4 Azs 487/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 487/2004- 44 - text č. j. 4 Azs 487/2004 – 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: S. K., zast. JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Chelčického 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2004, č. j. 64 Az 111/2004 – 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2004, č. j. OAM-1819/VL-07-08-2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu) s odůvodněním, že žadatelka o azyl neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu; naopak uváděla – a v průběhu správního řízení bylo dostatečně objasněno – že důvodem její žádosti o udělení azylu byla snaha vyhnout se možnému jednání vyděrače, který ji odmítal splatit dlužnou částku a dále též přání legalizovat si pobyt v České republice. Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podaným opravným prostředkem (žalobou), ve které uvedla, že s rozhodnutím o zamítnutí její žádosti o udělení azylu jako zjevně bezdůvodné nesouhlasí, neboť se domnívá, že žalovaný porušil zákon č. 71/1967 Sb. (správní řád), konkrétně ustanovení § 3 odst. 3, 4, § 32 odst. 1, § 46, § 47 odst. 1, a dále též § 12 zákona o azylu. Pokud jde o důkazy, kterými chce svá tvrzení podpořit, odkázala na to, co vypověděla při prvním a druhém pohovoru, jakož i na ostatní obsah správního spisu. Navrhovala, aby Krajský soud v Ostravě zrušil napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K výzvě soudu zaslala žalobkyně dne 28. 7. 2004 doplněk žaloby, v němž uvedla, že chce být přítomna projednání věci za účasti překladatele z ruského jazyka. Zdůraznila, že její strohá žaloba vychází z prostředí, ve kterém byla v době sepisu žaloby umístěna, a proto v žalobě nebyla sama schopna popsat skutečný stav věci, který ji k žádosti o udělení azylu vedl. V tomto smyslu je pak vedeno vyjádření žalovaného, které je zcela zavádějící, když odkazuje na údajné dluhy žalobkyně a jejího přítele. Žalobkyně připomíná, že před správním orgánem popsané problémy, byť vyplývající jen z občanskoprávních vztahů, v Rusku mají kriminální dopad, který se přímo dotýká její obavy o život. Žalobkyně ve svém domově je vystavena tlaku ruské mafie, která ji vydírá a ohrožuje na zdraví a životě. Není tak pravdou, že by její žádost o azyl byla vedena snahou vyhnout se povinnosti vrátit zapůjčené finanční prostředky, ale naopak o tyto finanční prostředky byla sama připravena a dále je vydírána způsobem, který ji ohrožuje na životě. Má za to, že se žalovaný nezabýval dostatečně skutečným stavem věci, který zřejmě nepochopil, pokud rozhodl jen „z důvodu nepřípustnosti ekonomické migrace“, když zjevně se jedná o žádost podanou z důvodu obav o život žalobkyně. Krajský soud v Ostravě (při jednání dne 3. 9. 2004, vedeném za přítomnosti tlumočnice jazyka ruského Mgr. J. K.) vynesl rozsudek č. j. 64 Az 111/2004 – 23, jímž žalobu zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stejně tak Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložila na náklady tlumočného výše uvedené překladatelky jazyka ruského. Soud konstatoval, že ze všech procesních úkonů učiněných žalobkyní v řízení o udělení azylu vzal za prokázané, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, tj. za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu. Svou žádost odůvodnila tím, že byla ve své vlasti vystavena vydírání ze strany mafiánských struktur, když uvedla, že ji vydíral přítel její dlužnice, který byl příslušníkem těchto struktur. Žalovaný proto správně zamítl její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Krajský soud zdůraznil, že žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, z nichž správní orgán vycházel, případně navrhnout jejich doplnění, takže nedošlo k porušení § 33 odst. 2 správního řádu. Dále zdůraznil, že z dokumentů založených ve správním spise vyplývá, že žalovaný si opatřil veškeré potřebné poklady pro rozhodnutí a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, takže neporušil ustanovení § 32 odst. 1, § 46 a § 3 odst. 4 správního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů i použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval, přičemž se neukázala oprávněnou výtka žalobkyně o porušení ustanovení § 47 dost. 3 správního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajskému soudu v Ostravě vytýká, že strohé odůvodnění napadeného rozsudku vychází z nesprávného skutkového posouzení předložených důkazů, kdy soud de facto přijal závěry učiněné správním orgánem, totiž že důvodem žádosti o azyl je „ekonomická migrace“ žalobkyně, ačkoliv jde o závěry nesprávné a neodpovídající skutkovému stavu věci. Stěžovatelka opakuje námitky uplatněné již v doplňku žaloby, totiž že ve svém domově byla vystavena tlaku ruské mafie, která ji vydírala a ohrožovala na zdraví a životě, přičemž kompetentní ruské orgány tuto situaci neřeší. Dodává, že není pravdou, že by při své žádosti o azyl v České republice byla vedena snahou vyhnout se povinnosti vrátit zapůjčené finanční prostředky, jak konstatuje napadené rozhodnutí správního orgánu, ale naopak o tyto finanční prostředky byla sama připravena a dále je vydírána takovým způsobem, že při případném návratu do vlasti má důvodnou obavu o své zdraví a život. K procesnímu stavu věci pak uvedla, že již ze samotného vyjádření žalovaného je zřejmé, že se věcí nezabýval dostatečně, když skutkový stav zřejmě nepochopil. Žalovaný tudíž nepostupoval v souladu s příslušným ustanovením správního řádu a krajský soud tuto námitku žalobkyně zcela pominul a nevypořádal se s ní. Uvedenému soudu proto v této souvislosti vytýká nesprávné právní hodnocení věci vycházející z nesprávných skutkových závěrů. Stěžovatelka je totiž v Rusku vystavena tlaku mafiánských struktur z důvodu svého sociálního postavení, kdy jako podnikatelka je těmito strukturami vydírána a pakliže vyděračům nevyhoví, je jí vyhrožováno fyzickým násilím až likvidací. Je tudíž dán důvod pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka navrhuje, aby z těchto důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá, aby kasační stížnost byl přiznán odkladný účinek. Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s tím, že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žádost stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, takže (dle judikátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 4 Azs 195/2004) se stěžovatelka nemůže v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle § 12 a § 14 zákona o azylu, neboť o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost. Dodává, že neshledává důvody ani k přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 dost. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uvedla ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka dovolává důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve sp