4 As 52/2003 — Nejvyšší správní soud

4 As 52/2003- 45 - text č. j. 4 As 52/2003 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. K., zast. JUDr. Helenou Teissingovou, advokátkou, se sídlem Praha 8, Křižíkova 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o dávku sociální péče, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Ca 10/2003 – 29, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Ca 10/2003 – 29 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Heleně Teissingové, advokátce, se sídlem Praha 8, Křižíkova 1, s e u r č u j e částkou 650 Kč a bude jí vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví ze dne 2. 5. 2002, č. j. MHMP SOC 33669/2002 a rozhodnutí Městské části Praha 3, odboru sociálních věcí ze dne 14. 2. 2002, č. j. OSV/OSD/RM/108/2002 a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení. Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 5. 2002 bylo zamítnuto odvolání žalobce a napadené rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3 bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 19. 12. 2001 o dávku sociální péče na zabezpečení základních potřeb žalobce. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce nepředložil doklad o tom, že ukončil nebo přerušil svou podnikatelskou činnost. Dále je zde poukazováno na ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, s tím, že u osob samostatně výdělečně činných se za příjem považuje částka rovnající se průměru čistého příjmu doloženého pro přiznání k dani za předchozí kalendářní rok, nejméně však částka ve výši životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama, tj. částka 4100 Kč. Vzhledem k uvedenému, byla žádost o dávku sociální péče zamítnuta. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., podle něhož občanu, který se považuje za sociálně potřebného podle tohoto zákona, se poskytují dávky sociální péče. Dále poukázal na ustanovení § 1 zákona č. 482/1991 Sb. a konstatoval dále, že v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 463/1991 Sb. se za příjem u osob samostatně výdělečně činných považuje nejméně částka životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama, tj. v současné době podle ustanovení § 3 zákona č. 463/1991 Sb. ve znění nařízení vlády č. 333/2001 Sb., částka 4100 Kč. Dále uvedl, že vzhledem k výši příjmu žalobce ho nelze považovat za občana sociálně potřebného podle ustanovení § 1 zákona č. 482/1991 Sb. Z tohoto důvodu nelze poskytnout jmenovanému dávku sociální péče podle ustanovení § 4 zákona č. 482/1991 Sb. Ústní jednání v dané věci nepovažoval odvolací orgán za důvodné. V podané žalobě žalobce namítal, že o přiznání dávek požádal proto, že na jeho majetek byl dne 20. 10. 1998 prohlášen Městským soudem v Praze konkurz a konkurzní řízení je vedeno pod sp. zn. 52 K 92/97. Správkyně konkurzní podstaty odmítá řešit žalobcem oprávněný nárok na vyplácení životního minima. Poukazoval dále na to, že mu byla ukončena podnikatelská činnost, jejíž výkon je podle správního orgánu v přímém rozporu s tím, aby mu mohly být vypláceny dávky. V žalobě se kromě zrušení již uvedených rozhodnutí dovolával toho, aby soud rozhodl také o tom, že se určuje, že žalobci byla pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 52 K 92/97-318 ze dne 11. 8. 1999 přerušena (ukončena) podnikatelská činnost. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Ca 10/2003 – 29 žalobu žalobce zamítl a rozhodl, že účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Dospěl k závěru, že v případě žalobce se nejedná o občana sociálně potřebného, jehož příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem a nemůže si příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Správní orgány na základě vlastního zjištění dospěly k závěru, že žalobce tyto podmínky nesplňuje. Vycházely z toho, že žalobce v době podání žádosti o dávku sociální péče byl osobou samostatně výdělečně činnou, která je ze zákona považována za příjemce nejméně částky životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama. Žalobce rovněž ve své žádosti neuváděl skutečnosti, které by mu bránily si příjem zvýšit vlastním přičiněním. Správní orgány obou stupňů správně nepovažovaly prohlášení konkurzu za žalobcům majetek za vážný důvod bránící mu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací si příjem zvýšit. Soud vzhledem k těmto skutečnostem žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. Namítal především, že soud nerozhodl řádně o celém předmětu řízení, když jeho zamítavý výrok se týká pouze rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002, ale nijak se nevypořádal s dalšími žalobními body. Namítal dále, že soud nehodnotil uplatněný nárok z hlediska ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. a 455/1991 Sb. Uvedl, že znovu předkládá soudu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999, z něhož vyplývá, že ve smyslu § 18a zákona o konkurzu mu bylo ke dni 31. 8. 1999 ukončeno provozování podniku, takže od 1. 9. 1999 nemohl nadále na základě živnostenského oprávnění ze dne 30. 9. 1992 již vůbec podnikat. Tomu koresponduje i ustanovení § 8 zákona č. 455/1991 Sb., z něhož vyplývá, že v případě rozhodnutí soudu o ukončení provozování podniku, nelze nadále podnikat. Vytýkal soudu dále, že se nevypořádal se stanoviskem napadených rozhodnutí z 2. 5. 2002 a 14. 2. 2002 v tom směru, zda byl i po prohlášení konkurzu, respektive ukončení provozování podniku nadále osobou samostatně výdělečně činnou. V tomto směru poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) a § 9 odst. 1, 2a, 3b zákona č. 155/1995 Sb., z nichž vyplývá, že osobou samostatně výdělečně činnou je ta osoba, která vykonává na území ČR samostatnou výdělečnou činnost, což v jeho případě znamená na základě oprávnění podle zvláštního zákona, tedy zákona č. 455/1991 Sb. Je nesporně prokázáno, že od prohlášení konkurzu svou samostatnou výdělečnou činnost ve smyslu vydaného živnostenského oprávnění vykonávat nemůže a fakticky ji též nevykonává, čímž podle svého přesvědčení ztratil statut osoby samostatně výdělečně činné a nelze tudíž na něj aplikovat ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. tak, jak to učinily správní orgány obou stupňů a jak dovodil napadený rozsudek. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně nevyvodil žádný právní závěr z usnesení Městského soudu z 11. 8. 1999 a ve svém rozhodnutí se s ním nikterak nevypořádal, byť na jeho existenci stěžovatel upozorňoval jak ve správním řízení, tak i před soudem, nehodnotil tudíž záležitost komplexně s přihlédnutím ke všem shora citovaným právním předpisům, vychází jeho rozhodnutí z neúplně zjištěného skutkového stavu a je tudíž nesprávné. Navrhoval, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel výslovně dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z obsahu správního spisu lze zjistit, že stěžovatel podal žádost o dávky sociální potřebnosti podle zákona č. 482/1991 Sb. u Městské části Praha 3 – Úřad městské části – dne 19. 12. 2001. K žádosti připojil osm příloh. Jako přílohu č. 1 předložil stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999, č. j. 52 K 92/97-318, podle něhož se ukončuje provozování podniku úpadce (stěžovatele) dnem 31. 8. 1999. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 6. 2000. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutím Úřadu městské části Praha 3 ze dne 14. 2. 2002 byla žádost o dávku sociální péče zamítnuta podle § 6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno pouze to, že stěžovatel nedoložil doklad o tom,