. 2002 se zrušuje a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2003, č. j. 8 Ca 29/2003 – 29 řízení zastavil a rozhodl dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5725 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. V odůvodnění pak poukázal na to, že žalovaný předložil soudu rozhodnutí Kolegia na úseku utajovaných skutečností ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. KI6/2003, kterým bylo zrušeno napadené rozhodnutí, a na to že žalobce k výzvě soudu dne 12. 8. 2003 sdělil, že je postupem žalovaného uspokojen a požádal o náhradu nákladů řízení. Soud s poukazem na ustanovení § 47 písm. b) s. ř. s. řízení zastavil a výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 60 odst. 3, podle kterého v případě, že navrhovatel vzal podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Soud mu proto přiznal náhradu nákladů ve výši 5725 Kč, představujících 2000 Kč soudní poplatek a dále odměnu za zastupování účastníka advokátem ve výši 3500 Kč podle ustanovení § 11 zákona č. 484/2000 Sb. a 3 x paušální náhrada hotových výloh po 75 Kč podle Vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proti tomuto usnesení podal žalovaný (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. c), d) a e) s. ř. s. Konkrétně namítal, že Městský soud v Praze nesprávně vyhodnotil důvody, pro něž nemohl ve věci jednat, a to zejména s poukazem na uspokojení žalobce pro pozdější chování žalovaného. Podle názoru stěžovatele bylo napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno rozhodnutím Kolegia při Nejvyšším státním zastupitelství pod sp. zn. KI6/2003 ze dne 5. 5. 2003. Za této situace měl soud zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro řízení, a to po celou dobu řízení. V případě, kdy mu bylo žalovaným oznámeno, že v předmětné věci bylo rozhodnuto Kolegiem, měl danou situaci vyhodnotit tak, že v této chvíli nejsou splněny všechny podmínky řízení a podanou žalobu měl v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 s. ř. s. odmítnout. Soud podle názoru stěžovatele nesprávně nazíral na postavení Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností jako na postavení a rozhodování správního orgánu. Uvedené Kolegium však považuje svá rozhodnutí za rozhodnutí nezávislého soudního tribunálu v pojetí čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, které nepodléhá soudnímu přezkumu. Podle názoru stěžovatele již před samotným zahájením jednání soudu nebyla dána dispozice s předmětem žaloby zcela v rukou žalobce, ale objektivně zde byl dán stav, kdy soud již nemohl ve věci jednat